Žně (in Spisy Antonína Sovy, svazek 8) (1913)

Básně z roku 1912-1913, Antonín Sova

Diplomatická verze Ediční verze
SPISY ANTONÍNA SOVY
VIII.
ŽNĚ.
[3] ANTONÍN SOVA
ŽNĚ
BÁSNĚ Z ROKU 1912 – 1913
PRAHA KNIHKUPECTVÍ – NAKLADATELSTVÍ HEJDA A TUČEK
[5] Tiskem Edvarda Leschingra v Praze.
[6]
BÁSNÍKOVA CESTA.
A jednou, když jako boží tvor jsem vyšel v svět, mladý a smělý, já nad sebou jsem slyšel čas vlny své sbírat a přese mne bít... Přes rodného domu naivní štít, přes místa, kde plaší opeřenci z hnízd rozlétli se, sourozenci a rozneseni kams do čtyř stran z omšených, starodávných bran, vlnami času odplaveni mizeli v života zápolení, by sami jen ze svých radostí rostli, a sami jen rostli ze svých ran... l mne tak odplavil časů proud v svém slunci a dešti. A jak mne smýval, sny ve mně zaklel a ve mně zpíval, přes hloubky, strže a hory čnící, přes vše, co se mnou musilo plout: kořeny v mojí krvi tkvící a květy mé sluncem se napájející. Až jednou jsem veplul v zátoku snů krásných a kouzelných... Skutečnost se zrcadlila v jich hluboku, však myšlena byla pro věčnost... 7 Kol ostrovů plul jsem, jež nad vlny čněly. Kouzelné hlasy na nich pěly zelení čerstvou a stínů chladem. Kdos vztahoval svoje ruce v touze v blouznění snivém a chtivém a mladém, a volal toužně a dlouze... A jak jsem plul tou zátokou, život výskal s břehů, a jak jsem plul, cítil jsem ze zahrad něhu, již s vůní van ke mně dul, a viděl jsem tančiti ženy a líbat své drahé a nad jich čela se shýbat... A květiny cítil jsem v schodištích domů, jež snoubencům dýchly v noc svatební. A zaslech’ jsem doprovod hudby k tomu z radostně žitých dní... Mé představy rostly a hasly rychle, zas mizely za mnou, pouhý sen. Vždy něco zbylo, jak lásky ztichlé, jak touhy a vzpomínky v příští den... Já vmísil se v zástupy, cítil jsem s nimi, 8 žil s nimi, zrál činy jich úžasnými, já miloval je a s nimi rost. Oh, stále, oh, stále být unášen... Sen, jenž mi však zvěční skutečnost, nechť nenajde půdy, ni majetku, času, ni prostoru v nekončícím žasu... Nechť unáší mne na věčnost... 9
ROZHRANÍ.
Kdes v lesích vysoko, v balvanech rozválených, v bujícím lískoví, mhou modrou zahalených, jež v západ stoupají vždy sosen nad vrcholy, na žití rozhraní s poutnickou stál jsem holí. Já nazpět ohléd’ se, oblaka kterak běží a v slunci shášejí vrcholné body věží... Tu na rozhraní dvou jsem poutník stanul světů, zemřelých myšlenek, servaných dávno květů. Můj sluch byl zbystřený a duše rozsvícena, v ní každá vzpomínka a každá vzdychla změna jak echo z končin, jež se za mnou zavíraly. Krajiny vzdálené tisíckrát vzpomínaly... A z ticha zašlých let, uniklých do věčnosti ti všichni volají, je pamět dosud hostí v svých rakvích nezvěstných. Ty otevrou se náhle, když křídlo vzpomínky zavane prudce, táhle a z blízka pozřít dá i v pleť i v její žilky a v oči oživlé, v ty jasnovidné chvilky... To všecko za mnou již, zde vysoko, kde vlají po větru křoviny, kde mrazy prochvívají předčasné řídký vzduch, výškami prosvětlený, 10 jímž pozdní západy ve výších pozdrženy nad temnem propastí, z níž hroty jedlí smáčí poslední slunce blesk a dole noc už kráčí... Svět, který odešel a zanik’, za mnou volá. Co v něm jsi prožil již, za sebou slyšíš zdola: k hrám zváti důvěrně, přátele v šik se řadit, milenky budit se, objímat, líbat, zradit, a města mlčeti v zamčeném, přísném chladě, v němž výskat přestaly radosti divé mladě... Svět jeden zanikl, teď přede mnou svět druhý: Co dosud nežito, svět kras, klenoucí duhy. Co dosud neznámo, vzbuzené touhy láká jak z hnízda vzlétlého a zdiveného ptáka, co novým poznáním, radostí novou jímá a věrně čeká nás s očima laskavýma... Již kráčím v nový svět, co minulé, vše mizi,mizí, svah mlčí, mlčí hvozd a cesta zdá se cizí, jen neúprosný směr mi do tmy pruhem svítí, kde nových přátelství mám smlouvy uzavříti a ty kde potkat mám, kdož budou spolukouti svá díla na ohních, jež chvátám rozžehnouti... 11 Stín temný na cestu mi z těžkých větví padá, to šero před nocí zbystřené ticho žádá. Spí potok pod svahem a vleče usínavě se po kamenech, bílých, po zcuchané trávě a sosny do ticha se nadzvedají výše v duchově temnou říš a sotva šumí tiše... Můj sluch je zbystřený, on slyší život příští, neznámé hlasy kdes v nesmírné dáli tříští své vůdčí motivy, z chaosu rodí cosi se v tvůrčích vteřinách. V té noci duše nosí svou sladce rostoucí a přezázračnou tíhu... A neúprosně jde, světelnou ryjíc rýhu... 12
SLOKY.
Můj stav byl kdys: vše v lásce mít, však úzkost cítit dojatou, sen krásné mužnosti své žít a chvít se všeho před ztrátou, čnít do světla, však ze tmy pít... V dva světy hledět pohřížen, dvě hlavy jedné bytosti, – v den, v slunci jenž plá pozdvižen i v noc, jež ve své temnosti hlad mužů skrývá i pláč žen... Tak bylo: vše bych objímal, a o všecko se bázní chvím... Pláč zašlých dnů mne dojímal... Dnes příští jásot duchem mým snů nezrozených zahřímal... 13
KOUZELNÝ OSTROV.
Oblaka černá táhnou neklidná, však v slunci spí má osamělá zem. Podzimní šedost roste nevlídná, jen já bdím bohatý svým nálezem... Jak ostrov Cyklad malý, oblitý můj svět je, míle mnohdy k lidem jsou, vlnami bouřícími rozrytý, jež tiší v noc, co za dnů rozbijou... S loupežnou rotou zápas podniknuv já králem zůstal, vítězem tu zbyl... Teď bije slunce černých do smrkův a dole z vln zní věčná hravost víl... Je ostrov tvým. A ty jej miluješ, je drahý každý připlulý ti zjev... A po lidech-li toužíš, vesluješ v divokém letu k nim, jich slyše zpěv, jich oči toužit vidíš, slyšíš pád jich těl a vidíš, jak se tiší kruh za kruhem a cos mocného jak božský řád tvůj zvyklý tvořit v samotě ctí duch... 14 Tu možnost cítíš, s bohy setkati se v jedné chvíli, k dobrodružným hrám být vyslán, celé věky čekati, vědět: jsem určen, sílím, rostu, zrám... A možnost cítíš, k rounu zlatému vyplouti, víl a běsů všech se ptát, těch černozemních, kouzlu klatému jak obět k slavné smrti určená se vzdát. 15
ŽÁDOUCÍ.
Já osiřel duší. Tak opuštěn byl jsem, že všecko cizí mi připadalo, jak tomu, jenž náhle prohlédne... Já nesměl svých drahých již okem zřít, jejich důvěrou ryzí a cestou jsem kráčel, kde mlha se čistíc pozvedne... Tak toužil jsem: aby mne potkal ten, kdo mnoho cítil a trpěl mnoho i zhřešil a mnoho se za vše kál, a toužil jsem, abych se ruky tohoto silného chytil. Ten aby mne v domov svůj ved’ a odpočinout mi dal... Ten, kdo nás potkává prvně, touhou vzplaneme-li, kov tekutý do forem vlívá a ražbu vykouzlí... Vzkřik zoufalství vryje tam neb pomsty zatvrzelý, neb naučí za vše se mstít, čím svět byl hrozný a zlý... A ten-li nás potkává, kdož byl trpící a měkký, kdo pode jho hlavu dal, ten musí z nás obět mít. A ten, jehož hrdost zašlápla touhy, smysly a vděky, ten zlatem nám oči zdivené musí zotročit... I potkal mne Žádoucí... Měl úžasné oči temné, jež poselstvím velkých slibů ztlumeně hořely... On jistotou upevnil, co shasínalo ve mně, mé osvěžil kořeny, jež vadly a chořely... Leč domova neměl, domovem byl mu Kosmos celý, on neměl krbu ni lože, však z jeho bytosti vál výdech passátů a v jeho vlasech chvěly se hvězdy napadlé z propastné výsosti... 16
ZRÁNÍ.
