DOBRÝ HOSPODÁŘ.
V tom čase, obilí kdy dozrávalo
a dusné noci po dnech horkých klesly
do klína kraje, neklidně se spalo
všem hospodářům. Noci bylo málo,
a sotva stíny na zemi se snesly,
již na východě jitro otvíralo
obzory mlhavé.
A zahřímalo
do noci často, blesklo v mracích dálných.
Tu hospodáři rychle s lože vstali,
na dvory vyšli, bouři vyhlédali.
Strach mívali, že v proudech vody kalných
i zlato s polí poplaví se k moři,
či zapáleno bleskem v brázdě shoří.
Na statcích proto oken nezavřeli
z večera, aby slyšeli, až střely
nebeské poletí a cesta žhavá
se propadne... A mnohá těžká hlava,
jež ke spánku se večer ukládala,
se ještě těžší ráno pozvedala.
Čas rychle spěl a v zrně měnila se
již sladká šťáva v mouku chuti chleba.
Zažloutla stébla. Vlčí máky v kráse
ve výhni vadly. Vody bylo třeba
do vypálených zahrad, v jetelniska;
však klasů žeň že smála se již blízka,
přáli si hospodáři suché pohody,
by svázali a svezli bez zlé nehody.
*
38
Když hospodář se s pole domů vrátil,
byl šťastnější, než vítěz nad zástupy.
Městečko jeho slunce třpyt již ztratil,
kouř hebký k snídani zval do chalupy
a oživené zahrady a dvory,
stodoly holé naplnil ruch skorý.
Ve včelínech se probudily včely,
na pastvu vonnou šumně odlétaly.
U kravínů se dívky otáčely,
s krajáči mléka hochům ubíhaly,
a málo oblečené hospodyně
volaly děti z otevřené síně.
Do kostela šly babky neduživé:
i s panem farářem jich bylo málo!
Ať věčnost počká... Pole chleby živé
hned v tomto žití štědře rozdávalo;
tož všichni zdraví hlučně k němu táhli,
do sýpky plné nedočkavě sáhli...
V ústrety hospodáři ohař pádil
a přidružil se tiše k svému pánu.
Po srsti hedvábné ho sedlák hladil
a zamyšleně vešel v domu bránu,
zahoukal přes dvůr k stáji: „Karle, hola!“
Pasáka poslal, sekáče ať svolá.
Ó, kolik paží tady již se vzpialo,
by naložilo na vůz klasů tíhu.
Ó, kolik žneček tady již se smálo
a kolik písní lásce žalovalo.
To na tisíce paží v jednom mihu,
to miliony paží v mocném zdvihu
žní bohatství na vozy nakládalo,
39
když slunce na zenitu slavně plálo
a líce, paže, těla ožíhalo,
že každý napiatý a zdravý sval
jak oheň plál
a člověk celý v ohni žňovém stál.
To paží obrovské se mihly miliony,
snop těžký jako nový chléb byl vonný,
jak živá odpověď na chudých vzkřek a stony,
jak hodů rajských němé slibování,
hostie bílá při obětování.
Ó kolikrát se rozzvonily zvony
a v žáru poledního usínání
padaly na zem’ požehnanou tóny.
Hospodář vstal.
Jak ve snu těžkém v kolně kosu vzal
a ubíral se nocí do rokytí.
Nic nedbaje, že spalo ještě kvítí,
pod vetchou vrbou kosu svoji koval.
Pak režná zrna v ústech rozmělňoval,
a spokojen, že moučnou příchuť cítí,
rozmachem mocným pokos zahajoval.
*
A v noci nejkratší již přede žněmi
hospodář, nejmladší jenž mezi všemi,
se budil často. První jeho sklizeň
mu působila nejistoty trýzeň.
Stodolu schystal a na tvrdém mlatě
povřísel kupy složil vrchovatě.
Měl obavy, že žně se nevydaří,
že pole nevydá mu v letní záři
poklady všechny, jak je otci dalo
na fůry vysoké, až zapraskalo
vždy kolo u vozu...
40
Povstal s lože svého
oslněn krásou zjevu radostného.
Duševním zrakem uzřel polní lány,
barevné pásy, tratící se v dáli,
zlatové klasy, vánkem kolebány
a křídlem motýlovým ovívány.
A všude jak by tajné síly spaly,
omamnou vůní květy umdlévaly.
V blankytě skřivan o vítězství pěl.
To hymnus zněl.
Již praděd kráčel těmi končinami,
lesknoucím pluhem tvrdé líchy oral;
spřežení zvonilo tu rolničkami
a sladký hlas, jenž zdál by se ti známý,
tu zněl a jásal, do daleka volal
a jeho slova někdo opakoval,
kdo schoulený byl kdesi za horami,
kdo ozvěnou, skryt v houští rokytí,
znal mluviti.
Rozeslal čeleď, která cestou pěla,
pro dvacet osob oběd schystat kázal
a spěchal na mlat... Jaká tucha skvělá
jej jímala, když povřísla tu vázal
jak dělník nejmenší. Zřel plné snopy
a sebe sama, jak se v klasech topí...
Poledne zvonilo. I vezl za čeledí
povřísla s obědem na žebřiňáku...
Přeslavný pohled! Kam jen, zasněn, hledí,
tam ve Skrzdolí, v Zadním Dlátku, v Haku
a v nekonečnu bezejmených polí
se těžkým chlebem prohýbají stoly.
41