Průsvitně modrý soumrak s rozsvícenou lunou
a oblaky, jež zamyšleně azurem se sunou
stvořily onu noc s tajemstvím divných závratí,
s magických barev kouzlem, s dálkou nevyzpytnou.
Cos dávno minulého a cos příliš budoucího
chvělo se v prostoru, co duši uchvátí
přízrakem snů, jež snadno neprocitnou
v hlubině věčných propastí. A z ticha, toužícího
pouze po hudbě moře nebo větru zazněl jakýs hlas
neznámý, nimbem oné noci vzkříšený
a věkem dálky zastřený:
„Hlubší než oceán je dnešní obloha, má barvy jas
modrý jak žhoucí kameny
Měsíčných lesů, stíny záhadné
jak bloudívaly v Jonských Erythrách,
a přece ani hvězda s nekonečné výše nespadne
v pozemský pokrvácený a zaslzený prach!“
A nezměněná byla mlčelivá světel záplava.
Tajemné ženy vztyčila se k nebi postava
v závoji bílém, pozlaceném. Tisíc let,
tisíce tisíc let se tmělo z jejích vrásek hlubokých,
svítilo strašné z jejích očí, zachvělo se z nich:
Sibylla,
z těch jedna, která v duši celý uzavřela svět,
proniknouc perspektivu jeho tragedií
a rozkoší, jež pro věčnou smrt žijí,
a všecko prosnila a prožila –
i chmury velkých hrůz i písně nejvyššího jasu.
Mluvila tiše jako v deliriu, užaslá:
„Nerozplynula jsem se ještě jako šelest hlasů
v podzemí u Avernského jezera,
a přec mých dobrodružství lampa uhasla
a toužím, toužím po tmě očí svých tohoto večera,
po smrti toužím. Dal mi Apollo dní života,
co písku zrn má vlasti mojí břeh,
a konce nemají ty dny, žhne moje samota
bolestnou visí Všech, jichž utišen je vzdech.
Kdys věštby Apollo mi z chrámu k duši schvěl
v podzemí jeskyně, je psala jsem na listí palmové,
v jich svaté uvěřivši určení,
leč vítr stoletími je jak marné chmýří roznášel.
Ó, zákon tisíciletý se promění,
proroctví vzplane, zhasnou skutkové!
Svých slavných věšteb nezřela jsem splnění,
a všech mých devět knih –
a mými přece byly! Není jich.
Básníci opěvali gesta vznešená
mých chimaer od Virgila k Augustinu,
a já jen umřít toužím toho večera, když luna zasněná
plyne jak souhrn proroctví o lepších dnech,
umříti toužím toho večera, být stín ve věčném stínu.
Ó, žila jsem tak dlouho v divných osudech,
vidinách pronikavých, těžkých dumách
v jeskyních kolem Trojské Idy,
na Samu, v Delfech, v Erythrách a Kumách,
a procítila všechny rozkoše i ostny bídy...
Na Babylonské věži dlouho dlela jsem...
Byl skutečností sen a skutečnost mi snem.
Egyptem šla jsem, končinami Červeného moře,
Arabskou pouští. U Jerusalema kdysi
a vinic Engaddi mě tak přepadlo hoře
z marnosti všeho, jako dnes. Ten dnešní večer křísí
mé dávné vzpomínky. Proč ještě dnes
mám pochybnosti o nutnosti konce všeho?
V co ještě věřím? Doufám? Ať se snes’
růžový oblak nad hlavy potomstva zemdleného
a dal mu novou možnost žití, tep
možností nových, já jsem obsáhla své věky,
jsem hotova a chci jen nevědět a nebýt, Řeky
a moře za mnou, mraky nade mnou ať hučí,
poušť v dálce žhne, a ošálen a slep
ať maká pyšný nadčlověk ve skalách skutečnosti,
já toužím nebýt, všecko mne zde mučí...
