VSTUPNÍ SLOVA.
Skryj, neznámá, své oči pod závojem a pokyň rukou, odmítavou perutí, ať vzdálím se: chci tebe dobýt’ bojem, vítěznou kořist se rtů vzdorně vezmu ti. Mně nechoď vstříc, až s jižních větrů hudbou vyzvání mého slova k tobě doletí. Tě nechci něžným darem. Buď mi sudbou, jež krutou bolestí mou všednost posvětí. Jdi přede mnou a naplň nebezpečím a hrůzou bouří všechen budoucí můj čas, ať v poušti samot v nejistotách klečím, až v němé ticho zazní věčnosti mi hlas. Na místa nejvyšší ledové skály mne veď a přede mnou oblakem bílým pluj, a ohně života, jež ve světech se vzňaly mi slibem červánků na nebi zobrazuj. Mé cesty zmať a přelom v křižovatky, stoč v hloubku výšin těžké spirály mých drah. K tvých očí světlu ať jdu nocí zmatky, ať propast smrtelná je k tvému chrámu práh. O tebe bojuje chci zvítěziti nad temně hřmícím hymnem nespoutaných sil, a z tvého klína símě všech jar vzíti, bych na poli je proti vetru rozhodil. 5

PÍSEŇ HLEDAJÍCÍHO.
Mně smavé jitro dělo: „Vstaň a rosou jdi po lučině pro květ žití vonný!“ Však než jsem vstal, šel jiný nohou bosou, lučinu posekl mi ostrou kosou a slavné chvíli odzvonily zvony. Poledne volalo: „Duch tvůj buď plamen, jenž v paprscích jde do věčnosti světla!“ A sotva přešlo, nejsem víc než kámen, než skála, potopená v mocný pramen, jíž v boku ani protěž nerozkvetla. Děl večer lichotně: „Ó zpívej, ptáku, zazpívej píseň nesmrtelnou o mně!“ ...Ba není do zpěvu, mně, bouřliváku; bludičky tančí, kynou mému zraku: mne ani matka neupoutá v domě!“ A noc již nemluvila. Pouze stínem mne objala a nad propastmi vedla. A když jsem, spitý touhy hořkým vínem, zjev ženin volal: „Přijdi, na vždy splynem!“ dát tělo slíbené mi nedovedla. 6

SKLÁDÁNÍ PRO MÉ SYNKY.
I.
Nesplétám pro vás poučení do poetických věnců. Chci, aby život jako hřmění vás vyburcoval z dětských snění ku pouti zasvěcenců. Vás nepovedu měkkou rukou po známých cestách k cíli. Z těch buďte, kteří sami tlukou na bránu žití, chví se mukou, by sebe neztratili. Před hrůzou zkázy jatý bázní, vám nespoutávám křídel. Ať nebezpečí je vám lázní, k většímu světlu jděte strázní, pouštěmi k hudbě zřídel. V okruhu otcovského hnízda vás láskou nepřikuji. Jak má i vaše budiž jízda jen tam, kde z mraků vichor hvízdá a hvězdy probleskují. Až uchvácený větrů vzlety, váš vůz se mého vzdálí a zavoní vám nové květy, jak zvím, zda dostihli jste mety anebo ztroskotali? 7 II.
Do mého ticha zazněl váš pokřik, pláč a smích a první vaše slova mé odpovědi ždála. Rtů vašich pohyb smělý je pohybem rtů mých, jak moje mluva ve vás by probouzet’ se zdála. Z němoty teskné duch váš vytryskl proudem slov a volným hlasem touhy do světa volá, kvílí jak ohněm roztavený a vytepaný kov, kterému tvary zvonů neb struny dány byly. Ó jak se nemám chvěti radostí tvůrcovou, když v dechu vašem mladém šuměti dech svůj slyším, v rozmachu duše vaší zřím růsti duši svou, v pohledu vašich zraků sám pozvedám se k výším! Možnosti tisíceré ve slově jediném a harmonie slavné jsou v hlase neumělém, i požár nebezpečný v pohledu nevinném, bouřlivé myšlenky pod vaším bílým čelem. A že jste mými syny, zákonem váži vás, jejž do duše vám ryji jak na posvátnou desku: „Jen s rozhovorem hromů ať soupeří váš hlas a duchy svými buďte jen kamarády blesků!“ 8

POTKAL JSEM TĚ.
Potkal jsem tě ve svém žití pouze jednou, krásu vznešenou, svým smutkem záhadnou. Jsi z těch, pro něž mnozí k vítězství se zvednou, ale nadarmo jak obět zapadnou. Nevím, proč tě kvetoucí strom připomíná, hlasy v přírodě proč mluví o tobě. Snad jsi dávno mrtva, přikrývá tě hlína, snad jsi potkala mne v jiné podobě. Jsi jak o deseti verších básně krystal, jenž mi zazvonil v života šumění z břehů vzdálených. Však když jsem u nich přistál, marně hledalo jej moje umění. 9

ÚZKOST POMSTY.
Mne stíhá vzdech všech přetrhaných strun, jež pro můj hněv v souzvuku světů nezazněly a výčitky jak lstivé kroky kun se vyhouply na vítězný můj člun, by o mrtvých mi nepřátelích vyprávěly. Mdlé půlnoci mne budí na vodách, na marný cíl hodiny se mne vyptávají, když chvějí se nad křižovatkou drah. Zřím v hlubinách se zobrazen, však nah’, jen úzkosti šat ohnivý mi bleskem tkají. Pěst mstitelů v mé nitro vetkla šíp, by přikoval k útesu skalnímu mou pýchu jak orla hor. I květů vonný slib vzal duši mé jak ratolestem lip dech severu, v neznámou zanesl jej líchu. Na cestě mé propasti temných mdlob se s pošklebkem v nesmírnou hrůzu otevřely jak úděsný, závratný, dálný hrob, v nějž přede mnou nešlapal nikdo stop, a jehož dna ni bystré oči neuzřely. 10

MODLITBA K NOCI.
Ó noci hluboká, jež zapomnění sluješ, dej, abych nezbloudil, jda tvými cestami, a v náhlém svítání, kdy slunci ustupuješ, ať uzřím planout’ kraj, pln rosy, neznámý. Rtů dívčích svěží hlas, jenž na cestu mi zpíval do pádu večera a v pozdní doby spěch, zjev těla ženina, jenž ze zahrad mi kýval, jak řeka uchvacuj a v moře klesnout’ nech’. Mých kroků ozvěnu zpět ku příbytkům nenes, mé jméno zastiňuj všem lidem v paměti, ke břehům panenským mne v lodici snů převez: tam chci jak velechrám svůj život stavěti. Řad marný zvadlých dnů, jichž hořkost ssál jsem v trýzni, mi polož do cesty, ať rozetru je v prach, ať ani vzpomínkou mne nenavštíví v žízni a jako mraků tlum se ztratí v hlubinách. Vše přikryj mlčením: ať po kamenech řeka jde písní beze slov, strom v lese stojí něm, ať vánek po květech bez zašumění stéká a země vonná spí pod mlžným závojem. Mne jasem obmývej, jímž hvězdy k zemi kanou, ať v housle citlivé se celý proměním, ve struny napiaté: a písní neslýchanou ať v souzvuk hluboký všech hlasů žití sním. Ó noci, paní snů, jež zapomnění sluješ, mne voď, ať nezbloudím, jda tvými cestami, a z lemů stínů tvých, kdy slunci ustupuješ, zas vyjdu v nový den, sám sobě neznámý... 11

PŘED ROZEDNĚNÍM.
Jsou všechny věci mlhou zastřeny. A šerem kdo míjí tě, kol tichým krokem kráčí, zda tušíš jen?!... Čí křídlo krouží nad jezerem, čí oči v kapraď slzy rosou pláčí? Nic v kraji nepoznáváš, pouze znění zvuků, dech vůně, která z květů vyšuměla, a jemný pohyb vánku, jak by kdosi ruku ti zlehka ovinoval kolem těla. Kam jdeš a komu neseš dar své duše snivé? Jsi sám! Neb pouze stíny plaché míjíš a utajených věcí tvary pomíjivé, jen myšlenkou se jako vínem spijíš. Ó postuj! Marna cesta tvá, ať nocí vede, ať světlo lže ti věcí barvy skvělé, ať mlžnou clonu odkrývá ti jitro bledé, ať v paprscích tě pojme slunce vřelé. Jen klamným útvarem ti zjevují se květy a hvězdy ve zdánlivém seskupení. Však v duši skrytě nosíš neobsáhlé světy, jež v šeru čekají na rozednění. 12

