KROČEJE.

Antonín Sova

KROČEJE.
Hemživé město, v světlých ulicích naivní smích a číhající hřích, spleť pavoučích noh a kol ohnivých se valí proměnlivým, pestrým mořem... Jdou zástupy den ode dne a rok co rok, jdou s radostí a se svým hořem, do dnů a do hodin zní jejich krok a kroky zní jak řeky uplývání... Leč k věčnosti jichž kroky jdou a jdou, ti kují zákon životů. Ti od jisker svých žárů spáleni, smeteni v zrání, nezvěstně lidskou mizí zahradou a s bohatou a plnou úrodou žní svojich belhají se obtěžkáni, by mřeli v bezvýznamný jeden podvečer... Ne, nikdy neumře již jejich hlas. Jej v dílech jejich obnovuje čas, on znovu okřídlen se snáší s hor zjevení věčných, brány zemí, měst si otvírá, že naplní se tvor milostí jeho, vzešlou z tance hvězd, z bolestí věčných promethejské země a z žáru slunce, radostně život spalujícího a němě... 28