SKLIZNĚ RŮŽÍ A HROZNŮ.

Antonín Sova

SKLIZNĚ RŮŽÍ A HROZNŮ.
Můj den plál v jaře čistou zelení a mnohé plaché ženy zněl tam krok a tisíc z radostí orosených slok... Jak každé dmul se první touhou prs, vsadily všecky v sad můj růží trs a čekaly, zda vzejde ve snění... A přátelé mí byli sadaři. Sta křů a stromů vsadili a rév... Teď po rocích a podzimech, kdy krev a zlato tryská z listí žlutého, kdy všecko zrá, jak z bronzu zkutého když všecko sluncem plá a zazáří, hle, pozdní růže, hrozny dozrají mi z přátelství a lásky přesladké. Je právě čas. A v chvíli překrátké já vezmu je, neb samy tíhou svou do trávy zrosené mi u nohou voníce rozloučením, spadají... 84