ZHUDEBNĚNÝ ŽIVOT.
Mrazivý vítr pojal výkřiky mé prvé a nesl bouřlivým života hlaholem ve chvíli zrození, kdy svěží proudy krve se v srdci bouřily zmateny, rozechvěny a hrnuly se v líce růměncovým plápolem jak nad jezy ohromné přívaly, jež v noci té dubnové zpívaly. Však nežli zasypal mne závějemi sněhu zběsilý vichor přechodného zápasu a vzteku, otevřel okna má a jižních sadů něhu mi jarní vánek donesl jak teplou číši léku i s písní vysokou, jež v mracích zpívána se k zemi střásala pozdravem skřivana. Čas jitřní, vůní omámen a modrou výškou fialou pro mne rozkvetl i pampeliškou. Mé dětství vzdálené, ztracené v polích cesty, druhova pravice kde náhle zradila, kde na křižovatkách zmatených mezi městy jen píseň v duši mi své símě vsadila! Ó hřmění života, jež blesků znameními jsi nad horami východu vítězně svítalo a jako práce spěch za zedmi továrními svým rythmem odvěkým k soběssobě’s mne vítalo. V kostelích soumračných v kadidla mlžném dýmu mne varhan fugy svou velebou jímaly. Však z jejich zasnění jsem vyšel v ulic zimu, kde hlasy zástupů rouhavě hřímalyhřímaly, a zmaten pokřikem jsem v ohni sebe hledal, jímž lidské myšlenky čas země měřily, v plameni šíleném, jenž z knih a strun se zvedal 13 a jehož odleskem mé tmy se čeřily jak mořská hladina, po které lodi smělé za rounem báječným se v dálky vydaly, a šípů smrtelných mé ruce rozechvělé v poslední naději se vroucně chytaly. Mne bolest obdařila poznáním jak klíči, jimiž se otevrou propasti veřeje. V sil věčném pohybu mi tóny z věcí klíčí a hudba střásá se v života peřeje jak rosa předjitřní do osvěžené trávy, kde hudbou chvěla se za noci bázní laň, kde s hudbou bučení jdou ráno stádem krávy, v paprscích poledních je hudbou lesní stráň. Chci všechny tóny píšťal, hlaholení bubnů, plechových nástrojů neklidné zachvění, kvil větru, který polem prohání se v dubnu, slov hudbu, jíž se zpovídají zranění, i ticho hřbitovů s marnosti teskným mottem, třesk zbraní v zápasu, nenávist výstřelů, slok žízeň závratnou, jež v modru nad životem má vůni nedávno skosených jetelů. Chci rythmus kolosů, jež duní z lidských dílen, katastrof hrůzu, ticho po všech výkřicích, ryk lokomotiv, které člověk řídí silen po mostech, v tunelích, v letu a vichřicích, hlas zvonů, které v nebezpečí ulity nad světa propastí pyšně se houpají, šumění nekonečné z nitra ulity, kde vlny moří všech ke slunci stoupají. 14 A jako tesař neklidný, jenž zvedá krovy nad zemí horečnou až v propast blankytu, síň strojím bez konce pro koncert nový, kde hlasy stvoření vystoupí z úkrytu, a poklad tónů kde, mé vůli podroben, se zastkví jako oslniví ptáci; ti, kudy poletí, svou písní vzbudí den, pod jejich křídly bouře zaburácí. 15

O POLEDNÁCH.
Když snil jsem zamyšlen pod sluncem za poledne, sil zástup v tanci spěl, podoben davu lidí, jenž množstvím rukou svých zemí jako hříčku zvedne, sám sebe neznaje i rozkvétání řídí. Zázrakem barevným ověnčil obraz žhavý, v potocích ztracených nejsladší píseň šeptal, ohnivou myšlenkou zažehal mužné hlavy, milostí touhy své znak mocný v duši leptal. V jeskyních krápníků zázračné dílo tajil, horami zachvíval, skaliny pevné tesal a slovy ryzími o štěstí lásky bájil, když ptákem střeleným s azuru k zemi klesal. Kol strojů v továrnách řadil se zadumaně, o vládě nad hmotou tkal záměr tisícerý. Keř růží zasadil do ňader horké stráně a klenby kathedrál podpíral nad jezery. Perutmi oblaků se nesl nad pralesy, v poryvech větrných bolestí srdcí vzlykal, v hlubokých propastech zakřikl děsem kdesi, kde život umíral, z těl mrtvých opět vznikal. Rozkázal mlčení, by skrytá slova znovu složila básníkům v ohniště jejich dílny, na tvrdost kovadlin jak žhoucí kusy kovu ať dá jim nový tvar kladivem mistr silný. 16

ROZŘEZÁVÁM NOVOU KNIHU.
Unaven rozřezávám novou knihu básní, a jako barvy ohnivé, jež krvácejí z tub, noc moji slova z listů tryskající jasní a duší letí, oživlá hovorem jarních trub, zhudebněnými světly, jsou vřením svěží krve za hodiny ranní, jsou země hlubin kameny, jež zkvetly krystaly, růžemi blesků, které tvůrci z prázdných dlaní jak z požehnané nicoty zázrakem vyvstaly, odnikud k zemi slétly. Van listů obracených šeptá, jak by světa úhly ve větrů sporu mohutném se vzňaly, praskaly, jak jiskry sršící by vylétaly z uhlí, kroužily v křivkách blankytem, padaly na skály, jim ňadra otvíraly, by z loží nejskrytějších, z nepřístupných klínů zpěv spěchajících pramenů po tvrdých balvanech se valil mezi lesy do údolí stínů, kde silní v touze čekají na žití bouřný dech, jak pyšné stromy v dáli. 17

HOŘÍCÍ ÚL.
Nemocní žebráci u dveří kostelů, když líbají mé bílé nohy v lehkém běhu, v modlitbách šeptají, že květy postelu zem’ všude, kudy nesu těla svého něhu. Dav lidí lhostejný mne potká na cestách a krokem oddaným mé kráse ustupuje, srovnává s růžemi mých zdravých tváří nach a dětem jméno mé zanícen opakuje. Já nejsem, jak mníte, blažená nevěsta, neb světu ani nebi nedala jsem ruky: jsem spíše královna bez země, bez města a nikdo nezměřil v mé duši hloubi muky. Jen v sobě plápolám jak v zimní poledne úl spící v zahradě bezbranným smutkem hoří: šum křídel zoufalý mne v ohni pozvedne a v blankyt blaženství, slyšíš!, jak loď mne vnoří. Jen sebe samu jsem schvátila plameny, jež ve mně šlehají jak v zapáleném chrámě. Však ty mne stále zříš chladnou jak kameny, jak podávali by mně bozi pyšná rámě. 18

K VEČERU.
Marie, které neznáte, šla vonným sadem, a cest bílých pouze lehounce se dotýkala a tak si vzdorně zpívala: Zem’ dýše chladem, je slunce její nemocné a nad západem, do údolí se střásá noc, by lože stlala. Jak věčná lampa v těle mém má láska svítí a mými zornicemi v tmu jak požár plane, ač moje rozpálené rty jsou jako kvítí, jež nikdo neutrhne, nebude je míti jen noční vítr mrazivý, jenž z rokle vane. Já v pospas muži tělo své na loži nedám, neb všichni země živlové mne opojují: ve vodách tichých, ledových svou rozkoš hledám, na plecích větrů divokých se k nebi zvedám a ohněm světů hořících se pohybuji. Jen vzdušným, lehkým dotekům se v touze vzdávám, v měsíčné, bílé paprsky jak v náruč klesám; a pouze křehké traviny, když s nimi spávám, dávají v krev mou vejíti svým hořkým šťavám. A v čistém chóru života já stále plesám. 19

KVĚTNOVÁ NOC (Z. K.)
Své okno otevřela do noci, když město spalospalo, a v polosnění matně slyšela šumění sadů, jak množství hlasů by se stlumeně domlouvalo a chvělo, zamrazeno předzvěstí jitřního chladu. A hravě, jako s dlaně do dlaně se přesypalo s měsíce na zem’ světlo bělostné, zvonilo v pádu, ve větvích stromů jako v náručí vášnivě plálo a travnatými luhy prostřelo svou křehkou vnadu. Dech větru byl jak tichý polibek úst milujících a jako svěží vůně jabloní, když rozkvétají po prvé v teskné noci májové pod okny spících. A ve chvíli, kdy lehký obláček tvář luny clonil, se dívce zdálo, že je pramenem v lesnatém kraji, že kdosi žíznivý se zastavil a nad ní sklonil. 20

SMUTEK PANENSTVÍ.
Mne nikdo nezeptal se, zda mé srdce zžehá jediný plamen lásky, bělostný či rudý, zda k nebi spěti chci, či tam, kde peklo šlehá, snít’ v síních z mramoru, plát’ hvězdou v život chudý. Kol mužů toužících jsem prošla nepoznána jak píseň básníka, jíž neslyšeli spící. A nikdo z živoucích do ticha mého rána lichotné vyznání mi nedovedl říci. Když stíny večera se alejemi plíží, v postavy mladistvé se převtělují bozi, vždy slyším polibek, jímž den se s nocí sblíží, a ve tmě věčnost zřím, jak marnosti mé hrozí. 21

ZPOVĚĎ.
Já hříchů nemám... Zpovídám se z blaha, jímž moje tělo za noci se chvělo, kdy jasem luny běžela jsem nahá a sítí u jezera tak mi dělo: „Nevinná! sestup s travnatého břehu a vodou obmyj údy nezlíbané, ať na hladině, které v tichu střehu, jsi rovna leknínu, v nějž světlo kane. Ve slova vln svou vylij touhu tesknou jak labuť, kterou umírati vídám, ať ve svých listech, jež se lunou lesknou, tě smrti, která v půlnoc chodí, vydám...“ Já nevím, jsem-li hvězda: ale hořím; pták nejsem: nezpívám, jen tiše volám. Však vím, dnes půjdu, do vody se vnořím, lichotným slovům v síti neodolám. 22

ŽÁRLIVÁ.
Chtěla bych být rukou, jež ti koně sedlá, hřívu zkrášluje mu vonnou kyticí; čabraku jak rubáš bělostnou bych spředla, tvého komoně bych nad propasti svedla: u tvé mrtvoly chci zřít’ se, vinnici! Chtěla bych být’ mostem přes bystřici kalnou, mostem propadlým do tmy a v jekot vod, a když v noci za Ní spěcháš v nivu dálnou, náhle rozevříti svoji náruč žalnou: ó, sem nevstupuj, jsem k smrti příkrý schod. Chtěla bych být’ svolujícím pohleděním oka Jejího, když rozhrnuješ šat, v němž tě čekala, rozpalována sněním, než jsi přišel, oddána ti pomyšlením: číší zoufalství ať je ti rtů mých chlad. 23

