PIRÁTI.

PIRÁTI.
Dní klidem zhrdli jsme i nocí zapomněním, na hebkých poduškách domova nespáváme. Hlas touhy potulné nás prudce budí hřměním a život dobrodruh, ne modlitbou, však klením nás vítá v přístavech... Ó vyloupený chráme, déšť smolných věnců vzals jak oheň pocelů, jenž k tobě lísal se pod krovy probořené. Spi, město zděšené, v krvi a popelu pod tíhou osudu, mrtvé a pokořené! Nám pravdy zpuchřelé jsou v bezdno moří sváty, svých duší osmáhlých lží smavou nehýčkáme a prorok bez krve nám nikdy nebyl svatý. Líbezných zvuků harf v zálivech nevyčkáme; rouhavým zpěvem svým k výšinám vzlétáme, vzpupnými pažemi se zmocňujeme hlubin a nikdy na cestu se větru neptáme: do noci svítí nám plamenem touhy rubín. Kol pyšných stožárů jak prapor kolem ráhna se hvězdy sršící opile ovinují a planou obrazem z dna podmořského bahna jak lampy havířů ze zamyšlených slují, a s hvězdy na hvězdu věky a století si slova nejsladší pozdravem posílají: v noc zvoní hluboce, než k cíli doletí a v užaslý náš sluch stem harmonií hrají: 62 Nám noc je výkřikem všech sil, jež narážejí o sebe v zápasu jak nepřátelské lodi. Oblaka letící se nenávistí chvějí a ticho zlověstné zákeřné blesky rodí. I naše myšlenky jsou třeskem zbraně v zbraň, svět nový, krásnější nám vyhrávají, keř růží krvavý jsou, zasazený v stráň, kde bouře světů všech se v boji potkávají. Když naše heslo zní, zachvívají se trůny, a když se s národy svou písní domlouváme, pozemští králové se bojí o koruny a kněžstvo zsinalé, jež v pouštích lidstvo klame, nás marně zaklíná jak snění horečná, jak přízrak satana, jenž duše učí vzdoru. Dnů příštích zasvitla nám horstva sopečná a ze tmy nejhlubší my vyvoláme zoru. Ve vlnách modravých jsme nové země zřeli, k nim cesty hledáme jak vojů přední stráže, jež štěstí pokojné si na vždy odepřely, po štěstí nemožném rozpialy pevné páže. Pod námi ve vodách rozkvetly korály; a věky, do pluhu jak soumar zapřaženy, pobřežní skály nám za nocí zoraly, zasily semena v klín prsti obnažený. 63