Rovinou oblaka plují přes černý les... Obilí zlátne a zpívá dnes rhytmický, úžasný chvalozpěv... Se zarudlou kůrou borovice stojí v rovině osamělá. A mračna ptáků se v tichém soumraku rojí, v němž lehce zrůžovělá ubledla západu krev... Harmonický je, svatý klid nad vodou, nad hájem, pod nebesy, v daleku vsí, kde lidu netušit, v obzoru dálném, kde černé lesy se na okraj nebes věsí, a tam jak vzpomínka z hlubin prošlehá, tu jiskrami stříká, tu ulehá a posledním plamenem zažehá vzeplálé dálky, kde slunce jas se ztrácí jako fanfára v mizivý čas... Z té hloubky jak soumrak oddýchá před zářením hvězd a do ticha, dech slyšet mníš, 17 klid větší, jímž dýchají soumračné světy, trs mezi trsy, květ mezi květy, a sníš: Ó bouře, jež přešly jste, přívaly, a vichry, jež divě jste v okna nám hřmívaly, vy bystřiny dravé, jež v řeky jste narůstaly, a vytrvalé vy deště, jež dlouho jste neustály: Ó kam jste se děly, vy úzkostné bolesti v pláči, dny zoufalé, noci, vy hazardní odvahy hráči? Vy nejistá kouzla lásek za prvních jar, kdy primulí nejistá žluť nám skýtala dar vždy palčivější touhy, jíž srdce krvácí, kdy plíží se za cílem dalekým a se potácí, ó kam jsi se dělo, dubnové slunce a sněhu kam? kam vrtkavá přízni srdcí? kam úsměvů klam? Vy slavnostní v neznámo výpravy, po velkosti lidské cit sžíravý když naše hnal oře, až kopyta křesala jiskry po prostoře a obzory v ohních se zdály planout v dnění na blízku již cíle a vykoupení? 18 Ó nadarmo nemíjely jste kdys, ó bouře, přes nejvyšších Nadějí mys, vy oblaka mračná, v nichž nebylo hvězd. Vy blesky jste kruté pomohly nést! Sta hnalo vás vichřících nebezpečí a hučelo, hvízdalo propastnou řečí všech odpoutaných bolestí, plačících po štěstí!... Se zhoubou jste nesly i úrodný kvas, – a teď, kdy minul čas: Co silné, se musilo ke světlu drát a musilo vyrůst a zrno brát a v zrání plně žít... Co uzrálo, nesmělo poznat ztrát; a proto ten nesmírný klid... A naslouchám a hledím v jas. V kosmu se řadí tisíce hvězd... A měřím hloubky, v nichž minul čas. V tom klidu vykoupení jest... V uzrání, dozrání poslední přijď, noci sladká, po tom dni... 19
NAVEČERNÍ PROCHÁZKA PO PRÁCI.
Ať kolem chat, jež zapadlé se hrouží v slunných rovinách odrazy ve vod zrcadle, ať kolem černavých zdí měst, staletých bran tě kroky vedou kamkoliv, hlas práce mluví ze všech stran, po bledém rozžehnutí hvězd, po flétnách ptáků, cvrčků zpěvech, po bíle zkvetlých stromů zjevech uléhá její rmut a prach již v navečerních prostorách... Je takový mír v prsou mých, že vše mi zázrak je a div... V úžasně novém přerodu zrá boží svět, o tolik zkušenější let, co jiných pravd a zákonů odnože rostou k jiným žním, co s větší láskou, žhavěji vždy bohatější úrodu v klín trhají si sadaři, co tisíc nových záhonů 20 osijí větrem pod jižním v krásné a silné naději... Chce člověk vítězit a růst, a ukoval dnů svojich řád... On zalidňuje napořád kout, dřív jenž do daleka pust... Ze samot mluví tisíc úst... Z vrb mlýny hučí píseň svou a temně stříká voda s kol, šíř řeky lehá na údol a z jejích zašlých blýskavic, hle, vlny vrou; ztemněle v oken řadách zívá temnota první, a žlutě zpívá... Vrou všude tepny práce, vzruch! Jak tisíc všude číhá změn! již dávno, co tu hloubal duch... Dnes vřava zvuků rachotíc z obrovské dílny boží zní, stoup hamrů obři železní, kde skřivan zpíval na polích, 21 klas šuměl z lích... A jak se navečerní šeř ve světel rozsypaný keř nehýbá z temna, čpí buničina staveb zemná... Zřít všude světly domy plát a fronty továren se stmít, krajinou vlaků kouře vlát, za loďmi šiky vln se stlát a nad mosty a věžemi jeřáby dohřímat vítězícími písněmi nad vodami a nad zemí....zemí... Již slyšíš dlažbu dunivou zamlkat kroků tisíci, jak noci klid sem přiklání řad zbylých stromů se strání,... ty uzříš lampy visící příst osamělou záři svou. Hle, obzor kouři černavý o bdění nočním vypráví a věnce světel rozvíjí. 22 V tom usínavém rachotu ó, tolik lidských životů se ze tmy k světlu probíjí!... 23
PŘIVÍTÁNÍ MĚSTA.
Tak brutálně jsi Město vítalo: zde jsem... Tvůj život sobecký tak cize, drsně řval posluhů křikem, láním, koní poklusem, rozjetím drožek v světlou dál... A všichni jsme již přišli. Večer teple svítil, v lamp modro vítal v parcích mnohý svadlý květ. Rychlíku horečný že ustal náhle let, jak sladkou ránu v srdci svém bys cítil, když v města řev jsi vplýval, v jeho ostrou zář... A domy, kouty, každý krok a nová tvář, bájivé věže, arkýře a věky, které snily, ti nesly poselství, tvou touhu oslovily... Ty naslouchal jsi všemu vášnivě a prudce a po všem vztahoval své ruce... Krám za krámem tu výzvou křičel obchodníků, znalostí vášní, štěstí, bolestí a zvyků... Vše smýšleno kdes nástrahami jich v expressních vozech vlaků salonních, když jeli k Paříži a do zámoří, majáky Amerik kde v ostrých světlech hoří, orient s okcidentem rvaly se, jich přístavy a města a jich plody 24 lákaly nové světy, nové rody... Jak život hřmí a křičí, zástup valí se... Nástrahy intonují: hudba v zeleni; žen nepoznaných bezstarostná chůze; a nekonečných davů sem-tam proudění v barevných světel rozpršené duze... Uličky drobné viz a starý most i řeku, vše jak by ještě žilo řádem středověku; soutěskou udušená světla, písmeny: lokály řvou svých bezstarostných písně, dýchají odeur kleneb stísněný... Teď vřavou kolejí blesk přes blesk klikatí, tramwaye, automobily a drožky hřmí a pádí, tepoty kopyt zní..zní... Nuž, přátelé vy, mladí, lze sbratřit se? a lze si tykati? Vždyť víc, než pouhé srdce naším být se nezdá, ve světle alejí – plá každé jako hvězda, – svobodná volba, hrdost, býti v množství sám, a možnost: koho najdu? koho mám? 25 Po něčem stýská se... Však člověk najít musí dnes ještě domov svůj... – – – Ty, kterak najdeš jej, svůj svět si objevíš... Teď ženy, muže z práce navracet se zříš, ty zemdlené, již vládli koly netvorů, projeli všemi směry lidskou říš, stroj parou roztančili, pod horu nakladli v skály podkopů a staviva se navozili jizvou kolejí až k obzoru, stavěli, kuli, rozhoupali kladiva, kovářské měchy rozduli a hrnce kroužili, kameje brousili ve světla zářivá, v obchodech, komptoirech jmění zmnožili, cesty, jež k tajům vědy vedou, zdloužili nálezů sítěmi, jichž směr se roztéká, je štěrkovali, potem svým je loužili, až milion jich spojovalo člověka, s božími divy spoutalo a do věčna v jednotu slilo, jejíž síla odvěká od zázraku jde k zázraku a roste společná... Od dneška dělník budeš, spiatý s osudem všech těchto, drahý. Jdi a poslouchej 26 ruch ulic z dola, světnici své pozdrav dej, po stříškách shlédni v hloub, radostí života se směj, a usni tvrdě dnes, byť loži na chudém... 27
KROČEJE.
Hemživé město, v světlých ulicích naivní smích a číhající hřích, spleť pavoučích noh a kol ohnivých se valí proměnlivým, pestrým mořem... Jdou zástupy den ode dne a rok co rok, jdou s radostí a se svým hořem, do dnů a do hodin zní jejich krok a kroky zní jak řeky uplývání... Leč k věčnosti jichž kroky jdou a jdou, ti kují zákon životů. Ti od jisker svých žárů spáleni, smeteni v zrání, nezvěstně lidskou mizí zahradou a s bohatou a plnou úrodou žní svojich belhají se obtěžkáni, by mřeli v bezvýznamný jeden podvečer... Ne, nikdy neumře již jejich hlas. Jej v dílech jejich obnovuje čas, on znovu okřídlen se snáší s hor zjevení věčných, brány zemí, měst si otvírá, že naplní se tvor milostí jeho, vzešlou z tance hvězd, z bolestí věčných promethejské země a z žáru slunce, radostně život spalujícího a němě... 28
VÝBOJE.
Jak často sycena vůní stromů a květů, jež v slunci se sluní, zem noří se do bezvětrna. Když dlouhý je, letní, jasný den, spí pole, spí les i obláčky dřímou, spí hnízda a všecko spí jako sen, luk smějícími se travami stín naslouchá a bloudí jak srna v horizont, sluncem jenž oslněn... Klid zdánlivý dýše nad námi a zdánlivé ticho jest již tušených hvězd i vrcholů, jež nehnou se, šumí-li pospolu, i věží měst, bleskným pozdravem když zaplanou dálek modravem... Spí nebesa, země. Spí lid, spí zvířata, všecko dřímá... Leč všude, když zdá se klid, já tuším, že v nitru to člověka hřímá, že výpravy vyslal nové za ziskem a krásou a mocí, za dnů že kráčel a nocí, že z výbojů k výbojům se zvedá 29 a vše, co nezvěstným zove, že hledá... Že objevil zákony zemských sil, vnik’ v bohatství vod a skal a lesů, rod nepřátelských rass vyhubil. Kdes v soutěžícím sil tanci a plesu že po hrobech čerstvých kráčí a krvavě značí si mezníky dobyté území a buduje v daleku, šíru. On duše své tisíce žádostných hlasů do nadějí zítřka vkládá, do nové sázky a do nových bojů, do dobrodružství a do zápasů, svou zděděnou po otcích víru, svou rozvahu, vášeň i závistný smích, svou radost, svou mstu i hřích. A dále, dál jíti si žádá... Nic nezbývá člověku, co neurval silou a duchem. Je výboj vítězstvím posvěcen od věků do věků. V té sladké vůni, povadlé luhem a polem 30 jak mrtvo kolem, vše zdánlivě spí a zdá se, hle, bezvětří signálem ozývá se, a nad zasypanými hroby cos vykřiklo dlouze z mdloby... Oh, zdánlivý klid má den... Kdo zápasí v něm, ó ten vždyť žíti musí, neb padnout pokosen... 31
VLADAŘ SOBĚ.