A PŘECE PŮJDU. (Z. K.)
A přece půjdu bosa chladnou travou... Kol lomenice vítr vztekle kvílí podzimní elegií nelaskavou, výčitku marnosti mi truchle sdílí. Naslouchám v síni s nachýlenou hlavou, jak divé vteřiny do věčna pílí, jak se stromů se řine písní štkavou pobledlé listí, hlasy dálek šílí. Však ve mně zrají krutá slova vzdoru a výsměch vítězný nad umíráním, nad zimou, jež mne přistihuje choru. Po cestě známé v náruč tvou se nedám: ba k neschůdným a zasněženým stráním, kde pod závějí s růžemi se shledám. 24

TESKNOTA V SAMOTĚ.
Kdybych věděl, zda tu někdo šel přes pole, ó pole rozorané, ať již mlčel nebo píseň pěl, kráčel zvolna nebo rychle spěl, v obzory se ztratil zotvírané, šel bych věrně za ním. Kdybych věděl, že je pekla plam jeho duše, otrávená žitím, nebo že je satan mocný sám, silný zlem a neustálý klam, šel bych za ním, i když vím a cítím, že své srdce zraním. Kdybych věděl, že má teprv žít’, až tmy lstivé skryjí cesty jeho a jen očí uhrančivý svit noc jak hvězdy bude v sobě mít’: na něho bych čekal, neznámého, do jitřního času. Kdybych věděl, které ze všech jmen vyvolil své duši za znamení, v něž by vtisknut’ byl i jeho sen, volal bych je, ať od skalních stěn vstříc mu letí jako bouřné hřmění pozdrav mého hlasu. 25

PO TEPLÉ NOCI.
Po teplé noci za jitra jsme vstali a rosnou travou v smíchu jsme se honili. Lučinu života jsme požínali, dech štěstí z větru vonícího ssáli, nad vody spěchající jsme se sklonili. Jas mládí na nás se slunce se střásal, rozvité květy házel zemi do klína, spaloval žal, jenž choré duše drásal. Z nás každý volal něčí jméno, jásal, a laskán vzduchem chvěl se jako rostlina. Neznámí lidé kol nás letmo spěli, jak vlastní bratří dávali nám znamení a naše písně svorně s námi pěli. V sen všeho žití jsme se potápěli, růžemi rozkvétalo nám i kamení. Smích jitřní letěl po horách a stráních, od srdce k srdci odrážel se ozvěnou, motýlem vznášel se a v mlhách ranních byl zvěstí lesních panen, jež na laních se za chvíli snad okolo nás poženou. A blesky, jež nám slibovaly časy, se vybíjela láska mezi hvězdami tam kdesi daleko, kde jako s vlasy rozmarný vítr s mlhovinou hrá si, a hřmění jako souhlas znělo nad námi. Tak bylo, jak by všechna ústa živá k polibku jednomu se v touze hledala, v němž na věky se s milovaným splývá. A duše volná, holubice sivá, v kadidle borovém se tiše zvedala. 26 Všech ruce toužebné se rozpínaly, tu chvíli zachytit’, jež hroudy zlatila paprskem žhavým, otvírala skály, podzemní síně, pohádky kde spaly, i modro nebes – kde se náhle ztratila. 27

PÍSEŇ NADĚJE.
Mne neklid bojácný na pouti nepřepadne, ni lítost tesklivá po letech odvanutých. Po všem, co odešlo, znám vzpomínání chladné, svých nečtu pamětí ve knihách listů žlutých... A těm jen naslouchám, kdo pějí přede mnou. Znám palouk na nebi, jenž konec mít se nezdá, a květem těším se, jenž věčně rašit bude jiskrami z mlhovin a z mraků vstane, hvězda! Do noci hluboké mi jitro z dálky hude, čas v rose zapadá peřejí tajemnou. O zemi hostinné, kde klasy zrají, zpívám, i o té, již svým snem v záplavě růží tuším, o slunci na nebi, jež světlem padá k nivám, o slunci krásnějším, jež zjevuje se duším, o životě, jenž hřmí, i v myšlenkách jenž plá. Chci duchem ovládnout’, co kolem mne se chvěje, i vše, co přichází a co se teprv chystá, co zmírá uvadlé, čím vesna vždy se směje... V bouři i selance je duše moje jistá a marně vzpíná se u paty mé zášť zlá! S vodami neběžím, vichřicím nepostačím, na cesty ztracené se neptám chvějných stínů. Je pouze myšlenka mi silným křídlem ptačím, jí nad zem vznáším se, do mračných sedám klínů a v křivce nesmírné se dotknu mořských vln. Jsem jako živý strom, jenž před rozkvětem plane a rosu, ptáka, blesk si láká do koruny, v niž světlo bílých hvězd za nocí tichých kane... Ba pouhý poutník jsem, však srdce mého struny jak harfa zazněly a naděje jsem pln. 28

ČERVEN.
Nepravidelný rythmus zabouřil divoce krví, rty hořící se sblížily svobodně, bez závazku. Má země, věru, nikdy nežárlím, že nejsem prvý, kdo ve tvém klíně spočinul a vyznával ti lásku. Ať řady milenců tvých jdou, ať zástupové tvé růže trhají v závrati, rozkoší mrou a spiti polibky, střídáním času a hrou, poznají skutečnost, jak slíbili ji snové! Tvůj červen sletěl mezi nás jak zvěstování, jak prška květův, utržených na stromech rukama větrů bouřlivých, když čas je zrání, když zahrály nám k tanci harfy v pramenech. Tvůj červen přiblížil se, blesky znamenaný, tvé srdce horoucí násilně otevřel, že krvácelo štěstím z tisíceré rány, životem vzpučelo ve stopách žhavých střel. Tvůj červen nejchudšímu básníkovi dal křídla rozletu a vládu nad pojmy a slovy. Též na mne sešli jeho bouři, ať v křižování blesků, zemětřesení a kouři pro tebe rozkvetu. Bych mohl tobě zpívat’ o tvé kráse, o tichu večerů, kdy stádo laní pod lesem se pase a světlo luny mezi stromy se proplétá a lomí a běží k jezeru. 29 Tvůj červen voní jasmínem a kalinami svítí, hustými listy jasanů tvé horké tělo stíní, že je ti teskno chvílemi jak ženě v tiché síni, jak zdravé ženě těhotné, jež strach má o své bytí. A čekáš v stínu zemdlena na svoji těžkou chvíli, tisíce rukou milostných s úzkostí tebe střeží a zlatý přelud příštích žní jak obraz děcka milý ti v snění dřímá na loktech, v kolébce vedle leží. Ty každého dne měníš šat, protkaný květinami, bys nejlépe jej schystala kosám při senoseči a němým stádům, s pastevci jež bloudí pastvinami. Jsi jahodami krvavá pro děti v lesní seči a stéblem obilným se skláníš v černé brázdy. Ovoce stromů naléváš purpurem šťáv svých v chvatu a tušíš závrať pýchy své, až tvrdá ruka gazdy tvé klasy zváží na dlani po letním slunovratu. 30

PO LETECH.
Neviděl jsem tě mezi žhoucími květinami, pod stromy, novým sluncem mocně ozářenými, a přece šel jsem všemi známými dědinami stopami tvými s myšlenkami rozjařenými. Neslyšel jsem tvých kroků na cestách rozbahněných, ni tvého smíchu, jenž se jako vodopád tříští a hřeje jako světla propastí ohvězdněných, v noc srdce bezdnou přislibuje rozbřesky příští. Nesvěřil jsem však větrům bezmocným tvého jména, kvílením by tě vylákaly z tajné tvé skrýše. Vdechuji tebe s vůní pokoseného sena, z pramenů lesních chladem stékáš do rtů mých číše. A kdyby ses mi náhle zjevila na rozcestí, snad míjel bych tě bez pohledu, cizinko zvadlá, jak suché trsy růží, které nemohou kvésti, jak hvězdu, která dohořela, nade mnou zchladla. 31

