ŽNĚ
BÁSNĚ Z ROKU
1912-1913
Aventinum
1927
[3]
BÁSNÍKOVA CESTA
A jednou, když jako boží tvor jsem vyšel
v svět, mladý a smělý, já nad sebou jsem slyšel
čas vlny své sbírat a přese mne bít.
Přes rodného domu naivní štít,
přes místa, kde plaší opeřenci
z hnízd rozlétli se, sourozenci
a rozneseni kams do čtyř stran,
z omšených, starodávných bran,
vlnami času odplaveni
mizeli v života zápolení,
by sami jen ze svých radostí rostli,
a sami jen rostli ze svých ran.
l mne tak odplavil časů proud
v svém slunci a dešti. A jak mne smýval,
sny ve mně zaklel a ve mně zpíval,
přes hloubky, strže a hory čnící,
přes vše, co se mnou musilo plout:
kořeny v mojí krvi tkvící
a květy mé sluncem se napájející.
Až jednou jsem veplul v zátoku
snů krásných a kouzelných. Skutečnost
se zrcadlila v jich hluboku,
však myšlena byla pro věčnost.
Kol ostrovů plul jsem, jež nad vlny čněly.
Kouzelné hlasy na nich pěly
5
zelení čerstvou a stínů chladem.
Kdos vztahoval svoje ruce v touze
v blouznění snivém a chtivém a mladém
a volal toužně a dlouze.
A jak jsem plul
tou zátokou, život výskal s břehů,
a jak jsem plul, cítil jsem ze zahrad něhu,
již s vůní van ke mně dul,
a viděl jsem tančiti ženy a líbat
své drahé a nad jich čela se shýbat.
A květiny cítil jsem v schodištích domů,
jež snoubencům dýchly v noc svatební.
A zaslech‘ jsem doprovod hudby k tomu
z radostně žitých dní.
Mé představy rostly a hasly rychle,
zas mizely za mnou, pouhý sen.
Vždy něco zbylo, jak lásky ztichlé,
jak touhy a vzpomínky v příští den.
Já vmísil se v zástupy, cítil jsem s nimi,
žil s nimi, zrál činy jich úžasnými,
já miloval je a s nimi rost.
Oh, stále, oh, stále být unášen.
Sen, jenž mi však zvěční skutečnost,
nechť nenajde půdy, ni majetku, času,
ni prostoru v nekončícím žasu.
Nechť unáší mne na věčnost.
6
ROZHRANÍ
Kdes v lesích vysoko, v balvanech rozválených,
v bujícím lískoví, mhou modrou zahalených,
jež v západ stoupají vždy sosen nad vrcholy,
na žití rozhraní s poutnickou stál jsem holí.
Já nazpět ohléd’ se, oblaka kterak běží
a v slunci shášejí vrcholné body věží.
Tu na rozhraní dvou jsem poutník stanul světů,
zemřelých myšlenek, servaných dávno květů.
Můj sluch byl zbystřený a duše rozsvícena,
v ní každá vzpomínka a každá vzdychla změna
jak echo z končin, jež se za mnou zavíraly.
Krajiny vzdálené tisíckrát vzpomínaly.
A z ticha zašlých let, uniklých do věčnosti
ti všichni volají, je pamět dosud hostí
v svých rakvích nezvěstných. Ty otevrou se náhle,
když křídlo vzpomínky zavane prudce, táhle
a z blízka pozřít dá i v pleť i v její žilky
a v oči oživlé, v ty jasnovidné chvilky.
To všecko za mnou již, zde vysoko, kde vlají
po větru křoviny, kde mrazy prochvívají
předčasné řídký vzduch, výškami prosvětlený,
jímž pozdní západy ve výších pozdrženy
nad temnem propastí, z níž hroty jedlí smáčí
poslední slunce blesk a dole noc už kráčí.
7
Svět, který odešel a zanik’, za mnou volá.
Co v něm jsi prožil již, za sebou slyšíš zdola:
k hrám zváti důvěrně, přátele v šik se řadit,
milenky budit se, objímat, líbat, zradit,
a města mlčeti v zamčeném, přísném chladě,
v němž výskat přestaly radosti divé mladě.
Svět jeden zanikl, teď přede mnou svět druhý:
Co dosud nežito, svět kras, klenoucí duhy.
Co dosud neznámo, vzbuzené touhy láká
jak z hnízda vzlétlého a zdiveného ptáka,
co novým poznáním, radostí novou jímá
a věrně čeká nás s očima laskavýma.
Již kráčím v nový svět, co minulé, vše mizí,
svah mlčí, mlčí hvozd a cesta zdá se cizí,
jen neúprosný směr mi do tmy pruhem svítí,
kde nových přátelství mám smlouvy uzavříti
a ty kde potkat mám, kdož budou spolukouti
svá díla na ohních, jež chvátám rozžehnouti.