Když duch tvůj přestal býti flagellantem vzbouřeným, by za lidské se mrskal hříchy, zrady, bolesti, rod promethejských kleteb doburácel kdes za světem, novou vůlí světla stvořeným a vzdaloval se, mizel, ztichal, v hloubku kles’, by pohřbil tíhu, sám a sám již nes’... Když duch již přestal býti flagellantem vzbouřeným, ran jeho krví ulic chodník nemokval a lidstvo ke mstám neprobouzel v noc ni v den, na zhublé herce zmar s ním nepoklusával, meč jeho netrestal a byl-li napřažen, jak zkameněl by v ráz, hned spal, hned spal, hned spal... Svět hmoty bolestný se ztratil ti jak stín, i jeho propastí i věží, hrobů hlas, s ním celá minulost propadla do hlubin a smysl dávné existence jeho shas’. Sám octnul jsi se, v poli prostý pracovník... Dne krásu pochopil a cítil příčinnost, jíž zaklíněn jsi mezi boha, obětník a mezi tvorstvo, s kterým stotožnil se, srost, hodiny žatvou naplnil, když uzrál klas a ještě čas mu zbýval na píseň i dík... Teď duch tvůj v tichu hojivém se blíží k věčnosti, 32 života rafij kruh jak opáčí si tisíckrát. K svým žním a k svojí vroucí plnosti přihlíží, kvést co má, co vadnout, zrát... A jako rybář v tichu oceánu sám a sám lov čeká radostný, svým lupicím a makrelám se oddává, síť plnou zdvihá tišinou a celou myslí svou den ze dne odkázán svou prací na kořist, svým dneškem je i zítřkem svojím jist... Radostný rybář světů imaginárních, sám v moři snů kvetoucích růžovými oblaky, za ranních úsvitů, kdy zvony jitřními vyzvání vítr, v blízkosti by náhle ztich’, i vzduch i hlubiny naplniv zázraky, ty pluješ, vrháš síť a necháš míjet kol koráby černých pirátů, zkad uvězněn zří bol střílnami prázdnými, pak z hrozných jejich brázd svou loď ty vymaníš, síť novou počneš klást sám mezi bratry, na hládi kdy ustal vír do šíra, do šíra, v jih, v sever, východ, západ když se prostírá hvězd nekonečný mír, loď plníš zvolna k večeru, když jinak zas zakvítá moře, vany, stíny, z břehů hlas, 33 majáků první světlo blížících se měst, – pak zkřížíš veslem tisíc různých cest, a vracíš se a v trávu uléháš... A na snu krásného ty mysle lov, na vše, co hoří, kvete, tmí se, vynořuje se před zrakem ti k žití, beze slov položíš hlavu v ruce žilnaté spit krásným zázrakem, jenž život sluje, ne apoštol, však člověk sobě již, – svým spánkem spravedlivým usneš, tíž a tíž... Ba bude lhostejno tvé touze rozpiaté, zda zástup kořistí svou nasytíš... 34
ODVISLOST OD DÁRCE.
Kdys cítil jsem: K zemi jsem přissát, však ranou vždy probuzen. Jsem obdarován, však v chvíli té o vše vždy ochuzen... Vše hlásalo krásu i nicotu, zpívalo život i smrt, přede mnou paprsek slunce, však za mnou šel hladový chrt, stůl přede mnou prostřený čekal, cíl v dáli se zlatil jak sen. A za mnou, hle, vyhlídka na hřbitov okny, den co den... Co darem mi bylo, hned ztrátou se v nezvěstno propadlo, co vůní, to vyválo, co mi láskou, to uvadlo, co přátelstvím, zvrhlo se v lhostejnost, zítra v nenávist..nenávist... Však dary a vůní a láskou a přátelstvím novým jsem jist, já vítám i pohřbívám, klenu i bořím v týž okamžik a poslouchám, něčí smích zadrh’ se v smrtelný, tragický křik... Mně veliká ruka dává a bere v též vteřině, já velké své štěstí líbám, však Smrt mám na klíně, 35 jsem brána, jíž radosti jásají, plíží se bolesti, jdou horečné nemoci, blouznit jde zdraví o štěstí a velký klid kdos mi dává a stejný nepokoj zas mne vyhání v pohodu každou a odměřuje mi čas... Vždy zlatý sen cíle můj drží v stejném tempu krok mhou v daleku jasnící se, den za dnem, rok co rok. A potkám-li ztroskotance, již zhrdají duší mou, že společný úkol náš skončil již krisí tajemnou, jich soud já jak memento beru a přísnější čím soud, mi pobídnutím je větším dál za ně proniknout... Dnes chápu: že příbytkem krásným je tělo. Že kdosi má moc nad ním tak nezvratnou, že poutá i objímá, nás v očistných plamenech koupá změn jdoucích ze změny, dadá tisíci hlasům se rozhřímat v duších ozvěny a apokalyptickým hlasem nás denně vysílá na kyklopské stavby duší věčného do díla... 36
MŮJ LET...
Můj let byl divý kdys... A země pode mnou zdvihala vrcholy a mořem dýchla sivým, shon lidský burácel, tak vlna za vlnou, a města výseky výskaly echem živým, a často nad střechami, nízko jako duch uzřených bytostí jsem proplul kolem lásek, když večer prochvíval chlad z pobořených hlásek a tisíc nadějí z tmy volalo a tuch... Teď, šípem lidským zraněný, jenž prokláv stíny vzlét z hloubek pode mnou, z těch nejdražších mi míst, já v nitro lidské posléz do hlubin jsem sřítil se, kde Ďábel, Cherubín i Tvůrce lidský bůh je trojjediný, a poraněný věčnou láskou zůstal mu věrný již a v něm a jím jen vzrůstal... Teď u prostého lidských duší zřídla si denně koupám rostoucí svá křídla... 37
VÝBĚRY.
A všecko když míjels, co řečí cizí ti mluvilo k srdci, sám v sobě, sám si najdeš svůj svět, svých božstev chrám... Vše pohltí minulost, vše v ní zmizí a nad ní žhne vlastní jen duše plam. Svým životem ráji a pustinami za nořícími se vidinami jsi kráčel a poznal, co krásná hra byla, bouř vášní, co vítězství drtivá síla, co přepyšných masek vylhaný klam... Pláč slabých a časů zašlých vání nad hroby, jež mlčely v sesouvání a pod drny sesutých jam... Jak horoucně toužíš míti v duši své království vlastní! Je stříci svým výběrem přísným v dnů štěstí i v hluši a ve vřavě unavující. Mít duši svou plnou vlídného světla svých drahých, jež poznal jsi v žití, i hrdinsky trpět i radostniti, chtít, jimi by rostla a zkvetla, kams v Neznámo sáhala touhami jich 38 a sílila jimi a rostla z nich. Oh, v duši své míti to království... Jen několik lidí mít klíče k němu, kams za denní vřavu ztracenému, o kterém jen vyvolený ví... Jichž kročeje zvěstují, slavnost že tichá tam z keřů a stromů a květin dýchá a roní se vzduchu záchvěvy... Tam prostní jsou. Poznals je láskou mládí, jsou naivní tak, jak polní květ... Jsou do hrobu věrní ti, nenahradí je láska, již dal ti pozděj svět... Jsou svatí v tom království a jsou velcí, dnů budovatelé a snů jsou střelci, v něm milenci bezstarostní jsou, že zpívají pouze a tancujou... Oh, v duši své míti království, jen několik drahých srdcí a duchů, jež náhle v jich světlech oživí a v tajuplném jich vzruchu žít počne, jich hlasy se ozývati, 39 vším kypět, čím cítili, myslili, lkali, čím v hrdinských výpravách za zlatým rounem šli světů dálí, čím předhonili svou překotnou dobu, i rozkoše její, lži její a zlobu, neb jiní, čím veselým srdcem se smáli a jiní, čím oddanou láskou vzpláli, neb prostní, čím k Bohu se modlívali... Těm jedněm jsi růžové zasázel sady a z mramoru chrámy jsi druhým vznes’, těm velkým, kdož sáhali do záhady, buď do hloubek pekel neb do nebes... A výběrů těch královstvím dát promluviti činům svým... 40
POSVĚCENÍ LÁSEK.
Co k srdci mi přirostlo hynoucích lásek... V ten čas, kdy zájem mne bičoval, hnal a nikdy neuhas’! Jak zřel jsem a jak jsem jasně slyšel... Co získal jsem a co ztrácel... Já denně jsem vyšel a hledal a hledal a hledal... Jak vysoký obzor se nad mou duší zvedal... Vše, co jsem svou dychtivou láskou chyt’, vždy uniklo jako stín pozdní a prchavý svit, jak den, jenž se náhle smráká pojednou, neb noc, kdy již hvězdy z rána poblednou, za zšeřeným kouzlem kdy lije se světla jas... Pak zhořkly mi lásky k lidem a věcem a k zemi jak lék, jejž pijem’, by sílu a zdraví tím větší přines’ a větší lásku a němý v nás probudil zájem zas nedočkavý... I ztratil jsem množství lásek... Však to, co zbylo. ó díky, jen dvě tři duše mi pro věčnost zachránilo, jen jimi svět vidím větší a jimi mluví mi slavnou jak nikdy nemluvil řečí... A nelituji, byť zřel bych denně na to, že křehký hyne cit, 41 jak pohár praskne, z nějž vína zažloutlé zlato se vylije na vždy. Neb v čas jak ovoce spadne; neb pohasne k večeru svit; neb lupen se utrhne větrem a svadne a vymetá klas; neb pták, jenž dozpívá píseň své něhy, že její pel shas’... Ó díky! Jen dvě tři duše. A v jejich spoluznění svět celý má nový smysl i nové posvěcení... 42
RANNÍ ZPĚV LÁSKY.
Můj svět je mladý a můj bůh je štědrý a čas můj jest jen věčné podjaří... Mně žití v žhavých srdcích vzhořet dává plameny, jejichž horoucnost je dravá, prosvětlí, protkne, prozáří... Můj svět je mladý krásnou vírou v stálý koloběh srdcí, která nestárnou. Stráž stojím před hroby, jež propadaly se v minulosti propast beztvárnou. Neznají dnů již, lidských zákonů... Leč znovu vysílám své posly jasné po stupních Jakubových, duch kde žasne zázraky kosmu, jasem aeonů. Mnou veden zástup lidský vzhůru stoupá. Fanfáry žití třepotné z tub kovových můj sesiluje hlas, co v slunci žhnoucím koupá se radostná ta cesta jich... A vždy je ke mně milosrdný čas. On zná již prázdná místa odstřelených nezvěstným šípem. Nově vysílá radostné šiky nových srdcí, duchů, a moje píseň, vzklíčivší v jich sluchu, lidštějším činí jejich hlas... 43
TANEČNÍ.