FORMANI Z HOR.
Kdo zpívati by chtěl, když těžké vozy jedou po tvrdém kamení nerovnou silnicí a lesy hluboké své rozhovory vedou v zelených korunách, vonících silicí. Kdo mluviti by chtěl, když vodopády hučí a v náruč údolí klesají prameny, když divé vichřice kol prostovlasé skučí, dlaněmi holými chytají plameny. Kdo šeptati by chtěl, když otvírá se země násilným polibkem blesku, kdy zahřměním se s dolem srovnává hor vyvýšené témě a smrt i zrození je jedním zachvěním. Jen odbojný náš hlas, jenž těžkou řídí jízdu a vzpurné komoně výkřikem ovládá, dá písní odpověď i lomozu a hvizdu, s níž rozhněvaný blesk se k zemi pokládá. Nám křižoval se blesk po ošlehané tváři a život pozemský již byl jen mátohou; však z mrákot vstali jsme a v nových blesků záři jsme u svých potahů jak stráže na nohou. My jeli pralesem, jenž na všech stranách praskal a syčel zničený v bolestech požáru, jenž výhní palčivou nás jako paží laskal a v popel rozetřel nám náklad stožárů. Když divoženek sbor nás jal ve věnec rukou, za nocí sváděl nás bludičkou v močály, v nejistých temnotách, inspirováni mukou, jsme píseň z hluboka zpívati počali. 32 A zazpívali jsme o kráse lesních stromů, jež kštice zelené k azuru zvedají; o chodbách tajemných, kde zástupové gnómů poklady krystalné pod horou hledají. O lásce člověka, jak v stínech les ji vídá: závratnou, šílenou, sladkou a prokletou; o čase rozmarném, jak v pádě svém se střídá, o květech uvadlých i těch, jež rozkvetou. O kmeni stoletém, jenž ze skal těžce vchází a béře balvanům tvrdost i podobu, o jiskrách světlušek, jež letní noc mu hází kol šíje zlehounka v měňavou ozdobu. O ostří sekery, dřevorubcovy pily, o mocném zápasu kořenů se svaly, o pádu hromovém, vítězství lidské síly, o proudech mízy mdlé, jež téci přestaly. Nám k písni do taktu kopyta koní bila, průvodem zněly nám vichřice chorály... A když noc tichnoucí ve hnízdech ptačích snila, haluze stromů se šumotem ozvaly. Šuměly nad cestou, a jak se nakláněly, šlehaly komoně, tváře nám drásaly, a mrazem půlnočním když nad námi se chvěly, jehličí ostré nám do oči střásaly... Sjíždíme vesele v údolí, jež spí v kouři. Kytičku sedmikrás koním jsme uvili. A kmeny na vozích jsou ty, jež v letní bouři s mořskými oblaky přátelství smluvily... * 33 V přístavech kamenných u severního moře si vlny zpívají v tanci a v útoku; svou podvečerní hrou si zhudebňují hoře a jsi-li zoufalý, chytnou tě ve skoku. Tam z moře vstává den a jde spat v jeho vlny a hvězdy vysoké jiskří se v hlubinách až na dně širých vod; oceán jich je plný, i ryby nosí je v stříbrných šupinách. Tam němé zástupy po břehu smutně chodí... A jako cypřiše šeptají hřbitovu, jim šeptá vzpomínka, když hledají si lodi, jež by je zavezla k novému domovu. V pokřiku loděnic plovoucí rostou domy ze dřeva vonného z našeho pohoří, stožáry budou jim stepilé naše stromy, vysoké, že se až do mračna ponoří. Ty stromy rozkvetly jen za květnových bouří, kytici medovou pro včely uvily; když blesk je znamenal, výš zvedly větve v kouři a s mořem do dálky hukotem mluvily. Hle, plavci osmáhlí loď vlnám na plec chýlí za zvonů hlaholu, řetězů roztětí. Již pluje... Záhy zříš jen plachet záblesk bílý a tušíš, kde ji má moře v svém objetí. 34

CESTOU.
Mne nikdy nevaruj, bych nešel nad propastí, kol šíje lásky své mi nevěs jako kámen. S nejvyšších haluzí chci do své duše střásti v krůpějích bolestných hvězd nesmrtelný plamen. Na mne si nemysli, až na rozcestí žití, tvým stínem osvěžen, se na vždy vzdálím, strome! Mým očím dychtivým vstříc množství roznic svítí a ruka netknutá oddaně sahá po mé. Nevolej včerejšku, když blíží se mé zítra, mne nikde nehledej, já nevím, kam se ztratím. Slyš, jak mi do noci předzvěstí zvoní jitra! A slunce vychází. Já již se nenavrátím. 35

NEOHROŽENÍ.
Když vstali, jitrem vzbuzeni, by táhli dobýt’ slávy, výhrůžná slova na vratech, napsaná uhlem shlédli: „Ohnivý kohout na střeše! A v poli vaše hlavy!...“ Jen v oči sobě pohlédli a kdo ví, jestli zbledli. Hned každý na kůň usedl, loučil se beze stesku. Když tak, nač bránu zavírat’! Kdo hlavu chce, ať střílí! Jsou přece druhy požárů, jsou kamarády blesků, a jejich střela ohnivá se nevyhýbá cíli... Když jeli polem kvetoucím, zastřeni mračnem prachu, slyšeli z hloubky úvozů nepřátel krevních hesla. Však nikdo k hřívě komoně se nepřichýlil v strachu. Buď jak buď! V před! A před nimi se ptačí hejna vznesla. A noc když ve tmách ztracená jim tvrdá lože stlala, slyšeli kroky nepřátel, jak hlídka smrti šla by. I zapálili hranici, by pomstu k vraždě zvala. Před ni se terčem postavil, kdo mnil se býti slabý! 36

PROKLETÍ.
Kam smutnou hlavu složíš, nepříteli, buď ložem tobě tvrdý kámen cest, jež ztraceně ti v množství drah se dělí, by nohy tvé, kam jíti, nevěděly, když přepadne tě úzkost zimních hvězd. Kde usneš, uštván msty mé honbou divou, ať vnitřní peklo duše v plamenech se vzejme v těžkém snu tvém mukou živou, ať v samotě jsi rozpoltěnou jívou, již objal blesk, již láme bouře dech. Do jitra tvého beznaděj ať svítá, můj krok ať slyšíš zníti v tichu skal, jak šla by tobě v patách sudba skrytá a její chladná ruka obrovitá mířila smrtelný šíp, by tě sklál. A v žízni poledne až k číši vína rty stiskneš dychtivě a počneš ssát’, ať tvoje ruka klesne jako třtina a tvoje líc ať naposledy zsiná, neb za sebou mne náhle uzříš stát’. 37

DOBRÝ HOSPODÁŘ.
V tom čase, obilí kdy dozrávalo a dusné noci po dnech horkých klesly do klína kraje, neklidně se spalo všem hospodářům. Noci bylo málo, a sotva stíny na zemi se snesly, již na východě jitro otvíralo obzory mlhavé. A zahřímalo do noci často, blesklo v mracích dálných. Tu hospodáři rychle s lože vstali, na dvory vyšli, bouři vyhlédali. Strach mívali, že v proudech vody kalných i zlato s polí poplaví se k moři, či zapáleno bleskem v brázdě shoří. Na statcích proto oken nezavřeli z večera, aby slyšeli, až střely nebeské poletí a cesta žhavá se propadne... A mnohá těžká hlava, jež ke spánku se večer ukládala, se ještě těžší ráno pozvedala. Čas rychle spěl a v zrně měnila se již sladká šťáva v mouku chuti chleba. Zažloutla stébla. Vlčí máky v kráse ve výhni vadly. Vody bylo třeba do vypálených zahrad, v jetelniska; však klasů žeň že smála se již blízka, přáli si hospodáři suché pohody, by svázali a svezli bez zlé nehody. * 38 Když hospodář se s pole domů vrátil, byl šťastnější, než vítěz nad zástupy. Městečko jeho slunce třpyt již ztratil, kouř hebký k snídani zval do chalupy a oživené zahrady a dvory, stodoly holé naplnil ruch skorý. Ve včelínech se probudily včely, na pastvu vonnou šumně odlétaly. U kravínů se dívky otáčely, s krajáči mléka hochům ubíhaly, a málo oblečené hospodyně volaly děti z otevřené síně. Do kostela šly babky neduživé: i s panem farářem jich bylo málo! Ať věčnost počká... Pole chleby živé hned v tomto žití štědře rozdávalo; tož všichni zdraví hlučně k němu táhli, do sýpky plné nedočkavě sáhli... V ústrety hospodáři ohař pádil a přidružil se tiše k svému pánu. Po srsti hedvábné ho sedlák hladil a zamyšleně vešel v domu bránu, zahoukal přes dvůr k stáji: „Karle, hola!“ Pasáka poslal, sekáče ať svolá. Ó, kolik paží tady již se vzpialo, by naložilo na vůz klasů tíhu. Ó, kolik žneček tady již se smálo a kolik písní lásce žalovalo. To na tisíce paží v jednom mihu, to miliony paží v mocném zdvihu žní bohatství na vozy nakládalo, 39 když slunce na zenitu slavně plálo a líce, paže, těla ožíhalo, že každý napiatý a zdravý sval jak oheň plál a člověk celý v ohni žňovém stál. To paží obrovské se mihly miliony, snop těžký jako nový chléb byl vonný, jak živá odpověď na chudých vzkřek a stony, jak hodů rajských němé slibování, hostie bílá při obětování. Ó kolikrát se rozzvonily zvony a v žáru poledního usínání padaly na zem’ požehnanou tóny. Hospodář vstal. Jak ve snu těžkém v kolně kosu vzal a ubíral se nocí do rokytí. Nic nedbaje, že spalo ještě kvítí, pod vetchou vrbou kosu svoji koval. Pak režná zrna v ústech rozmělňoval, a spokojen, že moučnou příchuť cítí, rozmachem mocným pokos zahajoval. * A v noci nejkratší již přede žněmi hospodář, nejmladší jenž mezi všemi, se budil často. První jeho sklizeň mu působila nejistoty trýzeň. Stodolu schystal a na tvrdém mlatě povřísel kupy složil vrchovatě. Měl obavy, že žně se nevydaří, že pole nevydá mu v letní záři poklady všechny, jak je otci dalo na fůry vysoké, až zapraskalo vždy kolo u vozu... 40 Povstal s lože svého oslněn krásou zjevu radostného. Duševním zrakem uzřel polní lány, barevné pásy, tratící se v dáli, zlatové klasy, vánkem kolebány a křídlem motýlovým ovívány. A všude jak by tajné síly spaly, omamnou vůní květy umdlévaly. V blankytě skřivan o vítězství pěl. To hymnus zněl. Již praděd kráčel těmi končinami, lesknoucím pluhem tvrdé líchy oral; spřežení zvonilo tu rolničkami a sladký hlas, jenž zdál by se ti známý, tu zněl a jásal, do daleka volal a jeho slova někdo opakoval, kdo schoulený byl kdesi za horami, kdo ozvěnou, skryt v houští rokytí, znal mluviti. Rozeslal čeleď, která cestou pěla, pro dvacet osob oběd schystat kázal a spěchal na mlat... Jaká tucha skvělá jej jímala, když povřísla tu vázal jak dělník nejmenší. Zřel plné snopy a sebe sama, jak se v klasech topí... Poledne zvonilo. I vezl za čeledí povřísla s obědem na žebřiňáku... Přeslavný pohled! Kam jen, zasněn, hledí, tam ve Skrzdolí, v Zadním Dlátku, v Haku a v nekonečnu bezejmených polí se těžkým chlebem prohýbají stoly. 41

