ROZHRANÍ.

ROZHRANÍ.
Kdes v lesích vysoko, v balvanech rozválených, v bujícím lískoví, mhou modrou zahalených, jež v západ stoupají vždy sosen nad vrcholy, na žití rozhraní s poutnickou stál jsem holí. Já nazpět ohléd’ se, oblaka kterak běží a v slunci shášejí vrcholné body věží... Tu na rozhraní dvou jsem poutník stanul světů, zemřelých myšlenek, servaných dávno květů. Můj sluch byl zbystřený a duše rozsvícena, v ní každá vzpomínka a každá vzdychla změna jak echo z končin, jež se za mnou zavíraly. Krajiny vzdálené tisíckrát vzpomínaly... A z ticha zašlých let, uniklých do věčnosti ti všichni volají, je pamět dosud hostí v svých rakvích nezvěstných. Ty otevrou se náhle, když křídlo vzpomínky zavane prudce, táhle a z blízka pozřít dá i v pleť i v její žilky a v oči oživlé, v ty jasnovidné chvilky... To všecko za mnou již, zde vysoko, kde vlají po větru křoviny, kde mrazy prochvívají předčasné řídký vzduch, výškami prosvětlený, 10 jímž pozdní západy ve výších pozdrženy nad temnem propastí, z níž hroty jedlí smáčí poslední slunce blesk a dole noc už kráčí... Svět, který odešel a zanik’, za mnou volá. Co v něm jsi prožil již, za sebou slyšíš zdola: k hrám zváti důvěrně, přátele v šik se řadit, milenky budit se, objímat, líbat, zradit, a města mlčeti v zamčeném, přísném chladě, v němž výskat přestaly radosti divé mladě... Svět jeden zanikl, teď přede mnou svět druhý: Co dosud nežito, svět kras, klenoucí duhy. Co dosud neznámo, vzbuzené touhy láká jak z hnízda vzlétlého a zdiveného ptáka, co novým poznáním, radostí novou jímá a věrně čeká nás s očima laskavýma... Již kráčím v nový svět, co minulé, vše mizi,mizí, svah mlčí, mlčí hvozd a cesta zdá se cizí, jen neúprosný směr mi do tmy pruhem svítí, kde nových přátelství mám smlouvy uzavříti a ty kde potkat mám, kdož budou spolukouti svá díla na ohních, jež chvátám rozžehnouti... 11 Stín temný na cestu mi z těžkých větví padá, to šero před nocí zbystřené ticho žádá. Spí potok pod svahem a vleče usínavě se po kamenech, bílých, po zcuchané trávě a sosny do ticha se nadzvedají výše v duchově temnou říš a sotva šumí tiše... Můj sluch je zbystřený, on slyší život příští, neznámé hlasy kdes v nesmírné dáli tříští své vůdčí motivy, z chaosu rodí cosi se v tvůrčích vteřinách. V té noci duše nosí svou sladce rostoucí a přezázračnou tíhu... A neúprosně jde, světelnou ryjíc rýhu... 12