Po travách a květných stoncích, kde paprsky tančí k věčnu, po zajíčkách, pryskyřnících a modrých zvoncích, po lukách spících jdu k nekonečnu... Na slunných mých luzích křepčí snů naháči v rhytmickém spětí, jsou krasší a růžovější, jich kůže hebčí, hlas rozvitější než pozemských dětí... Jsou hoši a dívky, jsou víly, jsou ďáblů neb andělů símě, však všichni jsou synthesa žití i jeho síly, jich čelo svítí cudně a přímě... Že vděčni jsou každému daru buď nebes neb mateřské země, jich podiv a úžas je větší, vždy v bujnějším žáru 44 se tancem vděčí jich naivní plémě... Vše objevem je a divem, vše poznatkem novým se hlásí k novému přerození v tvoření chtivém: že světa není bez jeho krásy... 45
VEČERY SNOUBENCŮ.
Snoubenci milovali své ruce vroucí a bílé, košatý strom a ve vodě měnivá světla, v ty chvíle tkané lunou ve třpytnou, svatební stříbrnou látku: hvězdy v ní sprchly s nebe, lekníny z černé se vinuly na hláď země, sněžily ve vod temně, obě srdce si říkala: Bože, jen tebe... Hallucinováni svou láskou zřeli: na městě, na stromech měkce se chvěly měsíčné noci. Tu mluvená slova s vůní trav, růží, se světly z vody vystupovala jak nahá těla bílá a nově zrozená celá a jako bytosti oživlé v chvíli žádostnou krví, svá pouta předla, růže si házela jedinou cestou ze srdce k srdci, házela sítě své, kouzla svá vedla, vracela se a opakovala, byla si krásou i věčnosti dechem, bez konců důvěrným echem... Všeho se po cestě tázala, ptáka a květu, lístku i trávy: bude svět krásný, 46 jak jej dnes viděla srdce naše na prahu žití, budou nám lidé dobří, děti, kraje a města, zvířata, stromy? A kdo nás v náruč chytí? Kam nás povede cesta? 47
LOVCI KRÁSY.
Je do noci zakleta něha květů i stromů i trav. V mlčení do tmy si lehá pták snění, Zlatohlav... Kol krása spí uzavřena a kvete úsměvy. Kým nově objevena, komu se objeví? Kol zlákaných do šílenství jde lovců na tisíc... Co smrt? Co protivenství? Jen skryté jít kráse vstříc... Pták Zlatohlav roste a zdvihá se z ohně měnivých per... Co světlo, je blesků rýha, co rozlet, to k výším směr... Vše v jeho žhne osvětlení, kraj, lesy a údolí... To požárů naladění jak nově zabolí... Pták Zlatohlav sluncem hoří. Teď shasíná, ztracen v dým... Ó lovče, na rychlém oři, zda zmoudřels tajemstvím? 48 Zda krásu jsi uviděl nově se smát neb zaplakat? Zda ucítils v živém slově představu žhnoucí plát? Zda mrtvou a vodou živou jsi vraždil, bys oživil? Ó lovci, s touhou divou, kdo z vás tak šťasten byl? 49
A NĚKDY HLASŮM ŽITÍ NASLOUCHÁME...
A někdy hlasům žití nasloucháme, jak milenčin sluch jemný, slouchající za jarních večerů, kdy květy máme nad hlavou šumící a žalující... Vše zpívá, řeka, zvony, zkvetlá stráň, tajemství města, jemuž ze života daň zaplatíme zítra, chtivou daň, i radostnou, jíž ducha zdeptá hmota... A pak nám často bude hořce, vím... Jak pluli bychom hrozným mořem severním ledy a ledy, ale z blízka kdes slyšíme na ostrovech, pro nás skrytých, ples, divokou hudbu, výskot, blíž a blíž jsou lidé a jich horkých srdcí, slyš, vítězný krve proud hřmí v spoutaný náš svět a echa jinak žitých životů nám prolamují led... 50
PRVNÍMU PELU.
Co mladé, křehké, svěží, vše mám rád, úsměvy, sliby, jarní za rosy, co hlavu o zeď nerozbilo si, co ještě v čin krev nemusilo dát... Pučení, vánků směr jež poznává, jich první něhu, harmonické hry, životní větu dlouhé předehry, v nichž tančí vzdušné ženy postava, – co pučí z barev stínů, ze zoře a vlhka zemní hloubky úžasně, mám rád, co nově mluví, překrásně a pelem v naivní plá pokoře... Mám vykuklené motýle a vlažný van měnivých větrů rád, když pupence zlatově žloutnou a když růžence bělavých trsů visí ze všech stran a tiší ptáci k hnízdům snášejí zcuchaná stébla v sladké starosti, svůj život zvroucnit něčím, žádostí po odvislosti, družné naději na věčnou lásku vlastním pod krovem zelených větví, něhou dýšících a téměř v oblacích je držících v přísvitu bledožlutě okrovém... 51
NOC.
Když zrakem duše své se dívá, sestupuje po zašlých pěšinách, křů houštím, stromů tmou... A plníc údolí v něm jako na dně sluje si usedá, hovořit s duší mou: Trav omlazenou vůni přivívá mi k líci vždy přísná, vážná, však dny nové slibující... V mou duši zírajíc své hvězdy obrážívá, i výšku, hloubku svou, svých hodin němý spád, hor lesnatými průseky se dívá, jsou její hvězdy milliony ztrát a její ticha čekají, jak naděj dlouhá, jak smrt jsou smířená a sladká jako touha... Víc ode mne než lidé chce, než den, jenž minul, neb z krajin útěch její moc jde magická... Den nový roznítit zná po dni, který zhynul, zná černým rouchem setřít krev, jež tekla tragická,... a mlčet jako věrnost hrdá, nekonečná pohledem upřeným až do zámezí věčna... 52
JITŘNÍ CHÓR ZPÍVÁ...
Je často v nás ticho, jak dnění by váhalo všeho se tknouti... A často je mrtvo v snění. Spát nelze ni zadřímnouti... Však v ledových poutech spí, v mrazu vše kolem, jsou vzdáleny světy... Mráz na výších horského srázu jen ledové kreslí květy... A přece... Jak v horském chrámu tvé jednou přec zaplanou svíce... Hned ožijí v jejich plamu i svatí a orodovnice... Jsi kostelík, zapadlý v sněhy, v němž o jitřní dětský chór zpívá, a kadidla vůně, dech čistoty, něhy v modlitbu jedinou splývá... 53
MLÁDÍ.
Jak v příboji vlny letíš v před, ó překotné mládí. Zem kvete stará tvým zmlazena dechem. Do květů jara svůj zavíráš svět... Tvůj zjitřený proud bez konce a divě hárá. Pod nejprudšími mraky a za zámořskými ptáky, za čerstvými větry chceš dout... Když v pohodě tvojí však první den jarní nehnutě stojí jak veliké přislíbení, a květy se bělí v rovině bez dechu bez zvláštní touhy a snění, tu dávné úrody, dávné činy jsou nadějí překonány v den úrody nebývalý a jiný, – tak svítíš, ó Mládí, tak přislibuješ, tak voníš, tak žhnou tvé vany... Ty od všeho učíš se životu: po růži voníš rudé, 54 po lilii bílé svítíš, po kopřivě jarní žeháš! Po vznešeném lidství toužíš i s vulgaritou si leháš... Ty od motýle, jenž těká všude, máš barevný sen a touhu. Ty po včelí toužíš píli, i rozmary krví rudé tě střemhlavě pudí a ženou... l od stezky křivolaké, kde horský vzduch stoupajíc cítíš, se učíš jít k cíli, dál k cíli, kde horská pásma se klenou... Tvé žádostné srdce před pustými zděmi si sázívá čerstvé růže. Dnů obzory otázkami si tisíci zalidnit může. A včerejší pravda-li dohořívá, o nové si bezstarostně zpívá... Tvůj rozum šeď vzývá, je lidský. Před stroji číhá 55 jak pavouk a loví jich kyvy a přesně se učí vždycky jích práci, k níž nutí tě nový den, zmoci vše, mechanicky, pro dobro vyšší, řád, stavbu a smysl nezrozených příštích říší... Tvá žádost tryská jak ze skály pramen. Tu blýská, tu divě šumí, tu pění se a tříští se, padá, tu zaúpí, řítí se, divoce hárá, jak objímajících sta ramen... Když mlčet se učíš od nocí, po sovím letu tajemně lítat, snad dočkáš se puklých kalichů mnohého květu, než bude svítat... Když učíš se řeči 56 vod, slunce a lesů, měst, samot a hrobů, desk, smývaných věky, tvé rozkoše budou čistší a větší než předchůdců těch, kdož znali i ústrky žití a zlobu... Od důvěřivých, jichž plameny čistě hoří když Nadějí, věrných panen své žíznící hvězdy ty rozžehneš a v té zoři ti nové vzplá krásy víra, ty, dítě země i síly i krásy, až zahoříš jí a vzplaneš, pak v úžasném růstu jejím žák vděčný všehomíra, se hodno svých podsvětných bohů staneš... 57
RANNÍ ZPĚV O NEJSTARŠÍCH VZPOMÍNKÁCH.
Jak často po nocích dlouhých, kdy vichry se prou o nově zjevených končinách, kdy ještě v tmách shluk stříšek a lomenic, štítů v mátožných massách ční jak maškarní průvod, jenž v posuncích právě zkamení svou rozmarnou, bizarrní hrou, by za chvíli v tichém rozdnění se proměnil v moře kamení, jež růžemi jitřními rudé, – kdy hoši mí v spánku jsou růžoví snem, – tu o něčem dávném sním, o plesném, a naslouchám k ránu, a mladou mám duši svou: O všem tom, co nejdražší, co z celého života nejkrasší mi bývalo kdys a co mi bude... O krásných láskách nade vše větších, mluvících naivně v dětinských řečích a prosvěcujících dny chudé... To byly kdys chvíle, kdy sám jsem pocítil rozkoš, být připoután a spiat se vším, co draho, co snům a myšlenkám se musilo krásného zdát..zdát... 58 Kdy, dítě, jsem vyběhl z bílého domu do lipové aleje, v zeleň trav a poprv jsem křovím slunnou stezkou sám bloudil a zpíval píseň k tomu a zastaven první ženou vesskou ssál poprvé drsnou selskou něhu a starodávný ten mrav... Kdy zakvítal v chudobkách sad, kdy, ramena v kvítkovém šátku, jsem vídal ji zpívat a hrát, svou předrahou matku. a její veliké oči plát pohádek žárem a tajemnem, kdy altový její hlas se něčím bolestným třás’. tím vším, co v přátelství vzájemném jen jedinou bytost vždy stvořilo z nás... Kdy v dalekých obzorech jsme kráčeli s otcem poli, šli lesy a kdesi jak v snech a v snech nejvyšším na vrcholi stanuli beze slov... Přes vrcholky stromů když mne zdvih’, 59 já z dálek a propastí hlubokých rýh vsi sčítal a města, – až na domov nás upomněl večer, jenž kýv’. Kdy utišeni dne prochladem jsme sestupovali západem zčeřených větry niv... 60
ŠUM KRVE.