DŮVĚRNÉ JITRO.
Dálky modravé se přiblížily ke mně, svoje tajemství mi hlasem větru řekly. Všecky cesty mé šly rájem vonné země, skalní prameny jen pro mou žízeň tekly. Každá hodina mi oznámila štěstí, že se lučinou zrosenou vstříc mi béře. Každá ratolest mi slibovala kvésti a mé radosti trhaly růže s keře. Stromy šuměly a rozmlouvaly řeky, v touze vznešené z mlh pozvedly se hory, k nebi povstaly, jak země pyšné vděky, by je líbaly jen mraky, blesků vzdory. Z každé traviny jsem zemi vonět cítil, zřel jsem domov svůj, jak v obilí se topí. V tichu slyšel jsem, jak těžký vůz se řítil: ženci házeli i v jízdě na něj snopy. Bratří, zpíval jsem, veselí polní bozi, ani nevíte, laur na čele že máte, a když spřežení vám táhne plné vozy, jeho opratí svět celý ovládáte. Bratře, zpívali, vstříc zvoníme ti zlatem, které na vozy ve spěchu nakládáme. Tvrdá naše plec být’ může pevným mlatem, oheň tvůrčích sil v osmahlém těle máme. Bratři, šeptal jsem, k vám do služby chci jíti, vůz váš v zatáčce ramenem podpírati, zvonem poledním v svém srdci pro vás zníti, v sladké únavě na mezi v sny vám hráti. 42 Bratře, volali, nám kříže sejmi s beder, na souvrati střež starosti naše bědné, jež ti složíme, jak šat za letních veder, jak šat nevolný, v němž zmíráme den ze dne... Bratřím v mlčení jsem sloužil odevzdaně a pot řinoucí jsem s čela jejich stíral. Padlým v únavě pít dal jsem ze své dlaně, všemi bolestmi jsem věrně za ně zmíral. 43

SLAVNOST KLASŮ, MEDU A RŮŽÍ.
Za jitra rosného šla se mnou moje čeleď polními cestami na zděděný můj lán a slunci řekli jsme: „Dnes budem tobě velet, nad námi zastav se, k dalekým mořím neleť a zlato v paprscích nám smetej se všech stran!“ Zvěř spící krokem svým jsme vyplašili z doupat a větru ztichlému jsme děli: „Vstaň a hrej, by naše myšlenky k blankytu mohly stoupat, kde hvězdy nezřené se rozvíjejí z poupat, jiskrami tryskají a dávají se v rej!“ Jak z prsův otčiny jsme ze studánek pili a v pole vešli jsme jak v ozářenou síň, kde v zápas scházejí se všechny země síly, kde cenou vítězů je veliký snop bílý a šťastné úsměvy osmahlých průvodkyň. Všech živlů bezcitných odpůrci zapřisáhlí vítězství známe též a ulehčení ztrát. Čas předpovídáme i bouře příchod náhlý, určíme počet zrn, když do klasů jsme sáhli, a víme, kolik fur do našich vjede vrat. Jak stáda poslušná šly dny kol žírných lánů, jak ptactvo zpěvavé čas jasný přeletěl. Když bojci hromoví z oblačných vyšli stanů a zemi zranili, déšť omýval jí ránu, zchlazoval polibky rozežhavených střel. Potoky veselé vyběhly z ňader strání, tančily přes pole v písni a hovoru, budily klíčení, sílily rozkvétání a nalévaly klas, když červencové zrání kraj celý změnilo v života komoru. 44 Odbily hodiny, slyšeli jsme je zníti v neklidném praskotu, jímž pukal plný klas, i v dechu horoucím, jímž zavonělo kvítí. A náhlý času spěch v oblacích počal hřmíti, jak nepokojný žnec se vmísil mezi nás. Jsme jako příval vod, jenž s polí všechno sbírá, jsme jako armáda, ženoucí útokem; našimi ranami však nikdo neumírá: nového života se naplňuje míra v údolí kvetoucím, šťastném a hlubokém. * Kdo spočte roje mé, jímž úl byl příliš těsný, a proto v poledne, kdy nejkratší byl stín.stín, kdy z lesa blízkého zavoněl podrost vřesný, se posléz’ rozhodly a prodraly se česny! Jak vzlétly, zahrada je posbírala v klín. Teď visí na stromech jak hrozny v budoucnosti, z nichž léto vytlačí mi šťávy plný džbán. A v tichu bezvětří jsou hlasem výbojnosti, poledním výkřikem toužící horoucnosti, hučením zástupů u zaslíbených bran. Obětním pohybem své roje s větví stírám a plny paprsků je střásám v úlů šeř, poklady hořící v temnotě uzavírám. Na dlani nesu je, upadlé v trávě sbírám, jsem jimi obsypán jak rozpučelý keř. Rozkvétej, zahrado, když včely mé se zvednou, máj nový přivolej na sklonku července, a v srpnu rozkveť zas a v září ještě jednou, než víno dozraje, než listy stromů zblednou, než slunce uhasne dnům smavým v čelence. 45 Kveť, kraji, na cestách, v úhorech, na souvrati, na březích potoků, na mezích, v tichu brázd, i vonným travinám dej znovu rozkvétati: ať bouřný časů vůz se na tvých luzích zvrátí, než včely naplní nesčetný medem plást. Vichory propastí, jimiž se věčnost valí, vy, křídla obrovská, jichž neviděný let oblaka rozhrne, unáší hvězdy v dáli, vy, housle vesmíru, varhany kathedrály, v nichž zurčí paprsky, přelomen zvoní led, teď píseň nejtišší, již dovedete, hrejte, jak píseň horských vod zajatých v hlubinách. Mých rojů královny v blankytě uvítejte a víno závratí pít v dechu svém jim dejte, až splynou s vítězi v mrazivých výšinách. * Lán mého obilí již odpočívá skosen a roje nejmladší po snubních výletech sní o budoucnosti... Jde večer stínem sosen jak dělník znavený a usedá si zrosen do zahrad, na dvory, pod lomenice střech. Ten večer podobá se vigiliím svátků. Po těžké lopotě nám stírá z čela pot, hořkosti nejistot a bezradnosti zmatků jak cizí vetřelec odhání z našich statků a světlo bílých hvězd nám střásá do temnot. Poslední otázka uhasla na rtech dětí; jak postřelený pták svá křídla složil chvat: v snách těla zemdlená se nepřestanou chvěti, neb spánek vínem svým je počal napájeti... A láska přede nit jak zlatý kolovrat. 46 Sám, všechny opustiv, jsem vyšel na zápraží a venku sekáče jsem slyšel kosy kout, kde stíny topolů na poli stály stráží. Tu večer objal mne neviditelnou paží, čís’ hlavu cítil jsem na prsou spočinout. Ne, ještě nemohu dát uspati se mdlobou, mně posud nezvonil klekání pozdní zvon a doba modlitby mou nikdy není dobou. Se živly bojuji, se slabostí a zlobou a život ospalý mne leká víc než skon. Nocemi prodírám se k vítěznému ránu a růže v zahradě, jež večer rozkvetly, jen proto utrhnu, bych zastřel mnohou ránu. Den ztrativ na vždycky, přec bez únavy vstanu a kráčím cestami, z nichž hvězdy odlétly. Na vozy naložil jsem pyšné zlato klasů a z plástů vymetal jsem nejvonnější med: však růže, růže mé jsou slibem lepších časů, v tmě noční zvěstují mi smavou jitřní krásu, žní bouře, plameny, dnů žíznivost i vzlet. Z těch růží nikomu já věnců neuviji, bych jimi ozdobil své vyznání a zpěv. Neznámá láska má snad s úzkostí mne míjí, však zrak můj do dálek se nenasytně vpíjí, a kudy vpřed jsem šel, je ve stopách má krev. Nad každou studánkou se lačný nenakloním, nedám se zkonejšit pramenů úskokem. Svým touhám svěřím se jak osedlaným koním, a dokud ve hvězdách svým slovem nezazvoním, svět nepřestanu brát z vesela útokem. 47

