SLUNCE.

SLUNCE.
I. I.
Nad zrudlé tekuté obláčky klene se obloukem slavně a výší... Krvavé blesky na skaliska paprsky ohnivě píší... Do ztichlé řeky se ztápí, z ní blýská, dálkami hoří a do věčna výská... V obzoru nesmírném život již hřímá tisícerou svou písní. Teď dýmá v kouřích. Slyš, dunění strojů a kol. Vzbuzená každá chatrč svítí uprostřed malých zahrad a kvítí, cesty, jež točí se nad údol... Den se již rozvírá. Jeho branou důmysl lidský a práce a shon, touhy, jež kořistit neustanou, vášně, jež vraždí jednou ranou, valí se záměrů milion. Z chatrčí, samot a vsí a měst křižuje život a tisíci cest opakuje svou výpravu lačnou životodárnou a dobyvačnou, 71 šíří se, roste a množí se, získává. Bije, co skonává. Vniká a přetváří. Hltá a poznává... II. II.
Na rozcestí ty stojíš všech světů, Slunce! Duch zrání jsi. Smrt jsi i mor. Záhuba slabých lidí a květů, které tu nevzrostly pro boj a vzdor! Vítězi, šípy jenž přepad’ jsi svými železnou vůlí kalenými ohromný vesmír, neznaje ztrát voláš v svět: vládnout, vším pronikat... Výbojný dobyvatel jsi dravý! Jásot máš vítěze, hradbou jsi vnik’ do světů, pokořit zjímané hlavy, epochy velké účastník. Bohatství přehlížíš, dosud ti cizí, ale jež patří ti od včíra. Ovoce po prvé čin tvůj sklízí, poklady v domech si otvírá, školy i chrámy i věže i sklepy. Zabíráš vše, jsi záměry slepý, kterak nést budoucí svobodu 72 z pokory dobytých národů. Kterak jich k činům vzepnout sílu, všeho se zmocňuješ, vědom svých cílů... III. III.
Pronikat učíš a ke dnu až vésti. Ohraničit až za světy hvězd. Svítíš, by nejmenší lidské štěstí pro sebe, ze sebe mohlo kvést, ohraničeno však s osudy vesmírnými, spiato tisíci svazky tajemnými, tisíci křižovatek a cest. Trpělivé! Ty vracíš se denně, procházíš cestami pevniny rozžhavit krve své ohnivým varem horstva a moře a lesiny, zem až pak pokorně, unaveně, vpije tvá světla shaslá a kosá, noc kdy v kraj padá a do trav rosa... A že vždy cítí se připoutanou země, jak milenka polibků chtivá, nastaví líc svou a zpod slz se dívá, aby zas zítra líc nezlíbanou zlíbat si dala. A věrná věčně 73 zářila tvými dny nekonečně... Věčný a věrný Milenec k smrti až miluješ mlčící Milenku, líbáš ji v objetí, šílenec, v posledním žáru. V bezvědomí duši jí vyssáváš. Chvílenku nekřikne nic a nevzdychne. V okamžiku svět utichne... Staletí míjí... Věky se lomí... IV. IV.
Tam, kde jsi včera bylo, kde jsi se skrylo, tam opět jsi zazářilo, tkát a tkát života velké dílo... Na horských štítech, jež mlčením svírá ledovec, léta tající, zapálíš plameny všehomíra do všech stran světů vlající. Miluješ mlčení stejně jak slova, obé je život, v nich přikázání jsou Mojžíšova, pro lidský výboj i vzrůst i řád... Života velké dílo tkát!... 74 Vysílat proudy, jež tepelně buší na pouštích stejně jak v ohnisku duší, paprsků svojich věčnou hrou... Neboť to, o čem sní samotář, není: od žití zdánlivé odloučení, všecko je nadzemskou milostí tvou harmonickou jen jednotou... Milováno a čekáno vítáním, čnícími horami, zlatým svítáním, příbytky vítáno a vším, co skrývá trochu jen štěstí, jímž naděje zpívá, kráčíš a líbáš a tkneš se a z objetí tvory a věci pak musíš zas pouštěti od štědrých života darů v tragiku smrti a zmaru... V. V.