Zpívala šedých dob již syta, krásnými vidinami spita: „Vítězit, vítězit... V mém proudu se jasně obráží, co silné, co mocné a mladé... Mnou zeleň je svěžejší, zpěvnější pták, mým rhytmem je obzor jasnější tak, je modřejší nebe, až zaráží svou temnou barvou, již klade... Jsou svěžejší květy a prudší proud, mnou čerstvější vítr počal dout. Jsou mladší lidé a mladší jsou sny i myšlenek plamen očistný... Jsem meetingům proudným podobna, krev, když náměstími se s prapory valí se stejnokrojem rudým v šiku a s kavalkádou a v diváků křiku, svůj do ulic vrhá bouřný zpěv, a přehlušuje ztrnulá ticha, dnů všedních zardoušený klid... 61 Vítězit, vítězit... Já sílila dlouho dštícími blesky od kovadlin duchů, a proud můj rost’ jak učedník věčného Mistra svého, zřel jeho seteb a sklizní úžasnost, a tajemství zdaru vůle pevné já pochopila, vše je mi zjevné, mým vasalem rozum je stejně a cit. Mám Vikingů někdy naivní víru se vzepříti bouřím a obludám. A proti deseti jeden se postaviti, vstříc valům vzkřiknout, jež v slunci svítí: svůj nesmlouvavý tep útoku mám... A někdy jak Husitů píseň dřímá má ukrytá síla v srdci a buší a hřímá, své mohutné svádíc attaky. A v stálosti ducha i srdce i rukou své slavné si básním zázraky... Já Vajdelota jsem, průkopník, za nímž kráčí hned probuzení a obrodný čin... Má víra se v tisíců zástupech zračí, 62 jež k vítězství duší k předu kráčí, mým rhytmem rodí se zítřka syn. Vítězit, vítězit...“ 63
NOC BOUŘE.
V tom tichu dusném před bouří, kdy měsíc v mrak se utopil, já nápoj nočních elfů pil:... Mně zdálo se, je lačná zem po lásce, žhnoucím objetí, že vzdechů stem v horečném napětí, že sprahlým rtem v mdlém pousmání na blesků čeká smilování a nepokoj má v tichu svém... Vzduch prvním vichrem zafičel. Já nápoj nočních elfů pil. Z kalichů modrých květů lil se výdech prudký, bzukot včel jak srdce tep se zastavil a jakés temné napětí jak ono, kdy se div má stát, když má se žena muži vzdát, to, – vítězství v nějž zaklel Bůh i zajetí, – tím vším byl nasycený vzduch... Pak zdálo se: teď temno vod 64 se s temnem z lesů utkalo,... a z dálek jak se hřímání blížilo s vichrem o závod, skal doupaty to pukalo, třas zdí a želez těžkých hmot, hluboká echa hřmících ran do světových všech spěla stran... A ve vzduch nad noc černější blesk vžeh’ se mlnnou silou vší a liják ryl kraj rozbitý cválajícími kopyty... Blesk za bleskem uléhal na zem svlaženou jak tvůrčí bolest tragicky a pak když sledním zábleskem kams pomizel, zjev nadlidský, zem nechal v mdlobách tiše spát, však mateřsky již blaženou... A slunce pak když počlo plát a den se vzbudil, zářivý, vším prochvěl pocit žití blaživý, plamenem hořel zarosený luh... 65 A z polí, z lesů na sta mil vstříc omlazený vanul vzduch. Já nápoj elfů doušky pil... 66
SMÍR.
Já pozdě krásu chápal jsem, jak kdosi, jenž o vše oloupený vroucně prosí za milost poslední. Mé srdce zloupil kdys ten, jenž do cesty mi dříve vstoupil... Tu bolesti mi ze všech světských koutů do oken hleděly. Já zřel vždy: Jsou tu... Já srdce zloupené měl od bolesti, temnými květy mohlo pouze kvésti a v jejích studnách hluboko a chladno padaly stíny rodných jedlí na dno a ostré větry duly při smrákání, jak pozdrav nocí a dnů sbohemdání... A viděl jsem: Jdou za stopami, větří a žádné oko pláčů neušetří... Nepustí, duši dokud nerozdrtí a tělo dokud nezaslíbí smrti, naděje, dokud jed v ně nenakapou a touhy, dokud neservou je tlapou... Když v zápase jsem pohřbil mladé síly a přes mne mnohokrát se převalily ty těžce okované Žaly dravé, ty věčné, jejichž kopí v slunci žhavé 67 jak úděsná vždy fanfara se tratí, já tam se dovlék’, – odkud moh’ bych vstáti, a přitisknut v kout jeden, sluncem plný bych cítil údolím vát vanu vlny a oproštěn a neuvězněn časem, bych naplněn byl pouze žití žasem, i jeho příštím, jímž se zapomene, oč srdce bylo kdysi oloupené... 68
ZASLÍBENÁ ZEMĚ.
Tu krása vždy nová... Ač s oken zatichlé komnaty svojí, v svém každodenním šatě, jenž podoben zašlému kroji všech neúprosných a krutých k sobě pracovníků, svou obhlížíš zemi, pln úžasu a tichých díků... Ač před tebou leží a zívá života závratné moře, jímž myšlenkou úzkostně pluješ a nad tebou světelné zoře a oblaka, vítr a hvězdy a dálky rostou šedé, kam nezměřitelná cesta dnem a nocí vede: přec jakoby z ostrovů neznámých radostní, podivní ptáci, vždy toužící po vláze krajů, jež samy se v sobě ztrácí, zpěv zanesli vroucí a semena květin a štíhlých stvolů a stromů, s nichž úponky visí navždy snoubené spolu... Vždy radostné ženy se zjeví, jichž velké, andělské oči, nad ptáky ty plaché, se po tvém užaslém hlase točí, jsou důvěřivé a šťastné a v lidský ráj tolik věří, že vroucností svojí lásky hlubiny věčnosti změří... 69
HLAS ŠTĚSTÍ.
Jen tehdy je slyšet hlas štěstí ze světlých, nezvěstných dálek pět: když ticho je, po bolesti, když věří a neptá se ret... To ve zdupané když touze zas doutnají dychtivé plameny živě... Když stejně vzhoří a dlouze a šlehají žádostivě... Nad láskami mládí zpívat když přilétne odněkud vzpomínky pták. On umí se očima dívat sbližujícíma tak... Den je-li, jenž střásá květy a vůní se jarních luk u lesa dlouží, on lichotné vyzpívá věty a touží, touží a touží... A v okamžik dneska žitý dne zlozvuk-li zaniknuv pomíjí, i chvilkové soudy a city, jež vězní a zabíjí, jen tehdy je slyšet hlas štěstí, zvuk nálezu stříbra zní v jeho slově, když ticho je, po bolesti a v duši se rozdnívá nově... 70
SLUNCE.
I. I.
 Nad zrudlé tekuté obláčky klene se obloukem slavně a výší... Krvavé blesky na skaliska paprsky ohnivě píší... Do ztichlé řeky se ztápí, z ní blýská, dálkami hoří a do věčna výská... V obzoru nesmírném život již hřímá tisícerou svou písní. Teď dýmá v kouřích. Slyš, dunění strojů a kol. Vzbuzená každá chatrč svítí uprostřed malých zahrad a kvítí, cesty, jež točí se nad údol... Den se již rozvírá. Jeho branou důmysl lidský a práce a shon, touhy, jež kořistit neustanou, vášně, jež vraždí jednou ranou, valí se záměrů milion. Z chatrčí, samot a vsí a měst křižuje život a tisíci cest opakuje svou výpravu lačnou životodárnou a dobyvačnou, 71 šíří se, roste a množí se, získává. Bije, co skonává. Vniká a přetváří. Hltá a poznává... II. II.
 Na rozcestí ty stojíš všech světů, Slunce! Duch zrání jsi. Smrt jsi i mor. Záhuba slabých lidí a květů, které tu nevzrostly pro boj a vzdor! Vítězi, šípy jenž přepad’ jsi svými železnou vůlí kalenými ohromný vesmír, neznaje ztrát voláš v svět: vládnout, vším pronikat... Výbojný dobyvatel jsi dravý! Jásot máš vítěze, hradbou jsi vnik’ do světů, pokořit zjímané hlavy, epochy velké účastník. Bohatství přehlížíš, dosud ti cizí, ale jež patří ti od včíra. Ovoce po prvé čin tvůj sklízí, poklady v domech si otvírá, školy i chrámy i věže i sklepy. Zabíráš vše, jsi záměry slepý, kterak nést budoucí svobodu 72 z pokory dobytých národů. Kterak jich k činům vzepnout sílu, všeho se zmocňuješ, vědom svých cílů... III. III.
 Pronikat učíš a ke dnu až vésti. Ohraničit až za světy hvězd. Svítíš, by nejmenší lidské štěstí pro sebe, ze sebe mohlo kvést, ohraničeno však s osudy vesmírnými, spiato tisíci svazky tajemnými, tisíci křižovatek a cest. Trpělivé! Ty vracíš se denně, procházíš cestami pevniny rozžhavit krve své ohnivým varem horstva a moře a lesiny, zem až pak pokorně, unaveně, vpije tvá světla shaslá a kosá, noc kdy v kraj padá a do trav rosa... A že vždy cítí se připoutanou země, jak milenka polibků chtivá, nastaví líc svou a zpod slz se dívá, aby zas zítra líc nezlíbanou zlíbat si dala. A věrná věčně 73 zářila tvými dny nekonečně... Věčný a věrný Milenec k smrti až miluješ mlčící Milenku, líbáš ji v objetí, šílenec, v posledním žáru. V bezvědomí duši jí vyssáváš. Chvílenku nekřikne nic a nevzdychne. V okamžiku svět utichne... Staletí míjí... Věky se lomí... IV. IV.