NÁVRAT.
Již vraceli se domů zástupové z daleka požehnaných polností. Zapadlo slunce. Ale noví dnové z hlubiny povstanou a dary žňové do brázdy položí nám v hojnosti. Dým ohnišť stoupal v nebe zrůžovělé, utichly zvony, kamsi zapadly. A děti slyšely, jak noc si stele podušky temnot v lože osamělé a strašidlo jak mává chapadly. A děti viděly, jak dračí oči svítily tajuplně ve žlebech. Je ztracený, kdo sveden ve žleb vkročí: s divými žínkami se v kole točí, v objetí jejich mře jak v plamenech. Tož neváhej, sic uteče ti tlupa a tlama krvavá tě zhltne v ráz. V pozadí noha strašidelná dupá, ohnivých koz tam běhá celá kupa, zlým trpaslíkem stal se režný klas. Myš malá vzrostla skoro na obryni, lasička běží brázdou hrozivá. Zelený koník divé skoky činí a z bažiny, již vrby vetché stíní, zpěv žabí nevlídně se ozývá. 48 Kdes na rozcestí oběšenec čeká a na kříži tam visí člověk živ, z ran otevřených čerstvá krev mu stéká. Je Záhořovým ložem tráva měkká, tisíce jedů proudí v dechu niv. Zlekané dítě hledá matku svoji, jež zvolna kráčí mezi ženami, a ruku její chopí v nepokoji. Však vidin dav se neustále rojí, že kraj se změněn zdá a neznámý. 49

VLÍDNÝ POHLED.
Hospodář vyšel do polí a zamyšleně stanul nad pozdním tichem nesmírné zorané rozlohy, kam odpolednem říjnovým podzimní vítr vanul odnikud, z dálek, z neznáma, z hluboké oblohy. Své vlastní srdce slyšel bít’ rythmickým rázem cepů a myšlenkami smavými byl bohu podoben, jenž pro tajemství dívčích těl, opojnost vinných sklepů na zemi chudou sestoupil, jsa révou ozdoben. Samota kolem mlčela a chvíle němé pluly v závojích šedých oblaků propastnou tišinou, a když je ruce větrné lehounce rozhrnuly, zas mračna jiná opáčně letěla výšinou. Pod nebem oheň pastevcův o nebes ohni bájil, jenž v létě tančil nad polem a v lásky žádosti stlal měkké lože lučinám, v plod jabloní se stajil, dal růži teskným zahradám a rozkoš mladosti... Šel zadumaný hospodář po mezi krokem klidným, a když byl téměř za humny své rodné dědiny, se ještě jednou obrátil a pohleděním vlídným zobjímal brázdy široké, lán černý jediný. 50

TANEC NA HORÁCH.
Hle, skály žulové, jež budu lámat’! Je potřeba tvrdého kamene ke stavbě osudů, propastných dramat, jimž vtisknu znaky svého plamene. V hlubině užaslé mé paže čeká, ukrytý mrakem, zástup němých hvězd, by dráhu nesmírnou, jíž věčnost stéká, mu určila má nelítostná pěst. Je sláva poledne, půlnoční snění? Čí ruka tolik světla utrácí na rosných pastvinách?... A v dáli hřmění! Ne v daleku: v mé duši burácí! Rty větru líbají krev na mé tváři. Jak divá zvěř, vyštvaná z doupěte, řve bouře přede mnou. A v blesků záři, mé myšlenky, se k tanci koupete! Požárem smýváte smrtelnou bázeň, chytáte v letu jiskry, kanoucí na hory nejvyšší jak svěží lázeň, jež omlazuje zemi žasnoucí. By žití tajemství jste jaly čisty jak nejvzácnější tělo v náručí a z křižovatek cest jste vyšly jisty: ať každá z vás jak zvony zazvučí. Můj rozkaz žene vás jak píseň síly, jak otěž, volná dosti k rozběhu a pevná, z oceli, vás vede k cíli, k tropickým lesům, nikam, do sněhu, 51 v hlubiny stvoření, k úskalím moří, kde loď buď zvítězízvítězí, neb ztroskotá. Na vlnách tančíte, váš věnec hoří, a zástup planet kol vás kolotá. Pro rozlet nezkrotný palouky květů a ostré hroty skalin hledáte, v prostory padáte, v bludiště světů, však každým pádem jen se zvedáte! 52

VEČERNÍ ROZKAZY.
Ty jsi dnes neviděl, jak slunce zapadlo do fialových vln horoucích dálek? Věř, jak se nížilo, vždy větším květem plálo a nebe zažehlo požárem válek. Oblaka hořela jak zapálené doly, z nichž není východu po katastrofách. Čís rozmar nebo hněv v plameny sypal soli, by barvy sršely z nich v mocných strofách. A k čemu nebesa mám tobě přirovnati, bys vetchý obraz měl zašlého zjevu? Toť vřesy ohnivé, jichž kytku chci ti dáti i s rythemrythmem hromovým vzdorného zpěvu. Však vyjdi z jizby své, na hory pospěš za mnou, já slunce zadržím na malou chvíli. Po cestě k světlu jdi! Ne do tmy cestou klamnou! Těch na cíl neptej se, kdo slunce pili! Šat strhni zbytečný, bys pododalpodobal se vánku, jež kolem okenic jde neslyšený, by chorých nebudil v nejsladším prvém spánku a pouze šepotem navštívil ženy. Dech slunce ucítíš, až potkáš pozdní stáda, jež z pastvin na stráních spěchají domů. S nimi se nevracej! Většího tepla střádá ti teskné srdce mé v hovoru stromů! Kol dívek pospíchej, jež ve slunci se vzňaly a všechny panensky ti voní lesem,lesem. Jim nevěř, nevěř jim, když písní tebe šálí: „V nás slunce zapadlo, je v těle nesem!“ 53 Nedej se zastavit’, až uzříš kvésti hlohy, jež dí: „Jsme jediný kvetoucí paprsk bílý.“ Však u skal potkáš-li snad zatoulané bohy, změř bez milosti hned své s nimi síly! 54

POLNICE.
Mne větry bouřlivé si k ústům nasadily a do čtyř světa stran volají na poplach; zvon požární mnou lká, strach srdcí ve mne kvílí, zlý výkřik vítězů, vzdech slabosti i síly mnou letí k nebesům, hřmí echem v dálavách. Jsem všude slyšena: svým hlasem skály bořím, burcuji národy v hodině odvety, písněmi svobody se v oblak jitřní nořím, mdlé žalmy otroků přednáším ztichlým mořím a hymny nadějí tkám v ptačí rozlety. Můj zpěv je kamenem, jenž nenajde dna času; v hlubinách bez konce jsem kruhy zvířila, po vlnách temnoty, po propadlištích jasu od věků do věků jde uragan mých hlasů jak šíp, jímž životu jsem srdce zjitřila. Nad střechy hořící jsem nesla rozkaz králů a v cirku césarů jsem hrála k oběti, smrtelně chroptěla u nedobytných valů, jak setbu příšernou jsem vzkřek svých intervalů nasila do klína všech příštích století. Kde já jsem zpívala, zástupy umíraly a duše zděšené, domova zbavené, cestami vyhnanců se nocí ubíraly; jazyky národů, jež hudbou básní hrály, do prachu klesaly, vlaštovky znavené. Dech můj je severák, jenž vane v kraji sirém, rve žití radosti jak listy ze zlata, jež spadly se stromů a neseny jsou vírem v oblaka zčernalá, kde ticho zdá se mírem: však bouře splétají tam blesků tenata. 55 Povedu vladaře, by dobývali říší, laviny ničivé poženu v údolí a touhy tvořivé do nejmodřejších výší: po každém útoku ať nebesa jsou bližší a města pyšnější rozpětím kupolí! 56

PODZIM HRŮZY.
Je ticho na pokraji našich hor, zkad zástupy se zvedly, jen nepokojné lesní prameny kolem nás zpívají. Nedávno teprv naši odešli; již jejich obraz zbledlý se ve vzpomínkách duší potácí, podzimní barvy splývají. Na rozcestích nás mlhy čekají, z nich slunce nevychází, neb, zdá se, kdesi vykrvácelo: laň, zastřelená v mlází. Povozy přeplněné odvezly za vojsky naši sklizeň, jen paběrky jak žena chudobná jsme vzali do klína, by děti nemřely nám v náručí, až hladu těžká trýzeň zabuší neúprosně na vrata jak smrti hodina. Jedinou touhou všem nám společně užaslá srdce tlukou: ve víru zkázy život zachránit umdlévající rukou. Jak vzteklí rozdavači krutých ran se plíží s bojišť zvěsti, však jiné si k nám vlídně sedají jak lékař s obvazy. Snů hrůzy ze spánku nás burcují, strach bledý na rozcestí jak soudruh se k nám tulí za noci, k jitru nás provází a slovy mrazivými šepotá, když zničených měst plamen se proti nebi vzepial hrozivě tisícem žhavých ramen. Nad námi v hlubinách propastných jak roje tažných ptáků letadla krouží, v dálce mizejí, boje tam svádějí, nezřena kdesi odpočívají v přístavech černých mraků: snad vrátí se nám s výšin vítězně s nákladem nadějí či rozbijí svá prsa kovová o tvrdé hroty skály jak lodi na výpravě šílené, jež v mlhách ztroskotaly. Nejistá, chorá země chvěje se jak tělo v těžké křeči, vražedné srpy květy požaly a radost nestálá odlétla s ptáky vyplašenými, když probodnuta meči kdes’ v poli srdce bratří ztracených bušiti přestala. Kol vesnic belhají se ranění a z rozvrácené půdy, rozryté třaskavými náboji, ční zkomolené údy. 57 Čas chutná jako odvar pelyňku, jejž život v číš nám nalil, snad proto, by nás navždy vyléčil z dědičné slabosti. Jak kvetly růže díla našeho! Blesk hněvivý je spálil. Kéž nové blesky mocně zažehnou nás tvůrčí žádostí! Zem’ zpustošenou vyrvem nicotě a zkrvavělým temnem až k slunci, ověnčenou paprsky, v náručí svém ji zvednem. 58