Stín temný na cestu mi z těžkých větví padá,
to šero před nocí zbystřené ticho žádá.
Spí potok pod svahem a vleče usínavě
se po kamenech, bílých, po zcuchané trávě
a sosny do ticha se nadzvedají výše
v duchově temnou říš a sotva šumí tiše.
8
Můj sluch je zbystřený, on slyší život příští,
neznámé hlasy kdes v nesmírné dáli tříští
své vůdčí motivy, z chaosu rodí cosi
se v tvůrčích vteřinách. V té noci duše nosí
svou sladce rostoucí a přezázračnou tíhu.
A neúprosně jde, světelnou ryjíc rýhu.
9
SLOKY
Můj stav byl kdys: vše v lásce mít,
však úzkost cítit dojatou,
sen krásné mužnosti své žít
a chvít se všeho před ztrátou,
čnít do světla, však ze tmy pít.
V dva světy hledět pohřížen,
dvě hlavy jedné bytosti, –
v den, v slunci jenž plá pozdvižen
i v noc, jež ve své temnosti
hlad mužů skrývá i pláč žen.
Tak bylo: vše bych objímal,
a o všecko se bázní chvím.
Pláč zašlých dnů mne dojímal.
Dnes příští jásot duchem mým
snů nezrozených zahřímal.
10
KOUZELNÝ OSTROV
Oblaka černá táhnou neklidná,
však v slunci spí má osamělá zem.
Podzimní šedost roste nevlídná,
jen já bdím bohatý svým nálezem.
Jak ostrov Cyklad malý, oblitý
můj svět je, míle mnohdy k lidem jsou,
vlnami bouřícími rozrytý,
jež tiší v noc, co za dnů rozbijou.
S loupežnou rotou zápas podniknuv
já králem zůstal, vítězem tu zbyl.
Teď bije slunce černých do smrkův
a dole z vln zní věčná hravost víl.
Je ostrov tvým. A ty jej miluješ,
je drahý každý připlulý ti zjev.
A po lidech-li toužíš, vesluješ
v divokém letu k nim, jich slyše zpěv,
jich oči toužit vidíš, slyšíš pád
jich těl a vidíš, jak se tiší kruh
za kruhem a cos mocného jak božský řád
tvůj zvyklý tvořit v samotě ctí duch.
11
Tu možnost cítíš, s bohy setkati
se v jedné chvíli, k dobrodružným hrám
být vyslán, celé věky čekati,
vědět: jsem určen, sílím, rostu, zrám.
A možnost cítíš, k rounu zlatému
vyplouti, víl a běsů všech se ptát,
těch černozemních, kouzlu klatému
jak obět k slavné smrti určená se vzdát.
12
ŽÁDOUCÍ
Já osiřel duší. Tak opuštěn byl jsem, že všecko cizí
mi připadalo, jak tomu, jenž náhle prohlédne.
Já nesměl svých drahých již okem zřít, jejich důvěrou ryzí
a cestou jsem kráčel, kde mlha se čistíc pozvedne.
Tak toužil jsem: aby mne potkal ten, kdo mnoho cítil
a trpěl mnoho i zhřešil a mnoho se za vše kál,
a toužil jsem, abych se ruky tohoto silného chytil.
Ten aby mne v domov svůj ved’ a odpočinout mi dal.
Ten, kdo nás potkává prvně, touhou vzplaneme-li,
kov tekutý do forem vlívá a ražbu vykouzlí.
Vzkřik zoufalství vryje tam neb pomsty zatvrzelý,
neb naučí za vše se mstít, čím svět byl hrozný a zlý.
A ten-li nás potkává, kdož byl trpící a měkký,
kdo pode jho hlavu dal, ten musí z nás obět mít.
A ten, jehož hrdost zašlápla touhy, smysly a vděky,
ten zlatem nám oči zdivené musí zotročit.
13
I potkal mne Žádoucí. Měl úžasné oči temné,
jež poselstvím velkých slibů ztlumeně hořely.
On jistotou upevnil, co zhasínalo ve mně,
mé osvěžil kořeny, jež vadly a chořely.
Leč domova neměl, domovem byl mu Kosmos celý,
on neměl krbu ni lože, však z jeho bytosti
vál výdech pasátů a v jeho vlasech chvěly
se hvězdy napadlé z propastné výsosti.
14
ZRÁNÍ
Rovinou oblaka plují přes černý les.
Obilí zlátne a zpívá dnes
rhytmický, úžasný chvalozpěv.
Se zarudlou kůrou borovice stojí
v rovině osamělá.
A mračna ptáků se v tichém soumraku rojí
v němž lehce zrůžovělá
ubledla západu krev.
