ČERVEN.

František Taufer

ČERVEN.
Nepravidelný rythmus zabouřil divoce krví, rty hořící se sblížily svobodně, bez závazku. Má země, věru, nikdy nežárlím, že nejsem prvý, kdo ve tvém klíně spočinul a vyznával ti lásku. Ať řady milenců tvých jdou, ať zástupové tvé růže trhají v závrati, rozkoší mrou a spiti polibky, střídáním času a hrou, poznají skutečnost, jak slíbili ji snové! Tvůj červen sletěl mezi nás jak zvěstování, jak prška květův, utržených na stromech rukama větrů bouřlivých, když čas je zrání, když zahrály nám k tanci harfy v pramenech. Tvůj červen přiblížil se, blesky znamenaný, tvé srdce horoucí násilně otevřel, že krvácelo štěstím z tisíceré rány, životem vzpučelo ve stopách žhavých střel. Tvůj červen nejchudšímu básníkovi dal křídla rozletu a vládu nad pojmy a slovy. Též na mne sešli jeho bouři, ať v křižování blesků, zemětřesení a kouři pro tebe rozkvetu. Bych mohl tobě zpívat’ o tvé kráse, o tichu večerů, kdy stádo laní pod lesem se pase a světlo luny mezi stromy se proplétá a lomí a běží k jezeru. 29 Tvůj červen voní jasmínem a kalinami svítí, hustými listy jasanů tvé horké tělo stíní, že je ti teskno chvílemi jak ženě v tiché síni, jak zdravé ženě těhotné, jež strach má o své bytí. A čekáš v stínu zemdlena na svoji těžkou chvíli, tisíce rukou milostných s úzkostí tebe střeží a zlatý přelud příštích žní jak obraz děcka milý ti v snění dřímá na loktech, v kolébce vedle leží. Ty každého dne měníš šat, protkaný květinami, bys nejlépe jej schystala kosám při senoseči a němým stádům, s pastevci jež bloudí pastvinami. Jsi jahodami krvavá pro děti v lesní seči a stéblem obilným se skláníš v černé brázdy. Ovoce stromů naléváš purpurem šťáv svých v chvatu a tušíš závrať pýchy své, až tvrdá ruka gazdy tvé klasy zváží na dlani po letním slunovratu. 30