ZBLOUDILÝ JEZDEC.
Jel polem blátivým za noci nejisté a pátral neklidně po cestě k lidským chatám. Však keře zakrslé mlčely bezlisté, když ptal se: „Nevíte, kam bez oddechu chvátám?“ Dech prsti klamal jej vůněmi domova a ticho samoty se zdálo chvěti slovem, jímž matka šedivá radostně promlouvá, když syna po letech zas vítá pod svým krovem. Stín, jenž se v dáli chvěl, měl vnadnou podobu oddané milenky, jež slíbila a čeká, i když jí vichor let rve mládí ozdobu a tělo horoucí pučí, však nerozkvétá. Zřel opuštěný strom, zlomený vichřicí: čněl do tmy pochmurně jak symbol smutné vlasti, však jako ona snil o rose třpytící, poslední nadějinadějí se nepřestával třásti. A hvězdy ve mracích, oasy světla v tmách, se nad ním jiskřily jak oči silných bratří, jak šťastné úsměvy, jež zjevují se v snách a jež snad za chvíli na tvářích živých spatří. Tkal přízi myšlenek si v závoj malebný, potichu zpíval si jak pták na ratolesti a ještě tehdy zřel blesk štěstí šalebný, když hlídka nepřátel jej zdrtila svou pěstí. 59

VÁLEČNÁ MODLITBA OTCŮ.
Zesláblé ruce zoufale nám klesly v době síje, pluh v těžké prsti uvázl a není potahů, jež by nám v bídě pomohly. Jsou přelomeny šíje, pně dubů nade srázem hor, do nichž blesk mocně bije: již bratří nejsilnější z nás ztratili odvahu. Dni beznadějně prožité nás hrůzou vysilují jak bludné cesty neschůdné, jež běží dálavou, výhněmi běd a propastmi, půlnočním temnem slují. Strom nejkrutějších poznání, když bouřné větry dují, hrozivou píseň života nám šumí nad hlavou. Zas přišly dlouhé večery, však z proudu mlh a stínů jen lampy hlídek výzvědných znamením blýskají. Na ticho četby zapomeň, na hudbu rovnou vínu, na křehkou něhu dívčích těl, na sliby jejich klínů, na útočivé pohledy, jež ohněm tryskají. Vojsk obrovitým pochodem zem’ pobořena duní, třesk zbraní zvoní do noci a výkřik vítězů jak smutná radost předčasná zaniká v krve tůni. Rab volný je. V prach pokořen, kdo mnil, že světu trůní, s řinkotem předává se jho otrockých řetězů. Snad ještě pouze tuto noc příšerná píseň bojů se plíží kolem zákeřně, hřmí, úpí, útočí. Snad příští jitro rozptýlí mrak zápasících vojů jak úlů včelstva pokojná do pracujících rojů, jež budou obletovati domova úbočí. Své syny nejstatečnější na oltář budoucnosti jak vzácnou obět zápalnou s bolestí metáme, však každé chvíle voláme: „Ó božstvo rekovnosti, krvavý přeruš hodokvas, ať těžkých smutků prosti na svěžích křídlech nadějí se bez pout zvedáme!“ 60

VZPOMÍNKA NA DOBROVSKÉHO.
V soumraku doby válečné daleko dlelo jitro naše, nejistá světla uhasla nám v těžkých stínech rozcestí, bez vůdců, v temnu ztraceni a v nedůvěře šli jsme plaše za sluncem, v jehož paprscích jsme chtěli divem rozkvésti. Hlas minulosti vyčítal nám mdlobu zotročených paží, husitský chorál z hrobu zněl jak mrtvých otců prokletí. Lid bezradný se podobal zrazené opuštěné stráži, jež v poli kdesi krvácí a hyne marnou obětí. Jak sto let by se vrátilo a rozpřáhlo se smrti kosou. Zas pouze písní žili jsme v chudobných osiřelých zdech, budoucnost naše neznámá jak vidina šla nohou bosou po zimních cestách umrzlých: byl poryv větrů její vzdech. Však z tmy, jak kdysi před léty, před námi paprskem ses mihl, sám trochu nedůvěřivý hrst nadějí jsi rozházel jak časný březen kolem nás, a když nás jarní vichr zdvihl na bedrech k tanci rychlému, svým duchem jsi nás provázel. 61

PIRÁTI.
Dní klidem zhrdli jsme i nocí zapomněním, na hebkých poduškách domova nespáváme. Hlas touhy potulné nás prudce budí hřměním a život dobrodruh, ne modlitbou, však klením nás vítá v přístavech... Ó vyloupený chráme, déšť smolných věnců vzals jak oheň pocelů, jenž k tobě lísal se pod krovy probořené. Spi, město zděšené, v krvi a popelu pod tíhou osudu, mrtvé a pokořené! Nám pravdy zpuchřelé jsou v bezdno moří sváty, svých duší osmáhlých lží smavou nehýčkáme a prorok bez krve nám nikdy nebyl svatý. Líbezných zvuků harf v zálivech nevyčkáme; rouhavým zpěvem svým k výšinám vzlétáme, vzpupnými pažemi se zmocňujeme hlubin a nikdy na cestu se větru neptáme: do noci svítí nám plamenem touhy rubín. Kol pyšných stožárů jak prapor kolem ráhna se hvězdy sršící opile ovinují a planou obrazem z dna podmořského bahna jak lampy havířů ze zamyšlených slují, a s hvězdy na hvězdu věky a století si slova nejsladší pozdravem posílají: v noc zvoní hluboce, než k cíli doletí a v užaslý náš sluch stem harmonií hrají: 62 Nám noc je výkřikem všech sil, jež narážejí o sebe v zápasu jak nepřátelské lodi. Oblaka letící se nenávistí chvějí a ticho zlověstné zákeřné blesky rodí. I naše myšlenky jsou třeskem zbraně v zbraň, svět nový, krásnější nám vyhrávají, keř růží krvavý jsou, zasazený v stráň, kde bouře světů všech se v boji potkávají. Když naše heslo zní, zachvívají se trůny, a když se s národy svou písní domlouváme, pozemští králové se bojí o koruny a kněžstvo zsinalé, jež v pouštích lidstvo klame, nás marně zaklíná jak snění horečná, jak přízrak satana, jenž duše učí vzdoru. Dnů příštích zasvitla nám horstva sopečná a ze tmy nejhlubší my vyvoláme zoru. Ve vlnách modravých jsme nové země zřeli, k nim cesty hledáme jak vojů přední stráže, jež štěstí pokojné si na vždy odepřely, po štěstí nemožném rozpialy pevné páže. Pod námi ve vodách rozkvetly korály; a věky, do pluhu jak soumar zapřaženy, pobřežní skály nám za nocí zoraly, zasily semena v klín prsti obnažený. 63

DRTIČI SKAL.
Když krokem dítěte jsem po tvých březích těkal, tvé vlny, věčný živote, mne jímaly svou hrou, s neznámých vysočin tvůj jarní proud se smekal, v hlubiny bytostí vonící mízou vtékal jak v dlaně, které žíznivě se ve snu otevrou. A proti vlnám tvým když k vrcholům jsem stoupal,,stoupal, bych oheň rtů svých ponořil v ledové prameny, hvězd obraz jiskřivý až na dně se ti koupal, jak žhavé lekníny roj létavic se houpal na rozbouřených prsou tvých, rozrytých kameny. Z tvých roklin propastných jsem trhal množství tvarů, v nichž nejrůznější podoby se divem sblížily, ukuty v rozmaru tvůrčího snu a žáru, kdy jako předpověď marnosti, smrti, zmaru, se blesky nespoutaných sil v tvém klíně skřížily. Mně kámen daroval’s v podobě živých květů a věnce rostlin drobounkých si zaklel v kameni, ztrnulé útvary bez pohybu a letu jsi nastlal v hlubinách, by lůžko nových světů se vynořilo v budoucnu na tvoje znamení. Bytosti nesčetné jsi nesl seve svém dechu, jich hlasy v sny mé šeptaly jak u cest stromoví, když k výším stoupal jsem podpírán jimi v spěchu; Však jejich chorály dozněly záhy v echu... Sbor pyšný duchů v pohoří mi zazněl hromový. 64 Chlad lesů vonících mé líce ostře šlehalšlehal, myšlenky, bouří zrozené, mé mysly spíjely a touhy bělostné hluboký žár mne zžehal: tu mnil jsem, živote, že’s u nohou mi lehal, u pat mých všecky síly tvé se tiše svíjely. Však když jsem vystoupil až na nejvyšší skály, neznámý vichor dálek tvých proti mně prudce dul a těžké prahory, jak střely by je sklály, se v prachu vířivém pode mnou otvíraly: v šíleném ohni vesmírném tys nový tvar z nich kul. Zas nové křivky drah, zdobeny blesky tvými, v hluboké výši nade mnou se věčně stáčely, a po nich zástupy s rameny rozpiatými v rachotu tvého kladiva bez bázně kráčely. 65