Šalomoun řekl: – Nebo silné jako smrt jest milování. –
Královský šarlat planul, sál byl plný falše, závrati a hostí,
a já jsem ruce vztahovala ku svítání
svých věšteb. Marné. Lásky největší vždy ztroskotaly,
nejlepší činy zhořkly v zklamání,
nejhlubší city na mělčinách umíraly,
nejvyšší touhy zhasly v propastech,
nejvznešenější krásy utkvěly jen v snech.
Ó, noci přízrak překrásný,
jsem v jeho nebezpečném zajetí
vím, že vše míjí v životě jak sny
a bolest každá že je marnou obětí,
a cítím, že se rozplývám již jako šelest hlasů v podzemí,
a dálkou věků vidím, vidím ještě zas
ty známé tváře králů, proroků, žen podivných, a se všemi
se loučím. Tolik očí se teď k mému srdci upřelo!
Obrazy známé ke mně jdou strašlivých krás,
těch divných skutečností, jež jsou dávno smazány
jak hvězdy jitrem. Děsím se, co všecko do nebytí zmizelo,
a jaké hory se zemí jsou srovnány!
Zřím Semiramidiny zahrady jak fantom plout,
Babylon s věží mystickou! Ohromné zříceniny z nich
na poušti trčí. Artemidin hrob a kolloseum! Není jich.
Ve Pharos maják musil uhasnout,
velbloudi odnesli div Slunce v Rhodu,
popelem lehly chrámy věhlasné a zvětraly.
Co do mramoru, bronzu časy vepsaly,
je sen a hádanka. Co Bardové a Druidové zpívali
ať hymnus lásky neb zbožnění odu,
z paměti zmizelo. Vše: archivy a malby,
obrovské stavby, sochy, sály, města
se zemí srovnal nepřátelský věk,
usnula prudkých vznětů velká gesta.
Co slavných bylo knihoven! A co v nich myšlenek
o kouzlo žití bojovalo, že z těch knih
kolos až nad hory a moře vstal by:
plameny schvátily je, rozmeteny zmizely, a není jich.
Co člověk stvořil, člověk tupě ničil Caesar nebo dav.
Co velkým rytmem horkých k výši zvedalo se hlav,
a ze všeho a ze všech jsou jen pohádky a stíny.
Mně zdá se – ještě včera v slávě viděla jsem Jerusalem,
a zatím tmí se v dálce truchlivé
mým zrakům vstříc jen jeho zříceniny.
Kde čarovné a ohromné je moje Ninive?
Vše opouštějíc přiznávám si s žalem:
ni stopy po něm není. Obraz úžasný
a překrásný,
divadlo nesmírné mi ještě zjevuje se v temnotách,
poháry svítí, drahokamy hoří,
šílená gesta míhají se, báseň o životě tvoří,
rouhání, vraždy, hrdinství... A všecko v dávných snách
je potopeno jako na dně v moři.
Jak třeštil svět! Jak zápal jeho nítil se a zhasínal,
potoky krve tekly, plály hranice,
hrůzy se množily v obludu příšerné
krev hvězdy ronily, krvavě měsíc plál,
a lidé umírali hřešiti a žíti toužíce.
Ničemu více nevěřím, v nic nedoufám,
vše opustilo mě neb zklamalo
neb před očima mýma smutně zmíralo.
Chci taky nebýt, podávám se mrákotám a tmám,
chci rozplynouti jako šelest hlasů do černé
a věrné dnešní noci, až se luna zastříbřená ztratí,
a bílé jitro ještě nezazlatí...“
Usedla. Oči její zvětšily se v modré propasti,
v závoji jejím bílém zlato ztemnělo.
Šeptala: „Odcházím tam v nepoznané, tajuplné oblasti...
Jen ještě slyšet sloky chci, jež Anakreon pěl,
a míti klid, jejž srdce moje nikdy nemělo,
a ztratit souvislost se světem v nebytí.
Již prorokovat nebudu. Je věštba snem
o budoucnosti, a já nechci dosníti,
co dožít nemohu!“ Hlas její slabě zněl
jak odlétání jemných křídel, zrak jí dohoříval, dohořel,
a jeden tón se slavný zachvěl ve hlase
jejího tichnoucího srdce... rozplývala se...
a rozplývala se...