Harmonický je, svatý klid
nad vodou, nad hájem, pod nebesy,
v daleku vsí, kde lidu netušit,
v obzoru dálném, kde černé lesy
se na okraj nebes věsí,
a tam jak vzpomínka z hlubin prošlehá,
tu jiskrami stříká, tu ulehá
a posledním plamenem zažehá
vzeplálé dálky, kde slunce jas
se ztrácí jako fanfára
v mizivý čas.
Z té hloubky jak soumrak oddýchá
před zářením hvězd a do ticha,
dech slyšet mníš,
klid větší, jímž dýchají soumračné světy,
trs mezi trsy, květ mezi květy,
a sníš:
15
Ó bouře, jež přešly jste, přívaly,
a vichry, jež divě jste v okna nám hřímaly,
vy bystřiny dravé, jež v řeky jste narůstaly,
a vytrvalé vy deště, jež dlouho jste neustály:
Ó kam jste se děly, vy úzkostné bolesti v pláči,
dny zoufalé, noci, vy hazardní odvahy hráči?
Vy nejistá kouzla lásek za prvních jar,
kdy primulí nejistá žluť nám skýtala dar
vždy palčivější touhy, jíž srdce krvácí,
kdy plíží se za cílem dalekým a se potácí,
ó kam jsi se dělo, dubnové slunce
a sněhu, kam?
kam vrtkavá přízni srdcí? kam úsměvů klam?
Vy slavnostní v neznámo výpravy,
po velkosti lidské cit sžíravý
když naše hnal oře,
až kopyta křesala jiskry po prostoře
a obzory v ohních se zdály planout v dnění
na blízku již cíle a vykoupení?
Ó nadarmo nemíjely jste kdys,
ó bouře, přes nejvyšších Nadějí mys,
vy oblaka mračná, v nichž nebylo hvězd.
Vy blesky jste kruté pomohly nést!
Sta hnalo vás vichřících nebezpečí
a hučelo, hvízdalo propastnou řečí
všech odpoutaných bolestí,
plačících po štěstí!
16
Se zhoubou jste nesly i úrodný kvas, –
a teď, kdy minul čas:
Co silné, se musilo ke světlu drát
a musilo vyrůst a zrno brát
a v zrání plně žít.
Co uzrálo, nesmělo poznat ztrát;
a proto ten nesmírný klid.
A naslouchám a hledím v jas.
V kosmu se řadí tisíce hvězd.
A měřím hloubky, v nichž minul čas.
V tom klidu vykoupení jest.
V uzrání, dozrání poslední,
přijď, noci sladká, po tom dni.
17
NAVEČERNÍ PROCHÁZKA PO PRÁCI
Ať kolem chat, jež zapadlé
se hrouží v slunných rovinách
odrazy ve vod zrcadle,
ať kolem černavých zdí měst,
staletých bran
tě kroky vedou kamkoliv,
hlas práce mluví ze všech stran,
po bledém rozžehnutí hvězd,
po flétnách ptáků, cvrčků zpěvech,
po bíle zkvetlých stromů zjevech
uléhá její rmut a prach
již v navečerních prostorách.
Je takový mír v prsou mých,
že vše mi zázrak je a div.
V úžasně novém přerodu
zrá boží svět,
o tolik zkušenější let,
co jiných pravd a zákonů
odnože rostou k jiným žním,
co s větší láskou, žhavěji
vždy bohatější úrodu
v klín trhají si sadaři,
co tisíc nových záhonů
osijí větrem pod jižním
v krásné a silné naději.
18
Chce člověk vítězit a růst,
a ukoval dnů svojich řád.
On zalidňuje napořád
kout, dřív jenž do daleka pust.
Ze samot mluví tisíc úst.
Z vrb mlýny hučí píseň svou
a temně stříká voda s kol,
šíř řeky lehá na údol
a z jejích zašlých blýskavic,
hle, vlny vrou;
ztemněle v oken řadách zívá
temnota první, a žlutě zpívá.
Vrou všude tepny práce, vzruch!
Jak tisíc všude číhá změn!
již dávno, co tu hloubal duch.
Dnes vřava zvuků rachotíc
z obrovské dílny boží zní,
stoup hamrů obři železní,
kde skřivan zpíval na polích,
klas šuměl z lích.
A jak se navečerní šeř
ve světel rozsypaný keř
nehýbá z temna,
čpí buničina staveb zemná.
19
Zřít všude světly domy plát
a fronty továren se stmít,
krajinou vlaků kouře vlát,
za loďmi šiky vln se stlát
a nad mosty a věžemi
jeřáby dohřímat
vítězícími písněmi
nad vodami a nad zemí.
Již slyšíš dlažbu dunivou
zamlkat kroků tisíci,
jak noci klid sem přiklání
řad zbylých stromů se strání,
ty uzříš lampy visící
příst osamělou záři svou.