UCHVATITEL.
Čeho se dotknu, hovoří a zpívá. Můj život jako v bouři rozhoupaný zvon na věži vysoké sil tanec vzývá, podkovou ohnivou se mocně vrývá do tvrdých boků skal a vyluzuje tón. V palčivé struny ruka moje sahá, zanícen zpívaje počínám hořeti, s cestami hvězd se křižuje má dráha a země vonná zrosená a nahá se chvěje pode mnou milostnou obětí. Radosti ojíněných plodů snímám se stromů tesklivých v tichnoucí jeseni; k haluzím poznání se nejvýš vzpínám, bych skutkům nový význam dal i vinám, myšlenkou ovládám závrat i zděšení. Mé dálky žhavý soulad barev třísní, div hlubin života schvacuji očima.očima, v samotě půlnoci jej vracím písní, a klenbu, která rozlety mé tísni,tísní, si lehce rozhrnu rukama obříma. Blesk, zadržený mojí dlani, sténá, u paty mé se musí moře svíjeti; mých strojů pažím láva jest jen pěna, a kde se zvedne vůle má jak stěna, tam živly uslyším pokorně kvíleti. 66 Mne nesou větrů vlny podmaněné bez oddechu jak nejrychlejší komoni po nekonečné cestě ohvězdněné. Jsou noci moje světly rozedněné, má slova odbojná vichřici dohoní. Kameny hrubé v ryzí útvar svářím, zvířata odstínuji v čistém plemeni. Sám dechem svým se blížím rajským zářím: Polibky věčna tisknou se k mým tvářím a sny mé letí k neznámému temeni. 67

PROSBA.
Dej duši mého lidu, osude, mohutnou sílu křídel, a až se zvedne znovuzrozena nad popel mrtvých let, je v tanci modrých větrů provázej a u věčnosti zřídel skrop svěží rosou nesmrtelnosti, ať promění se v květ. Hrst nemožností rozhoď do vzduchu, ať září jako světla, po nichž své ruce vztáhnem bez bázně až do ledových sfér tak mocně, široko a daleko, by hvězdu, která slétlaslétla, jsme mohli v prudkém pádu zachytit a určit její směr. Dej naší řeči novou hudbu slov, ať jako potok zurčí, jenž běží luhy rozvoněnými kvetoucím domovem, ať láva sopky ukryté v ní vře a žití touha tvůrčí jí boří mrtvá nebe zakletá v zahřmění hromovém. Buď jako tvrdá ruka mozolná, jež kleče pluhu drží, prst z útrop země k slunci obrací a plní semeny, když plodnost v teple paprsků k nám padá jarní strží a všechna lůna obtěžkávají života břemeny. Svěř naším pažím světův otěže, až nejslavnější jízda kdes’ na rozcestích hlubin neznámých tě zradí únavouúnavou, a rozkaž bludným ptákům nadějí, ať stavějí svá hnízda v zelených větvích věků budoucích jak slib nám nad hlavou. 68

ZPĚV VE VÝŠINÁCH.
Hlas dolin pode mnou, vln vodních šumná hudba, vzdech ňader toužebný a šepot niv a lesů mi echem doznívá... Má křídla moje sudba a větrům na vzdory se k modrým výškám nesu. Zvonění teskných stád na pláni jezer snivých, kde plavá pastýřka si u vod vlasy splétá, se ke mně nevznese... A ve snách opojivých ni matná vzpomínka na všednost nerozkvétá. Sem v lednou samotu mne nikdo neprovází, ni dívčí podoba mi v srdci nedlí smavá. Na cestu skalnatou však slunce oheň hází a vítr oblakem jak na znamení mává. Svou slabost pohřbil jsem. Jdu vítězný a chtivý. Svým čelem v čelo skal a duchem v prostor biji, po každém úderu mi tryská pramen živý, proud žití nesmírný, z něhož svou sílu piji. Mne závrať nejímá, když rozhrne se clona, jež propast halila a nová perspektiva mne mocně oslní jak svěží luka vonná, jež v dáli s hvězdami a s mléčnou drahou splývá. V pohledech očí mých se světy věncem pojí, tušení dálných sfér mne jistotami plní a věčnost mlčící jak stín nade mnou stojí, v blankytu hlubokém své rozhazuje zrní. 69

PÍSEŇ MOCNÝCH.
Mým smyslům v požitek se život slavně vzňal jak ověnčený vůz, jenž v neznámo se řítí, a jak by rythmoval jej kopyt pádný cval, zpěv mocných slyšel jsem na jeho cestách zníti: „Své ruce vztáhli jsme, abychom do dlaně jak v ústa žíznivá pojali proudy světla, a síly klekaly nám k nohám oddaně, poušť země pochmurná veselým žitím zkvetla. V prach skal jsme deptali, v nicotu ornice šíj rábů skloněných i tvrdé hlavy množství, a slovy hrdými jak rozkaz polnice jsme k boji vyzvali i hodující božství. Zem celou spiali jsme vědění řetězy, jak ženu nevolnou ji vesmírem jsme vedli a z jejích tajemství jsme v touze bez mezí jak z vnady úžasné panenský závoj zvedli. Všech světů otěže jak vítěz vozataj v závratném poznání a tušení jsme chytli a zamířili jsme i tam, kde v noci kraj mdlé hvězdy nadějí před jitrem nezasvitly.“ Tak mocní zpívali; však v rachot jejich kol, když těžce po cestách k výšinám uháněli, ve větru slyšel jsem zlomený zpívat stvol, jak vírem unášen pozdravil vesmír celý: „V nic, plné zázraků, já s vámi doletím. Nad stromů vrcholy, až pojedete horou, mne slunce oblaží paprsků objetím, ve smrti oslní mne život novou zorou.“ 70

ROZHLED S VÝŠIN.
Mně hoří země omamnými růžemi jen na nejvyšších zledovělých stupních. Lavina cestu zastoupiti může mi, mráz pohltiti touhu slov mých vstupních. K věčnému tanci blankyt otvírá mi nesmírné hlubiny, kde v oknech chrámů svítí drahokamy, obrovské rubíny. Kam vnesete mne, větry, všude porostu.porostu, jak zrno padnu v čelo skály zryté. V pozadí pro mne v mléčné dráhy podrostu fialy kvetou budoucí a skryté. Sní v dumách snad, až přejdu přes propasti nesčetných životů, že jako strom se bude zlehka třásti nad nimi v šumotu. Mlčící dálky jako moře bez hnutí v čekání usínají pod oblaky. K nim pošlu slova na ohnivé peruti, naházím na ně písní rudé máky, ať ozdobeny nekonečnem letí jak krůpěj z poháru a po mém rythmu jmou se otáčeti v života požáru. 71 K dnům příštím rosou jda, předjitřní míjím stín. Jsem omlazován krví stále svěží. Kolika bouřným nocím pohroužím se v klín, než zazní zvony s posledních mi věží? V modlitbě žití růžencová zrna se vystřídávají, nebesa otevřená jsou jich plna, hvězdami padají. A světlo ke mně blíží se jen vichřicí, závratí propastnou mne uchvacuje; je tančící a rozpoutanou bystřicí, jež pramení se na dně modré sluje, paprsky bílými mne oslepuje, když, zlatý soupeři, ó slunce, vůz tvůj tiše vystupuje v tmy bleskem udeří. 72

ZPĚV TVŮRČÍ RADOSTI.
Naslouchám době, spěchem díla hřmící, myšlenek nespoutaných pochodu, výkřiku, který budí hmotu spící, i bouřím, slibujícím pohodu, šeptání tužeb v poraněné hrudi, nadějím, které činem rozkvetou, a klasům, které přes propast jít pudí utrhnout božství růži prokletou. V samotě mdlé a provanutí plísní voskovic plápol charý uháším, zdi bořím, které ducha mého tísní, a křídlem volným duši unáším. Jsem všudypřítomný: jsem bleskem v mracích, jsem v mlhovinách příštích věků, hvězd, mám peklo minulosti ve svých zracích a čekám na rozcestí dálných cest. Když slunce po azuru v ohni letí, jak bratr sednu k němu do vozu, zřím země nesmírné se otáčeti kol sebe v zhudebněném lomozu. Jsem vševědoucí: tajný smysl žití jak kniha rozevřená pod nohou mi všemi směry kosmickými svítí laskavě ohvězdněnou oblohou. 73 Z neživé hmoty tvary živé hnětu, svým slovům dávám zvučeti jak kov, a meteory v závrati a letu do noci píši písně žhavých strof. Jsem všemohoucí: všechny žiti síly ovládám duchem jako otěží, dle vůle mé žal planet v sopkách kvílí, hor stráně rozkvétají protěží. Každého jitra s novým zpěvem vstávám, vždy silného mne vidí poledne, vstříc jitrům budoucím se šerem brávám, červánek západní kdy pobledne. Jsem věčný: Alejemi vzňatých duší má slova jdou, i v srdcích hudbou zním; v propastech modra kladivo mé buší, v plamenech dílen mezi světy hřmím... 74 OBSAH.
Vstupní slova5 Píseň hledajícího6 Skládání pro mé synky I., II.7 Potkal jsem tě9 Úzkost pomsty10 Modlitba k noci11 Před rozedněním12 Zhudebněný život13 O polednách16 Rozřezávám novou knihu17 Hořící úl18 K večeru19 Květnová noc20 Smutek panenství21 Zpověď22 Žárlivá23 A přece půjdu24 Tesknota v samotě25 Po teplé noci26 Píseň naděje28 Červen29 Po létech31 Formani z hor32 Cestou35 Neohrožení36 Prokletí37 Dobrý hospodář38 Důvěrné jitro42 Slavnost klasů, medu a růží44 Návrat48 Vlídný pohled50 Tanec na horách51 Večerní rozkazy53 Polnice55 Podzim hrůzy57 Zbloudilý jezdec59 Válečná modlitba otců60 Vzpomínka na Dobrovského61 Piráti62 Drtiči skal64 Uchvatitel,Uchvatitel66 Prosba68 Zpěv ve výšinách69 Píseň mocných70 Rozhled s výšin71 Zpěv tvůrčí radosti73
E: pk; 2005 [75]