Je květen stínů Polední parna dávno už za sebou máme(Na)
Sen opilý krví umdlel a čistšími tony hraje(Na)
Hořící trámoví vězení našeho s praskotem ohně se láme(Na)
a u cesty nezralé ovoce naše reflexem západu zraje(Na)
Nežel má duše že dojdem až v noci k tvému rodnému městu(Na)
a zahrad jeho že neuzříme pak v soumracích po klekání(Na)
naše vlastní uhaslé dni nám paprsky postelou cestu(Na)
a jásotem po leta vyslaných nadějí budeme uvítáni(Na)
Den září zatmívá dálky noc temnem zapaluje výše(Na)
Průlomem zřícených krovů se nad námi otvírá nebe(Na)
v symfonii bratrských hlasů jež vonným přívalem dýše(Na)
od světa k světu jak písně lodí plujících vedle sebe(Na)
v rozkoši puštěného světla v dotycích neznámých slovu(Na)
pod stíny jež na pozemskou myšlenku vrhl jsi tajemstvími(Na)
jak v úzkosti dechnutý signál rdoušený stěnami kovu(Na)
sen zemský k tvé slavnosti se rozleje vlnami jásavými(Na)
O Věčný Ať tušení naše jsou sladká těm kteří v bolestech tonou(Na)
Pějeme hymnu ze slov jež značí smrt ve všech jazycích země(Na)
Neboť nám kteří věříme je den tvůj dobou zrání zahořkle vonnou(Na)
praskající v bolestných klasech a večerem chlazenou jemně(Na)