Z MOUDROSTI RANNÍCH HODIN.

Antonín Sova

Z MOUDROSTI RANNÍCH
HODIN.

Ranních hodin moudrá krása upřeně ti v okna hledí... Jitro třpytnou rosu střásá, ze stříbrné rdí se šedi... Vše to přišlo z oněch světů bez otázek, odpovědí s chladem rána, s vůní květů... Hloubky v stínu, výšky v světle, město mlčí v rozdnívání... Stromy všude bíle zkvetlé poprvé se modlí v stráni... Hlubokým a tvůrčím klidem duše v němém odevzdání Bohu blíž je, tvorstvu, lidem... Překonány leží ve mně včerejších vojsk mrtvé šiky: pudy, jež se draly temně, zloby, brousivší své dýky. Chci dnes čist jak paprsk pouhý hořet mezi smrtelníky. Věčným úsměvem své touhy... 90 Bolesti mé vykoupené jako zkrotlé šelmy leží u mých nohou... Nakupené v okně tříště střech a věží odhmotněných výší klenou oblasti. A věčno střeží chvíli žití pochopenou... 91