ZPĚV NAVEČERNÍ O MYŠLENCE.

Antonín Sova

ZPĚV NAVEČERNÍ O MYŠLENCE.
Když pod hvězdnatou splynou oblohou hory a lesy, dálky u nohou, světla a stíny, chvíle s věčností, vše, zdá se, stísněno je velkostí snu, myšlenky, jež z ticha věcí všech svůj zdvihá let a omamný stře dech... Vyrůstá z věků? z dávna? z mladosti? ze slávy lidské? z vášní? žádosti? Má rajské ženy kouzlo, pád a stud, mužovu ctižádost i cíl i blud, má vše, co zkuté slovo, meč i kříž, co v hloubku sráží tě, co vznáší výš, hor srázy má i nekonečno cest, studenou výšku nedostupných hvězd... Je někdy laskavá. Má blízký hlas někoho z těch, kdož milovali nás, lyšajů sametová křídla má, bříz bělost po tmě, vroucně rukama jak pouze milenka se umí tknout, jak vězeň z mříží v hloub se rozhlédnout, neb dítětem si pohrát v slunci dne od rána k noci, květ než uvadne... 87 A časem, noc kdy chce ti podmanit ulehlé ticho, paprsků jež přede nit i zpívající vůni růží plazivou zanáší vany vzbuzenými v duši tvou, tak mocným učiní ti čas, kdy vše se utiší, že zvíš, co jiný nevidí a nikdy neslyší... 88