ZPĚV NAVEČERNÍ O MYŠLENCE.
Když pod hvězdnatou splynou oblohou
hory a lesy, dálky u nohou,
světla a stíny, chvíle s věčností,
vše, zdá se, stísněno je velkostí
snu, myšlenky, jež z ticha věcí všech
svůj zdvihá let a omamný stře dech...
Vyrůstá z věků? z dávna? z mladosti?
ze slávy lidské? z vášní? žádosti?
Má rajské ženy kouzlo, pád a stud,
mužovu ctižádost i cíl i blud,
má vše, co zkuté slovo, meč i kříž,
co v hloubku sráží tě, co vznáší výš,
hor srázy má i nekonečno cest,
studenou výšku nedostupných hvězd...
Je někdy laskavá. Má blízký hlas
někoho z těch, kdož milovali nás,
lyšajů sametová křídla má,
bříz bělost po tmě, vroucně rukama
jak pouze milenka se umí tknout,
jak vězeň z mříží v hloub se rozhlédnout,
neb dítětem si pohrát v slunci dne
od rána k noci, květ než uvadne...
87
A časem, noc kdy chce ti podmanit
ulehlé ticho, paprsků jež přede nit
i zpívající vůni růží plazivou
zanáší vany vzbuzenými v duši tvou,
tak mocným učiní ti čas, kdy vše se utiší,
že zvíš, co jiný nevidí a nikdy neslyší...
88