NOC BOUŘE.

NOC BOUŘE.
V tom tichu dusném před bouří, kdy měsíc v mrak se utopil, já nápoj nočních elfů pil:... Mně zdálo se, je lačná zem po lásce, žhnoucím objetí, že vzdechů stem v horečném napětí, že sprahlým rtem v mdlém pousmání na blesků čeká smilování a nepokoj má v tichu svém... Vzduch prvním vichrem zafičel. Já nápoj nočních elfů pil. Z kalichů modrých květů lil se výdech prudký, bzukot včel jak srdce tep se zastavil a jakés temné napětí jak ono, kdy se div má stát, když má se žena muži vzdát, to, – vítězství v nějž zaklel Bůh i zajetí, – tím vším byl nasycený vzduch... Pak zdálo se: teď temno vod 64 se s temnem z lesů utkalo,... a z dálek jak se hřímání blížilo s vichrem o závod, skal doupaty to pukalo, třas zdí a želez těžkých hmot, hluboká echa hřmících ran do světových všech spěla stran... A ve vzduch nad noc černější blesk vžeh’ se mlnnou silou vší a liják ryl kraj rozbitý cválajícími kopyty... Blesk za bleskem uléhal na zem svlaženou jak tvůrčí bolest tragicky a pak když sledním zábleskem kams pomizel, zjev nadlidský, zem nechal v mdlobách tiše spát, však mateřsky již blaženou... A slunce pak když počlo plát a den se vzbudil, zářivý, vším prochvěl pocit žití blaživý, plamenem hořel zarosený luh... 65 A z polí, z lesů na sta mil vstříc omlazený vanul vzduch. Já nápoj elfů doušky pil... 66