 Tam, kde jsi včera bylo, kde jsi se skrylo, tam opět jsi zazářilo, tkát a tkát života velké dílo... Na horských štítech, jež mlčením svírá ledovec, léta tající, zapálíš plameny všehomíra do všech stran světů vlající. Miluješ mlčení stejně jak slova, obé je život, v nich přikázání jsou Mojžíšova, pro lidský výboj i vzrůst i řád... Života velké dílo tkát!... 74 Vysílat proudy, jež tepelně buší na pouštích stejně jak v ohnisku duší, paprsků svojich věčnou hrou... Neboť to, o čem sní samotář, není: od žití zdánlivé odloučení, všecko je nadzemskou milostí tvou harmonickou jen jednotou... Milováno a čekáno vítáním, čnícími horami, zlatým svítáním, příbytky vítáno a vším, co skrývá trochu jen štěstí, jímž naděje zpívá, kráčíš a líbáš a tkneš se a z objetí tvory a věci pak musíš zas pouštěti od štědrých života darů v tragiku smrti a zmaru... V. V.
 Stromy se listy i květy derou k doteku tvému. A motýl a brouci proměnou od zrození sterou travami ve vzdušný spouští se proud krovky a křídla rozepnout v závratný závan tvůj vroucí... Šípy jsou boží drobní ptáci. 75 Z ukrytých hnízd ve výš se v nedohlednu ztrácí. Ještěrka s hady v líně tekoucích dnech kamení ve výhně plamenech... Na pastvinách a u potoků, vody kde záře tvé skandují blýskavou sloku, koně se pasou, krav líná stáda šlehají ohony v strakaté boky a záda. V ovádů bzukot zní píseň ta, kterou si monotonně skládá pasačka, v trávě ležící, blatouchů kruh již obkvétá... Zvířena všecka i rostlinstvo touží ještě být tknuto kouzelným divem tebou v protknutí živém. A když se stíny západu dlouží v lesích, kde šero spí a kam vnikne zář tvá jak dusný, zlatý prach, jako když vzdálené echo křikne v samotách, traviny v rose a mechy a houby, jimiž se kořeny žilnaté vroubí pod obřích sosen rameny, vůní svou volají ještě 76 zanikající tvé plameny... Potok lká, zvoní... Jen v sběleném kamení do lesa temného z výhně tvé vplývá pstruh, zkad se vzmrštil, by zlaté tvé znamení vtisknout dal smělému vzletu, jímž blysk’, a pak se ztratil zas v proudu, jenž zpívá v kořenech temných u křovisk... Daněk tvé světelné schvívání listoví a vodstva čeká... Hle, kukačka kuká divným svým steskem. A lesy když odpoví, důl si stesk opáčí častokrát. A jak tvá hebká by mávla již ruka, večerem hladila vše, co jde spat... Tvůrce, ó životy tkát a tkát... Od včíra dílo zas pokročilo, mohutní listy, buk ztemněl a plod nalil se, zrůžověl, z rybničných vod rákosí sytěj’ se zelení spilo, nažloutla pole a v brzku zhnědla, všecko dle vteřin a plynoucích dnů... Opeřený pták dorost a vzlét a pak se ztratil, již ve slunci svítí... 77 Nesmírný je a veliký svět. Všecko zrá, dozrá a vše je žití, jdoucí k smrti v tvém žhnoucím snu... VI. VI.
 Člověče, který tápeš a hledáš, než se ti v nitru rozední, nelituj nocí, kdy černou tmou mlčí svět celý! Bůh, vůlí svou vysvoboditel jak poslední sestoupí, naplní duchem, by žilo surové, nezušlechtěné dílo, k Slunci ho vznese očistnému, poslední mohutný vzlet dá jemu... Básníku, vyčkej, až zanesen smrštěmi ve kraj, kde květiny zpívají, zřídla, ptáci, kde věčnost tvá rostoucí křídla zlíbá, vzduch vášnivě, prudce v tvůrčí jak muce naplněn vůněmi, ozony v oblaku pouhém, jenž pluje a svítí snům svým dá kosmu let zrcadliti... Vyčkej též, vědče! Dny minou a roky, 78 objev tvůj ještě spí v počtu, a z vězení vyhlíží každého rána i zpívá budoucí vítěznou píseň, přechází dlouho a k umdlení za soumraků i v rozdnění tragicky těžkými kroky, doufá a věří, den poslední vyčkává, – slunce. Tvé světlo! ó světlo! Již poznává... Vyčkej, ó dělníku! Slzami zmáčený chléb jenž jsi jídal a v stuchlé své komoře vzpomínals díla, kam denně jsi vláčený pro zisk a pro štěstí jiných... Tam nahoře jednou kdes se svého shlížeje lešení poznáš, jak úžasně sílí víra tvá, dále žít, doufat, v tu chvíli o miliony svých bratří, již touží, opřen, hle poznáš v den jasný a bílý cestu všech lidí, jak Sluncem se dlouží, vede je k jednomu cíli: ve sluncích žhavých, poledních života cena jak z obilí sladce, z úrody duší a z radostné práce dozrává v lidských žních... 79 VII. VII.
 Ale kam dosud jsi nevniklo, tam na vrchol činů a v koruny díla, i tam tvá tvůrčí pronikne síla, v patách bouřím a mrákotám, nocím a stínům. Ty, v hlubinách moří, ve výších, duch kde se objeví, odkryješ dávná tajemství, paprsků rydlem v zem vyryješ tolik svých nezbadaných zoří, tisíc že duší opiješ hledáním nových cest, životů, kras, vítězství, zápasů, smrtí i slávy. Vítězům duše ty porobíš davy... Věky k nim skloníš i smutný čas... Do služby silných, kdož tebou žili, uzráli tebou a vyvrcholili, zástupy budeš přibírat velké a rostoucí duchem a vůlí, již si dnů zákony nové zkuli po dobách pokoření a ztrát... Tvůrče! Ó životy tkát a tkát... Proměs, vnoř ve svůj var a jas 80 všecek ten lidský života kvas, od moře k moři, od hory k hoře, údolí soumraků, smutku a tuchy hasnoucí choře, zažehni mocných křídel duchy nesmrtné síly, kteří dlí dosud nezrozeni v prajádře ohně tvého a čekají v jeho chvění na svého vtělení chvíli... 81
DOBYVATELŮM.
Ó křepký zápase sil, zdraví a krásy a mládí, snů nových a rhytmů a forem... Dny překotné pádí vždy za novým dílem a silným vždy ožijí tvorem... V svět vyjděte směle, ó dobyvatelé! Je radostný života boj! Svůj zdvihněte mladý štít a neposkvrněnou svou zbroj, ne ztrácet, – však duchem se bít!... Chce člověk být unášen života hlasem, svou opravdovostí, svým vnitřním žasem a vykřiknout mocně: žít! Ó člověče, spěš... A pohleď, den jasný že sladce voní, brouk zlatými krovkami s třeslice se smeká a kobylka skok a skok, že přelétá travin vysokou věž, kol motýli perleťoví že v tanci se honí, i cikáda zamilována je velice do žhnoucích svých slok... 82 Snad zítra již vše život svým přetaví žárem v chvění, na podzim vypraží zeleň luk, sny těkavé v záměry k činům změní, dá drsnost hebkému stisku ruk, dá brouku se s krovkami zhnědlými vléci, pel s křídel setře a kouzlo s věcí, své vyryje značky podél cest, svým dechem svadnout dá ratolest a večerů olověnou tíž namíchá v mlhy a v noc, kdy spíš... Ó člověče, spěš... A, ratolest jsi-li, v kmen vyrosť záhy, a kmenem-li, v dub ze slunce a vláhy, a jsi-li potok, ty prorvi se v řeku, a jsi-li řeka, až v moře vplyň v bouřícím jeku, a jsi-li moře, svým hymnem vyzpívej světy, své nové dráhy a nové mety a ostrovy nové, jež odkryješ... 83
SKLIZNĚ RŮŽÍ A HROZNŮ.
Můj den plál v jaře čistou zelení a mnohé plaché ženy zněl tam krok a tisíc z radostí orosených slok... Jak každé dmul se první touhou prs, vsadily všecky v sad můj růží trs a čekaly, zda vzejde ve snění... A přátelé mí byli sadaři. Sta křů a stromů vsadili a rév... Teď po rocích a podzimech, kdy krev a zlato tryská z listí žlutého, kdy všecko zrá, jak z bronzu zkutého když všecko sluncem plá a zazáří, hle, pozdní růže, hrozny dozrají mi z přátelství a lásky přesladké. Je právě čas. A v chvíli překrátké já vezmu je, neb samy tíhou svou do trávy zrosené mi u nohou voníce rozloučením, spadají... 84
PO STOPÁCH BOŽSTVÍ.
A hudbou podzimního větru sílen šum lesů jako příboj moře zní, o skály jako rázy kladiv z dílen, kde tvoří zákonové železní životů, smrtí, stavů dřímotných... Kraj v kouřích shasíná. A v samotných těch dimensích, od vzniku k agonii, tu mezi životem a smrtí cosi míjí vězněno Jím, jenž utajen v svůj tvůrčí svět prostě a přísně, miliony mlčí let... Vsi, města, lomy, světla, dráhy, mosty řek, lešení obrovská, jeřábů vzryvný vzkřek, tisíce myšlenek jde denně hledat Jej... Čím bližší, mlčí, mlčí ztajeněj. Je ve všem přítomen, v dnech, dálkách, v blízkém kraji... Jej hledající duše rozpínají svá křídla k výším prázdnou, mrtvou prostorou,... za znameními Jeho ubírají se připoutáni s pokorou... Jdou, Jeho radost zvěstujíce v světy a utržené z Jeho zahrad květy těm sypou na cesty, kdož kráčejí s úsměvy, toužícími sladčeji 85 po životě a po prožití jeho, zázraku lačni úžasného, až jednou vrcholných dnů na výši Jej mluvit vším, co živo, plane, hoří, zpívá, i vším, co mrtvo, uslyší... 86
ZPĚV NAVEČERNÍ O MYŠLENCE.
