PRVNÍMU PELU.

Antonín Sova

PRVNÍMU PELU.
Co mladé, křehké, svěží, vše mám rád, úsměvy, sliby, jarní za rosy, co hlavu o zeď nerozbilo si, co ještě v čin krev nemusilo dát... Pučení, vánků směr jež poznává, jich první něhu, harmonické hry, životní větu dlouhé předehry, v nichž tančí vzdušné ženy postava, – co pučí z barev stínů, ze zoře a vlhka zemní hloubky úžasně, mám rád, co nově mluví, překrásně a pelem v naivní plá pokoře... Mám vykuklené motýle a vlažný van měnivých větrů rád, když pupence zlatově žloutnou a když růžence bělavých trsů visí ze všech stran a tiší ptáci k hnízdům snášejí zcuchaná stébla v sladké starosti, svůj život zvroucnit něčím, žádostí po odvislosti, družné naději na věčnou lásku vlastním pod krovem zelených větví, něhou dýšících a téměř v oblacích je držících v přísvitu bledožlutě okrovém... 51