ŽÁDOUCÍ.

Antonín Sova

ŽÁDOUCÍ.
Já osiřel duší. Tak opuštěn byl jsem, že všecko cizí mi připadalo, jak tomu, jenž náhle prohlédne... Já nesměl svých drahých již okem zřít, jejich důvěrou ryzí a cestou jsem kráčel, kde mlha se čistíc pozvedne... Tak toužil jsem: aby mne potkal ten, kdo mnoho cítil a trpěl mnoho i zhřešil a mnoho se za vše kál, a toužil jsem, abych se ruky tohoto silného chytil. Ten aby mne v domov svůj ved’ a odpočinout mi dal... Ten, kdo nás potkává prvně, touhou vzplaneme-li, kov tekutý do forem vlívá a ražbu vykouzlí... Vzkřik zoufalství vryje tam neb pomsty zatvrzelý, neb naučí za vše se mstít, čím svět byl hrozný a zlý... A ten-li nás potkává, kdož byl trpící a měkký, kdo pode jho hlavu dal, ten musí z nás obět mít. A ten, jehož hrdost zašlápla touhy, smysly a vděky, ten zlatem nám oči zdivené musí zotročit... I potkal mne Žádoucí... Měl úžasné oči temné, jež poselstvím velkých slibů ztlumeně hořely... On jistotou upevnil, co shasínalo ve mně, mé osvěžil kořeny, jež vadly a chořely... Leč domova neměl, domovem byl mu Kosmos celý, on neměl krbu ni lože, však z jeho bytosti vál výdech passátů a v jeho vlasech chvěly se hvězdy napadlé z propastné výsosti... 16