Když pod hvězdnatou splynou oblohou hory a lesy, dálky u nohou, světla a stíny, chvíle s věčností, vše, zdá se, stísněno je velkostí snu, myšlenky, jež z ticha věcí všech svůj zdvihá let a omamný stře dech... Vyrůstá z věků? z dávna? z mladosti? ze slávy lidské? z vášní? žádosti? Má rajské ženy kouzlo, pád a stud, mužovu ctižádost i cíl i blud, má vše, co zkuté slovo, meč i kříž, co v hloubku sráží tě, co vznáší výš, hor srázy má i nekonečno cest, studenou výšku nedostupných hvězd... Je někdy laskavá. Má blízký hlas někoho z těch, kdož milovali nás, lyšajů sametová křídla má, bříz bělost po tmě, vroucně rukama jak pouze milenka se umí tknout, jak vězeň z mříží v hloub se rozhlédnout, neb dítětem si pohrát v slunci dne od rána k noci, květ než uvadne... 87 A časem, noc kdy chce ti podmanit ulehlé ticho, paprsků jež přede nit i zpívající vůni růží plazivou zanáší vany vzbuzenými v duši tvou, tak mocným učiní ti čas, kdy vše se utiší, že zvíš, co jiný nevidí a nikdy neslyší... 88
LEGENDA.
Já poutník byl, u cesty v stráni jenž sednul, kdy v trávách a v síti se večerní dlouží stíny a měsíc již bledý svítí... Mé o ztrátách mlčely rety a roky a dny že hojí, já o sobě tajemně mlčel i o ranách v duši svojí... Však oči mé hořely láskou, jíž vyučily mne věci a žena i děti a zvířata, mého štěstí svědci. Já miloval všecko, co užitkem lidí a krásou být může a tak jsem vrost’ do své země a kol mne zplaněly růže... A jako strom s posvátným posláním do země vrost’ jsem a zemí se živily kořeny moje a horskými ručejemi... Jak rušných měst ctižádost pěla a modlitby z chatrčí vznesly se s úsvitem denním, jak tisíci křídlatými vesly by stříbrných vylétlo ptáků, já probouzel se tím echem, již provátý vůní lesů a mechem jich svěžím, par dechem... Roj včel se mi usadil v koruně, zvučel vzduch do daleka a z dutiny prsou mojich med z bohatých pláství stéká... Já raněným láskou lék s rosou životodárnou mísil, jim na puklá kapal jej srdce a k novému žití je křísil... 89
Z MOUDROSTI RANNÍCH
HODIN.
Ranních hodin moudrá krása upřeně ti v okna hledí... Jitro třpytnou rosu střásá, ze stříbrné rdí se šedi... Vše to přišlo z oněch světů bez otázek, odpovědí s chladem rána, s vůní květů... Hloubky v stínu, výšky v světle, město mlčí v rozdnívání... Stromy všude bíle zkvetlé poprvé se modlí v stráni... Hlubokým a tvůrčím klidem duše v němém odevzdání Bohu blíž je, tvorstvu, lidem... Překonány leží ve mně včerejších vojsk mrtvé šiky: pudy, jež se draly temně, zloby, brousivší své dýky. Chci dnes čist jak paprsk pouhý hořet mezi smrtelníky. Věčným úsměvem své touhy... 90 Bolesti mé vykoupené jako zkrotlé šelmy leží u mých nohou... Nakupené v okně tříště střech a věží odhmotněných výší klenou oblasti. A věčno střeží chvíli žití pochopenou... 91
SRDCE.
Srdce nám zvučelo jako nástroje, housle a flétny a hoboje, anebo polnice vřeskná, jež volala: do boje, do boje... Milenka, přítel, nebo vrah, u nohou zvíře neb v trávě květy, lhostejný ať byl nebo drah, poušť ať v nás stvořil, nebo světy, každý nám ze srdce loudil zvuk lásky neb hrůzy, krásy neb muk... Každý z nás zástupů nástrojem současně jdoucích, v týž kráčel cíl, láskou, vášní a výbojem, každý z nás doufat směl, aby žil... Milenci žití a fikcí a snů k moci jdem jedni, ti k lásce, ti ke krásnu... V polnice vřeskné pláč hobojů zpívá, viola temná, zádumčivá, jásavé housle vzletem ptáka hledají výše nebeských sfér, píšťal a fléten píseň láká v šeřivý podvečer, shasínavých harf závany vzdychnou 92 houštím a stromy servány tichnou, slyšet je nástroje vyznívat v sestupující s hor noci chlad... Jednou, též jednou jsme v žití se stali houslemi jasnými, na které hrály illuse, tratící se v dáli... Každý z nás jednou v jaře žití změněn byl v nástroj, jenž vyplakat může bílé květy neb rudé růže, přitisknut dívčí na ňadra pod prsty drahými, v důvěře sladkých dní zjevil, co uvěznil něhy v duši bezmračné, promluvil k hrající milence hudbou mluvy zázračné, zpíval a zpíval a zpíval: Dovol a kaž, ó líbezná ruko, k zázraku duši vybídni! 93
NOC VE ŽNÍCH.
Můj hoste z hvězdných sfér, jenž ne již mlád, víš, co to hýřit, tančit, hodovat... Uzrálá Noci, zřel jsem tě jít v luhy. Obzorem kladla jsi svých světel duhy, svítila vodami a zlatem žit. A přec jsi kladla černé stíny na pažit... Donášel vítr hloubkou tvojí zpěv, hvězd záře světélkovala tvůj zjev, a hlasy narozené ve tvém tichu, to byl tvůj hovor zadušených smíchů i polibků, kdy duše stromů, vod s tím loučí se, co dozrálo již v klas a v plod... Tajemný hoste, známý, neznámý... Se zralými, jež touží, ženami se spřátel mi. A jejich vlasům plavým dej rozzářit se světlem polétavým a vpusť je, vpusť již, sní-li o ráji, v svou tmu, kde první jabka Evě dozrají... 94
DEN OČISTY.
Já zalidněnu mám duši i činy i sny... Ty všecky věří vždy v bouří den očistný... Sny věřící, pobožné, i mstivé i bezbožné já vzývám, v svém nitru skrývám a jimi žiju a zpívám... A zahřmí-li bouře a potopa řičí, lká proudů jek, sta hlasů křičí, sta postav tyčí se ve vln vztek... Však po bouři v slunci kdy dravý hřmí proud: zřím předrahé mrtvoly v nezvěstná údolí střemhlavě plout... A na živu zachráněné já slyším v chóru zpívat a v proud, jenž se dravě kol žene, se bez závratě dívat... 95
ZPĚV ZEMĚ.
Zpívat zná země žhavými paprsky dne živým i mrtvým o důvěře. Hory je pijí a svahy a tiché poledne odpočívající ptáci a bílé keře, květiny, kořeny stromů čnící nad traviny šeptající... Lidí proud bouří ulicemi, předbíhá prospekty, mizí štvanicemi za něčím skutečným, do neskutečna; ale den poutá je blíž a blíže, ruce a duše jim víže na prahu žití i věčna... Jděte, zpívá. Čas, čas je sít, rozhodit sítě a budovat. Bratřit se, rozžíhat plameny krbů svých vlastních, žít a žít, vším, co je celý váš osud, vzplát, objat, co možno, svět rameny... Jděte. A co je zjeveno, množte, leč to, co stín je tuch, s pokornou kázní nechť složí váš duch za práh, kde nelze mi uniknout. 96 Všichni jste moji. Váš přijmu proud. Nikdo mým tichům, kde zeleno, nikdo mým zahradám, kde ční tis, nikdo mým stromům, zkad padá stín neunikne, kdož rodný můj syn. Každý se vrátí, zkad vyšel kdys... 97
RUKA.
Mně umřel mnohý drahý, a v ten okamžik odveden rukou nezřenou, jež bere žití. Táž ruka pak mne přišla záhy pohladiti a zastavit mých slzí rozpoutaný vzlyk. Odvedla, pohřbila. Však ještě zem jsem cítil jí na prstech, svěc stydnout vosk, jenž před tím svítil... Když hladila mne, tu já pochopil, že táž nezvěstná ruka chová nemluvňat rod sladký, jinochy vodí, panny střeží, sílí matky, a že ji k srdci svému přichýlenu máš, já poznal též, že kolébku mou kdysi kolébala do snů, jež nikdy již tvá bytost nepoznala... Pohřbívat, křísit, vnášet v svět a odnášet, jak na počátku kosmu při zrození. Mně bude známa již, já postřehnu ji, v denní až tlačenici přimáčkne můj let a jako rozmáčknutý hmyz mne kosmu vrátí. Z ní slunce ucítím žhnout, zem z ní zahnívati. 98
HLEDÁNÍ POKLADU.
Ztrativ se mezi lidí milliony, vím o pokladu, jenž písněmi je opěván, že staletím a staletím se blíží k němu člověk rovinou a přímořím i pralesy a městy, průkopy a průplavy, mudrců skepsí, optimismem pohanským, přepychem mocných, rmutem poddanským, pustinou chudých, králů terassovou zahradou, hvězdářů věžmi, potápěčů cestou v sinavý klid hlubokých vod tíží utichlých a nezbadaných končin záhadou... Ten vyjde s rýčem, s pluhem, s branami, ten s mečem jde a druhu odpoví. Ten třetí slovy rve a sráží okovy, jde čtvrtý s němou světců prostotou, přes mrtvoly jde hledat pokladu lidství, jímž naplní se proroctví... Koloběh činů spiatý jednotou... Ztracený mezi milliony pomáhám dlátu a rýči, slovu, zpěvu, meči hledat chrám pokladu společného, o němž vím, že zůstane za tisíciletími skryt, 99 že desky zákonů a blesky bohů k němu míří prst, posvátné cesty pohanského háje, křížová cesta křesťanského ráje, moderní vůle ocelový klid... Však bude hledán jen... leč plně nenalezen, obcházen věčně, neboť podstata života věčné hledání a věčně rozpiatá je náruč k výším, věčné kyvy perutí a věčná radost objevů a ze ztrát trpký žal... V den, najde-li kdy člověk poklad zázračný, již nebude mřít zač. A v brzku nebude na zemi člověka, jenž nad vše miloval jen to, co nemá a to, zač se bil... 100
O ŽIVOTĚ A SMRTI.
Den za nocí a slunce čeká za lunou a za životem smrt, až naplní se doba... Na houslích denně puká struna za strunou, kde radost hraje, smutek, zloba... Radostným dětem květů nespočetnou daň v drobounké, bílé, čisté ruce dává... Života opozdilcům hrozny věší v stráň a října rudé listí rozmetává... Tak život tvorů, stromů, květů, křů a trav v odraze oblaků a vod si věčně zpívá měnivý rhytmus puků, zrání, pochýlených hlav a v tichu smrti s věčnem splývá. 101
MEDITACE SVÁTEČNÍ.
