NOC VE ŽNÍCH.

Antonín Sova

NOC VE ŽNÍCH.
Můj hoste z hvězdných sfér, jenž ne již mlád, víš, co to hýřit, tančit, hodovat... Uzrálá Noci, zřel jsem tě jít v luhy. Obzorem kladla jsi svých světel duhy, svítila vodami a zlatem žit. A přec jsi kladla černé stíny na pažit... Donášel vítr hloubkou tvojí zpěv, hvězd záře světélkovala tvůj zjev, a hlasy narozené ve tvém tichu, to byl tvůj hovor zadušených smíchů i polibků, kdy duše stromů, vod s tím loučí se, co dozrálo již v klas a v plod... Tajemný hoste, známý, neznámý... Se zralými, jež touží, ženami se spřátel mi. A jejich vlasům plavým dej rozzářit se světlem polétavým a vpusť je, vpusť již, sní-li o ráji, v svou tmu, kde první jabka Evě dozrají... 94