PO TEPLÉ NOCI.

PO TEPLÉ NOCI.
Po teplé noci za jitra jsme vstali a rosnou travou v smíchu jsme se honili. Lučinu života jsme požínali, dech štěstí z větru vonícího ssáli, nad vody spěchající jsme se sklonili. Jas mládí na nás se slunce se střásal, rozvité květy házel zemi do klína, spaloval žal, jenž choré duše drásal. Z nás každý volal něčí jméno, jásal, a laskán vzduchem chvěl se jako rostlina. Neznámí lidé kol nás letmo spěli, jak vlastní bratří dávali nám znamení a naše písně svorně s námi pěli. V sen všeho žití jsme se potápěli, růžemi rozkvétalo nám i kamení. Smích jitřní letěl po horách a stráních, od srdce k srdci odrážel se ozvěnou, motýlem vznášel se a v mlhách ranních byl zvěstí lesních panen, jež na laních se za chvíli snad okolo nás poženou. A blesky, jež nám slibovaly časy, se vybíjela láska mezi hvězdami tam kdesi daleko, kde jako s vlasy rozmarný vítr s mlhovinou hrá si, a hřmění jako souhlas znělo nad námi. Tak bylo, jak by všechna ústa živá k polibku jednomu se v touze hledala, v němž na věky se s milovaným splývá. A duše volná, holubice sivá, v kadidle borovém se tiše zvedala. 26 Všech ruce toužebné se rozpínaly, tu chvíli zachytit’, jež hroudy zlatila paprskem žhavým, otvírala skály, podzemní síně, pohádky kde spaly, i modro nebes – kde se náhle ztratila. 27