Dní klidem zhrdli jsme i nocí zapomněním,
na hebkých poduškách domova nespáváme.
Hlas touhy potulné nás prudce budí hřměním
a život dobrodruh, ne modlitbou, však klením
nás vítá v přístavech... Ó vyloupený chráme,
déšť smolných věnců vzals jak oheň pocelů,
jenž k tobě lísal se pod krovy probořené.
Spi, město zděšené, v krvi a popelu
pod tíhou osudu, mrtvé a pokořené!
Nám pravdy zpuchřelé jsou v bezdno moří sváty,
svých duší osmáhlých lží smavou nehýčkáme
a prorok bez krve nám nikdy nebyl svatý.
Líbezných zvuků harf v zálivech nevyčkáme;
rouhavým zpěvem svým k výšinám vzlétáme,
vzpupnými pažemi se zmocňujeme hlubin
a nikdy na cestu se větru neptáme:
do noci svítí nám plamenem touhy rubín.
Kol pyšných stožárů jak prapor kolem ráhna
se hvězdy sršící opile ovinují
a planou obrazem z dna podmořského bahna
jak lampy havířů ze zamyšlených slují,
a s hvězdy na hvězdu věky a století
si slova nejsladší pozdravem posílají:
v noc zvoní hluboce, než k cíli doletí
a v užaslý náš sluch stem harmonií hrají:
Nám noc je výkřikem všech sil, jež narážejí
o sebe v zápasu jak nepřátelské lodi.
Oblaka letící se nenávistí chvějí
a ticho zlověstné zákeřné blesky rodí.
I naše myšlenky jsou třeskem zbraně v zbraň,
svět nový, krásnější nám vyhrávají,
keř růží krvavý jsou, zasazený v stráň,
kde bouře světů všech se v boji potkávají.
Když naše heslo zní, zachvívají se trůny,
a když se s národy svou písní domlouváme,
pozemští králové se bojí o koruny
a kněžstvo zsinalé, jež v pouštích lidstvo klame,
nás marně zaklíná jak snění horečná,
jak přízrak satana, jenž duše učí vzdoru.
Dnů příštích zasvitla nám horstva sopečná
a ze tmy nejhlubší my vyvoláme zoru.
Ve vlnách modravých jsme nové země zřeli,
k nim cesty hledáme jak vojů přední stráže,
jež štěstí pokojné si na vždy odepřely,
po štěstí nemožném rozpialy pevné páže.
Pod námi ve vodách rozkvetly korály;
a věky, do pluhu jak soumar zapřaženy,
pobřežní skály nám za nocí zoraly,
zasily semena v klín prsti obnažený.