Roklinami a propastmi se tma již rozestřela,
divoký vítr na haluze symfonii hrál,
se stromů hnízda padala a ptákům odumřela
milostná píseň noci na rtech. – Orkán sílil, zrál..
Větve se k zemi skláněly, ve tvář mne bičovaly,
potůčky krve zpěněné mou zabarvily skráň,
na těžké, ztrmácené nohy kořeny se ovíjely,
přízraky mrtvých na mne se všech dorážely stran.
V duši mi přízvukem tvrdým cizí hlasy zakřičely
o cestách zakázaných přísnou výstrahu,
o smělcích, jichž výpravy se zakončily rozbitými čely,
a o tůních, jež zrádnou kují nástrahu –
A tma, jež neproniknutelná byla,
zdála se smát jak ironie zbytečného bloudění.
Však tichá modlitba mi síly v tělo vlila
a konce lesa brzy dostihnul jsem v zardění.
Divoká bouře v taktech posledních se ještě rozzuřila
a zanikla jak píseň unavených ženců v parnu žní.
V daleku hodina pozdní temně udeřila
a ze dna údolí mi pokynula světla nádražní. –
Temnotou noční zíraje k nim, udiven jsem stanul,
neb nikdy před tím nesvítila podivně jak dnes.
Dech noci vlažný ke mně přes údolí vanul
a slova neslýchaná s sebou od nádraží nes’.
Záříme zlatem hvězd
červeným, zeleným, žlutým,
chráníme věrně vjezd
rytířům, železem krytým.
Slyšte náš tichý zpěv
radování a plesu
o štěstí v srdci děv,
s milenci jež jdou k lesu.
V hodinách dlouhého čekání za noci chladné a tmavé,
milence, jež dole toužebně přechází,
soustrastně kynu,
a ženě ve vetché pleně s temnýma, vyplakanýma očima,
s vyšeptalýma rtoma a vysílenými údy,
tmy náhle rozzářím,
by čekaného uviděla tam
a radovala se.
A k dětem plačícím, stojícím bázlivě,
a chvějícím se zimou, čekáním a hladem,
pošlu své paprsky,
by sladké slzy se tváří jim setřely
a v úsměv rty by zladily
na uvítanou otci unavenému,
jenž v mozolných jim dlaních chleba přináší.
Slyšte náš tichý zpěv
bolesti kruté a žalu
o puklém srdci děv
na železničním valu.
Čekání marné zvěstuji mrznoucím dívkám,
o marné touze praví jim můj lesk
a o nevěrných milencích mé blikání.
Ubohé ženě udýchané nemohu dát útěchy
a říci jí, že neštěstí, jež čeká zákeřně,
na vlak se vrhlo u starého mostu
a pohřbilo jej ve vlnách.
A dětem marných slzí nesetru.
Co bolí je, ať dobolí,
a slzy své ať do dna vypláčou,
by pro život jim zbyly jenom úsměvy:
buď resignace, pýchy nebo pohrdání.
Ať jenom dále trpělivě čekají
na otce, který žádné mzdy dnes nedostal –
Hlad křičí z útrob jim
a tělíčky jim křečovitě trhá.
Ať zvykají si na něj,
by mohly někdy v sebezapření
minouti klidně odhozenou kost
se stolů mocných této planety.
Co bolí je, ať dobolí,
své slzy jen ať do dna vypláčou.
Slyšte náš tichý zpěv
bolesti kruté a žalu
o puklém srdci děv
na železničním valu.
O krocích hustou tmou,
jež spěly v náruč smrti,
o snech, jež prsy dmou,
o kolech, která drtí.
Za nocí divokých s burácející vichřicí
a s ozvěnami hromu ve skalách,
kdy bolest zuří v nitru člověka
a život těžkou rukou dopadá
na jeho zakřivená záda
a sestry moje slábnou ve strachu,
nejmocněji se rozzářím
a do tmy vrhám blesky na vše strany:
neb slyším
steny hluboké,
tak tiché,
bolestné
a zoufalé,
toho, jenž kráčí na smrt...
A soucitně mu vystelu
paprsky svými cestu,
by lože své si našel bezpečně
a v klidu na něm spočinul.
Tím končí dílo mé – – –
Východ se rděl, však lidé ještě spali,
když zaroseným luhem k domovu jsem spěl.
V dědinách kohouti již sborem kokrhali.
Duší mi podivný zpěv všech tří světel zněl.