Po tichých polích slunce odpolední těkalo, zčernalé rány pluhů teple hladilo, až ticho sváteční se kroků ozvěnami zlekalo... Jásavé pění skřivanů a cvrčků housle zladilo v pokornou hudbu odpoledních modliteb. A z keřů nejchudobnějších to stíny chladilo, mír ze svátečních obydlí a z prahů zavál chléb, lid mlčel pokorně i zvířata a úrod klas, jenž uzrával a zlatě hořel, sluncem slep... A jako touhou věčnosti vše přibližuje čas, vteřina za vteřinou, vše, co žití, růst a květ, minulá rozkoš, bolest, délka rovin, příkrý sráz, to vše, ač žití oddáno, se zdálo odcházet, jít zmaru vstříc a toužit po nesměrných dnech příštího života se nekončících let, klid tak byl pokojný, vál snášenlivý dech z vesmíru, z klidu živých, z mrtvých mlčení, z odkvětu stromů, z odumření věcí všech, že zdálo se, vše o budoucím sní již vzkříšení... 102
BLAŽENÉ ÚSMĚVY MRTVÝCH.
To o rodičích svých znají vždy děti s vroucností mystickou vyprávěti, jak s úsměvy blažených zřeli je mřít... Jak uhasli v plamenech života svého plahočivého a pozemského, ráj věčný zřevše se otevřít... A jako by ožili, zbaveni tíže i zápasu, k hroudě jenž tělo víže, kde rvali se s života nízkými běsy, s dnů podloudnostmi a lstivými děsy, když s blaženstvím věčným v mrtvé líci tak polobdící, polospící tu opouštěli navždy zem... Jak očistným ohněm shořelo žití, když jiné se počalo v neznámu dníti nad všedností, hnusem a zlem... Já, dítě, též sníval jsem: Vždy vody jak šumí a větry jak dují a oblaka prosvitem větví sny odvěčné vypravují, sny o ráji zeleném tiše, – 103 dnů vodopády že klesají s výše a prachem svým blažené smáčejí, již sproštěni těl svých kráčejí po květech a světlech v rozhoupání, a po trsech, které se pokorně sklání, po hvězdných travinách zrosených luk... A putujících duší shluk blažených, stoupá k zenitu v klidu v duhovém obestřený vidu, sfér neslyšný zpěv za sebou stopami světla vláčí a zlatými vlnami proudy své stáčí u světel nekonečný mír, let tichý prostorem světlým víří, a jejich kruhy se úží, kams míří souhvězdím Labutí, Orlů a Lyr... 104
ŽNEC, HOSPODÁŘ KOSMU.
Žnec v každý čas čekal již připraven a brousil si kosu svou. Žnec, hospodář kosmu, zřel k rovinám ven dnů světlem a nocí tmou... Ať v první zeleni sojky hvizd táh’ větrem z ptačích hnízd, ať z prvních jaří zadých’ van, ať pozděj’ zřel obilí růst, ať v podzimní líše slech’ skřípat pluh, ať sněhy vál těhotný zimou vzduch, – on pro vše měl zrak a sluch... On každého krta a ponravu zřel i vrabce i čermáčka, ze všech stran zřel pole, slech’ každý kyv a šust, jak sta mil tak obcházel... To Žnec byl, jenž v kosmu nezměrném úrodu tvorstva žal, let tisíce brousil svou kosu, ji bral vždy v přátelství důvěrném... Ta neviditelná mu mávala k zemi, jak trpěliv sklízel a díval se němý, jak klesaly noci a vstávaly dny, žár střídal se a mráz nevlídný... 105 Co předčasně zkvetlo neb dozrálo, vše jeho kosu poznalo... Dešť jarní když milosrdně zdvih’ křehoučkou zeleň širých lích, hned nové se úrody zdvihaly a jedna druhou stíhaly... Žnec na vše, co rostlo, otcovsky zřel. On každičkou trávku slunci předal i měsíci, jenž chladný zvedal se nocí a jenž tišit měl tuch zklamaných nesmírný žel... Žnec cítil v šum harmonických sfér, co pokosit z rána, co v podvečer, a nocí, dnem, procházel, kosil zas své lidstvo i tvorstvo, strom, květ a klas, vše zkosit šel, což tu kvetlo neb zrálo, v objetí slunce žhnulo a plálo... Hle, celý Kosmos se k němu modlí, i roviny zelené, černý les, vše žasne, na čem kosa prodlí, 106 a vše se dívá do nebes a vše je nasyceno zoří, žehnoucím sluncem, jež láskou hoří už na svém loži v červáncích. A z vlhkých par jak nad zem vstává, zároveň vítá i s bohem dává, a živé i mrtvé líbá na spáncích... Žnec vesmírem kráčí s kosou svojí a předurčenou žne úrodu svoji, jak jasnozřením ji zvolil svým, a za ním, co mrtvo, slunce líbá, až zvoní to zrním drolivým, až polibky bolí, jak nízko se shýbá kotoučem ohnivým... Jde po polích, po vsích a po městech žít, a čeho se tkne, tam pozorný klid. – Krok zaskřípe v písku pod horou a chudou zašustí komorou. Teď míří k městu, v spleť jeho střech, jde palácových po schodech, – a tiše-li zkosil, kde světla shasil, on po kobercích dech smrti nasil... 107 Teď z chatrčí vyšel a z továren, kde rachotící kola duní, a z předměstských, obrovských kasáren, před nimiž děcka řvou a se sluní, a z blázinců a nemocnic, kde vytřeštěné mu žaly zří vstříc, i z malých idyllických domků, před nimiž květin pár a stromků, tam všude zkosil a všude žal a současně sil. – Pak bral se dál... A pokoseným, by spalo se líp, stlal lístky z růží a květy lip, slal vlažné větry, zpěv ptačích hnízd, za listem žloutnoucí pouštěl list, byl všudypřítomný, nastlal v skon hmyzů a zvířat million a třeslic, květů, stromů, trav pod tisíce těl a mrtvých hlav, přerodem novým vykouzliv převzácné zemské prsti div na novou setbu kosmických niv... Kde zkosil, zas nový život rost’, za pláčem vstal smích, za propastí most... 108 A za každou smrtí zas život tu byl, za půlnocí den vždy rozsvítil,... vzduch vláh’ jak zvonů ozvěnou před jarem, a život prosvítal, zas stoupaly mízy a sojky křik zněl z lesů, tmou pramen prokmital a jarní dešť silou zdvojenou svou prášil duhu o trávník... Žnec, hospodář kosmu, šel po lánech svých... Kde smrti sníh sešel, květ žití se zdvih’ a pod dobrotivou rukou jeho se dělo cosi zázračného: kde požal, tam nasil, tam řozžeh’, kde shasil, a na troskách zašlého bytí tam mnohonásobné a věčné a slavné se křísilo žití... 109
MODLITBA.
Věčnost spí pod vrcholy, na nichž ovoce zraje, živeno sluncem a lunou, dešti mlhavými, vítr je sráží s kraje, tiše je zahrabávaje, žloutnou listy a nikdo neví a neví a neví, přijdou-li mrazivá rána s tragediemi svými, jež tak rdousí, tak jistě cítí s neživými, sborem již zpívajíce pohřební, pozdní zpěvy... Ale přece to zbylé bude jen ovoce vzácné v nedotknutelné síle, vzdorující a milostí v závětří kdesi zbylé: proto se modlím vroucně, nechť milost božského zrání plody mé zbývající v duši mé hýčká a chrání... Zrání, mou šlechtící krev až k vrcholu mého rodu, opanovavší vášně vznešeným podzimním chladem, zvolna sestupující, podávající mi z hořkých zkušeností plodů nápoj sladký a k životu posilující, všecky zažité rozkoše vykoupené kdys žalem, ve vráskách kolem víček i v čele, ještě mladém, najdiž v mé duši svůj domov a buď mým soudcem a králem!..králem!... Přibliž mé dílo věčnu, příznivé srdci a duchu, abych, prostředník hodný velké tvojí moci, 110 k slávě a velkosti lidské nebyl menším své touny,touhy, která mne vede a buduje, tesá věk celý dlouhý silami zrozenými z tajemných sil a vzruchů nesčetných dnů a nesčetných, nekonečných nocí... Žhavý kov z dílny ducha pohruž v svou tajemnou hloubi, a jak meč z ocele zkutý, ztužený koupelí vody, stane se zbraní sečnou, se silou zítřků se snoubí, dědictvím předán a opět děděn silnými rody obranou jejich je stálou, neomylnou a věčnou, proměň mou práci v zbraň duší v jejím vrcholném rostu, plameny zažehující, křísící mrtvé k žití, poklady zmnožující, tisíc naklaď jí mostů, křižovatek a drah, jež v nezměrné dálky se řítí za illusemi a láskami většího, krásnějšího a slavnějšího bytí... 111 OBSAH.
Básníkova cesta7 Rozhraní10 Sloky13 Kouzelný ostrov14 Žádoucí16 Zrání17 Navečerní procházka po práci20 Přivítání Města24 Kročeje28 Výboje29 Vladař sobě32 Odvislost od dárce35 Můj let...37 Výběry38 Posvěcení lásek41 Ranní zpěv Lásky43 Taneční44 Večery snoubenců46 Lovci krásy48 A někdy hlasům žití nasloucháme...50 Prvnímu pelu51 Noc52 Jitřní chór zpívá...53 Mládí54 [113] Ranní zpěv o nejstarších vzpomínkách58 Šum krve61 Noc bouře64 Smír67 Zaslíbená země69 Hlas štěstí70 Slunce71 Dobyvatelům82 Sklizně růží a hroznů84 Po stopách božství85 Zpěv navečerní o myšlence87 Legenda89 Z moudrosti ranních hodin90 Srdce92 Noc ve žních94 Den očisty95 Zpěv země96 Ruka98 Hledání pokladu99 O životě a smrti101 Meditace sváteční102 Blažené úsměvy mrtvých103 Žnec, hospodář kosmu105 Modlitba110
E: pk; 2004 [114]
Bibliografické údaje

Nakladatel: Hejda, Antonín; Tuček, Bedřich; Leschinger, Edvard
(Knihkupectví - nakladatelství Hejda & Tuček - Tiskem Edvarda Leschingra v Praze.)

Místo: Praha

Vydání: [1.]

Počet stran: 114