To byla jitra plná svěžích barev, plná vůně,
to byla obrození rána zářící,
to byly slunečné dny tajemného zrání,
to byly nádherné, nezapomenutelné západy,
(v takových tmavých dálkách krvavě to zapadalo)
to byly večery, to byly noci zázračné,
to byly noci velké, nečekané očisty,
v nichž našli jsme se, my dvě duše těžce zatížené!
Tak všecko prohřáto a prozářeno bylo kolem nás
tím teplem intimním našeho přátelství,
tím novým vzcházejícím sluncem v pozdním soumraku
a nad tím teskným sešeřením našich pustých cest,
kde nikoho a nic už nepotkávali jsme zemdlení,
a nic už, nic jsme nečekali osamělých na rozcestích.
Vzpomínáš na ten odlehlý kout zapadlého kraje
s tím sesmutněním starých zádumčivých lesů,
a tou nudou táhlých luk a rozbahnělých močálů,
a s těmi melancholickými hladinami rybníků
s tmavými reflexy kol zalesněných strání?
vzpomínáš na to pozdní léto uhasínající
s tím nadechnutým koloritem podzimku,
s tím šedým smutkem pozvolného umírání
a s těmi v dálce zamženými obzory?
Uprostřed toho klidu, toho ticha velkého,
v těch vlídných samotách my setkali se spolu
a ruce podali si v nechápaném spříznění...
A pohříženi do svých duší rozbolestněných,
my spolu bloudili tím krajem neznámým,
v těch odlehlých a mrtvem zatížených končinách,
v těch stínech lesů hlubokých a mlčících
a provanutých velkým smutkem opuštění,
po zarostlých těch cestách neušlapaných
a zdivočelých vlhkem rozbujnělou vegetací,
kolem těch nehybných a ponurých vod rybníků
a po těch stráních s pohledy do smutných nížin,
v jichž zeleň žloutnoucí střík’ podzim nudu šedých tónů svých,
a v našich niter zádumčivých hladinách
se odrážel tím rozteskněním pochmurných svých nálad
kraj zapadlý tu v cizích, neznámých nám končinách...
To bylo v jednom z nádherných těch večerů:
den v pozdním září zhasínal a v dálce nad lesy,
kde obzoru se táhly ostré, klidné linie,
svých barev nádheru v oblacích mísil západ,
par šedou modří, jimiž lesy dýmaly,
vzduch vychladlý byl všecek proniklý a prosycený,
hladiny rybníků jak oči vyhaslé a oslepené
na rozteklých a zamlžených plochách svých
pohlcovaly ztlumené reflexy západu,
a na východě z tmavých stínů zvedala se noc...
Vřes voněl kolem nás a vlhká táhla vůně
trav umírajících a spadalého listí,
– ten zvláštní parfum podzimku – nad námi ve stráni
koruny prořidlých a žloutnoucích už modřínů
akkordy elegickými se rozzpívaly
a někde v lukách dole volal chřástal.
Ty’s měla hlavu na mých prsou schýlenu,
tvá ruka měkká klidně spočívala v mé
a v němém pohnutí jsme do dálky se dívali,
kde v blízké noci stínech rostoucích
se cosi velkého a tajemného rodilo...
Takový těžký smutek tenkrát přepad nás,
taková žhavá bolest se nám v duších rozvířila.
A tenkrát – bude možno někdy, duše, zapomenout? –
při nádherném tom v barvách rozhýřeném západu,
v němž den pozdního léta klidně zhasínal,
uprostřed toho klidu, toho ticha velkého,
v tom osamění bytostí svých uštvaných,
my v náručí si klesli v extatické bolesti.
Parami dálky dýmaly, a kolem nás
se noci vlna gigantická valila,
co’s pro vždy mrtvého nám v duších náhle zapadlo
a ve tmách rostoucích se třásla velká, bílá hvězda...