Stromy se listy i květy derou k doteku tvému. A motýl a brouci proměnou od zrození sterou travami ve vzdušný spouští se proud krovky a křídla rozepnout v závratný závan tvůj vroucí... Šípy jsou boží drobní ptáci. 75 Z ukrytých hnízd ve výš se v nedohlednu ztrácí. Ještěrka s hady v líně tekoucích dnech kamení ve výhně plamenech... Na pastvinách a u potoků, vody kde záře tvé skandují blýskavou sloku, koně se pasou, krav líná stáda šlehají ohony v strakaté boky a záda. V ovádů bzukot zní píseň ta, kterou si monotonně skládá pasačka, v trávě ležící, blatouchů kruh již obkvétá... Zvířena všecka i rostlinstvo touží ještě být tknuto kouzelným divem tebou v protknutí živém. A když se stíny západu dlouží v lesích, kde šero spí a kam vnikne zář tvá jak dusný, zlatý prach, jako když vzdálené echo křikne v samotách, traviny v rose a mechy a houby, jimiž se kořeny žilnaté vroubí pod obřích sosen rameny, vůní svou volají ještě 76 zanikající tvé plameny... Potok lká, zvoní... Jen v sběleném kamení do lesa temného z výhně tvé vplývá pstruh, zkad se vzmrštil, by zlaté tvé znamení vtisknout dal smělému vzletu, jímž blysk’, a pak se ztratil zas v proudu, jenž zpívá v kořenech temných u křovisk... Daněk tvé světelné schvívání listoví a vodstva čeká... Hle, kukačka kuká divným svým steskem. A lesy když odpoví, důl si stesk opáčí častokrát. A jak tvá hebká by mávla již ruka, večerem hladila vše, co jde spat... Tvůrce, ó životy tkát a tkát... Od včíra dílo zas pokročilo, mohutní listy, buk ztemněl a plod nalil se, zrůžověl, z rybničných vod rákosí sytěj’ se zelení spilo, nažloutla pole a v brzku zhnědla, všecko dle vteřin a plynoucích dnů... Opeřený pták dorost a vzlét a pak se ztratil, již ve slunci svítí... 77 Nesmírný je a veliký svět. Všecko zrá, dozrá a vše je žití, jdoucí k smrti v tvém žhnoucím snu... VI. VI.
Člověče, který tápeš a hledáš, než se ti v nitru rozední, nelituj nocí, kdy černou tmou mlčí svět celý! Bůh, vůlí svou vysvoboditel jak poslední sestoupí, naplní duchem, by žilo surové, nezušlechtěné dílo, k Slunci ho vznese očistnému, poslední mohutný vzlet dá jemu... Básníku, vyčkej, až zanesen smrštěmi ve kraj, kde květiny zpívají, zřídla, ptáci, kde věčnost tvá rostoucí křídla zlíbá, vzduch vášnivě, prudce v tvůrčí jak muce naplněn vůněmi, ozony v oblaku pouhém, jenž pluje a svítí snům svým dá kosmu let zrcadliti... Vyčkej též, vědče! Dny minou a roky, 78 objev tvůj ještě spí v počtu, a z vězení vyhlíží každého rána i zpívá budoucí vítěznou píseň, přechází dlouho a k umdlení za soumraků i v rozdnění tragicky těžkými kroky, doufá a věří, den poslední vyčkává, – slunce. Tvé světlo! ó světlo! Již poznává... Vyčkej, ó dělníku! Slzami zmáčený chléb jenž jsi jídal a v stuchlé své komoře vzpomínals díla, kam denně jsi vláčený pro zisk a pro štěstí jiných... Tam nahoře jednou kdes se svého shlížeje lešení poznáš, jak úžasně sílí víra tvá, dále žít, doufat, v tu chvíli o miliony svých bratří, již touží, opřen, hle poznáš v den jasný a bílý cestu všech lidí, jak Sluncem se dlouží, vede je k jednomu cíli: ve sluncích žhavých, poledních života cena jak z obilí sladce, z úrody duší a z radostné práce dozrává v lidských žních... 79 VII. VII.
Ale kam dosud jsi nevniklo, tam na vrchol činů a v koruny díla, i tam tvá tvůrčí pronikne síla, v patách bouřím a mrákotám, nocím a stínům. Ty, v hlubinách moří, ve výších, duch kde se objeví, odkryješ dávná tajemství, paprsků rydlem v zem vyryješ tolik svých nezbadaných zoří, tisíc že duší opiješ hledáním nových cest, životů, kras, vítězství, zápasů, smrtí i slávy. Vítězům duše ty porobíš davy... Věky k nim skloníš i smutný čas... Do služby silných, kdož tebou žili, uzráli tebou a vyvrcholili, zástupy budeš přibírat velké a rostoucí duchem a vůlí, již si dnů zákony nové zkuli po dobách pokoření a ztrát... Tvůrče! Ó životy tkát a tkát... Proměs, vnoř ve svůj var a jas 80 všecek ten lidský života kvas, od moře k moři, od hory k hoře, údolí soumraků, smutku a tuchy hasnoucí choře, zažehni mocných křídel duchy nesmrtné síly, kteří dlí dosud nezrozeni v prajádře ohně tvého a čekají v jeho chvění na svého vtělení chvíli... 81