Hle, obzor kouři černavý
o bdění nočním vypráví
a věnce světel rozvíjí.
V tom usínavém rachotu
ó, tolik lidských životů
se ze tmy k světlu probíjí!
20
PŘIVÍTÁNÍ MĚSTA
Tak brutálně jsi Město vítalo: zde jsem.
Tvůj život sobecký tak cize, drsně řval
posluhů křikem, láním, koní poklusem,
rozjetím drožek v světlou dál.
A všichni jsme již přišli. Večer teple svítil,
v lamp modro vítal v parcích mnohý svadlý květ.
Rychlíku horečný že ustal náhle let,
jak sladkou ránu v srdci svém bys cítil,
když v města řev jsi vplýval, v jeho ostrou zář.
A domy, kouty, každý krok a nová tvář,
bájivé věže, arkýře a věky, které snily,
ti nesly poselství, tvou touhu oslovily.
Ty naslouchal jsi všemu vášnivě a prudce
a po všem vztahoval své ruce.
Krám za krámem tu výzvou křičel obchodníků,
znalostí vášní, štěstí, bolestí a zvyků.
Vše smýšleno kdes nástrahami jich
v expresních vozech vlaků salonních,
když jeli k Paříži a do zámoří,
majáky Amerik kde v ostrých světlech hoří,
orient s okcidentem rvaly se,
jich přístavy a města a jich plody
lákaly nové světy, nové rody.
21
Jak život hřmí a křičí, zástup valí se.
Nástrahy intonují: hudba v zeleni;
žen nepoznaných bezstarostná chůze;
a nekonečných davů sem-tam proudění
v barevných světel rozpršené duze.
Uličky drobné viz a starý most i řeku,
vše jak by ještě žilo řádem středověku;
soutěskou udušená světla, písmeny:
lokály řvou svých bezstarostných písně,
dýchají odeur kleneb stísněný.
Teď vřavou kolejí blesk přes blesk klikatí,
tramwaye, automobily a drožky hřmí a pádí,
tepoty kopyt zní.
Nuž, přátelé vy, mladí,
lze sbratřit se? a lze si tykati?
Vždyť víc, než pouhé srdce naším být se nezdá,
ve světle alejí – plá každé jako hvězda, –
svobodná volba, hrdost, býti v množství sám,
a možnost: koho najdu? koho mám?
Po něčem stýská se... Však člověk najít musí
dnes ještě domov svůj.
– – –
Ty, kterak najdeš jej, svůj svět si objevíš.
Teď ženy, muže z práce navracet se zříš,
ty zemdlené, již vládli koly netvorů,
projeli všemi směry lidskou říš,
22
stroj parou roztančili, pod horu
nakladli v skály podkopů a staviva
se navozili jizvou kolejí až k obzoru,
stavěli, kuli, rozhoupali kladiva,
kovářské měchy rozduli a hrnce kroužili,
kameje brousili ve světla zářivá,
v obchodech, komptoirech jmění zmnožili,
cesty, jež k tajům vědy vedou, zdloužili
nálezů sítěmi, jichž směr se roztéká,
je štěrkovali, potem svým je loužili,
až milion jich spojovalo člověka,
s božími divy spoutalo a do věčna
v jednotu slilo, jejíž síla odvěká
od zázraku jde k zázraku a roste společná.
Od dneška dělník budeš, spiatý s osudem
všech těchto, drahý. Jdi a poslouchej
ruch ulic z dola, světnici své pozdrav dej,
po stříškách shlédni v hloub, radostí života se směj,
a usni tvrdě dnes, byť loži na chudém.
23
KROČEJE
Hemživé město, v světlých ulicích
naivní smích a číhající hřích,
spleť pavoučích noh a kol ohnivých
se valí proměnlivým, pestrým mořem.
Jdou zástupy den ode dne a rok co rok,
jdou s radostí a se svým hořem,
do dnů a do hodin zní jejich krok
a kroky zní jak řeky uplývání.
Leč k věčnosti jichž kroky jdou a jdou,
ti kují zákon životů. Ti od jisker
svých žárů spáleni, smeteni v zrání,
nezvěstně lidskou mizí zahradou
a s bohatou a plnou úrodou
žní svojich belhají se obtěžkáni,
by mřeli v bezvýznamný jeden podvečer.
Ne, nikdy neumře již jejich hlas.
Jej v dílech jejich obnovuje čas,
on znovu okřídlen se snáší s hor
zjevení věčných, brány zemí, měst
si otvírá, že naplní se tvor
milostí jeho, vzešlou z tance hvězd,
z bolestí věčných promethejské země
a z žáru slunce,
radostně život spalujícího a němě.
24
VÝBOJE
Jak často sycena vůní
stromů a květů, jež v slunci se sluní,
zem noří se do bezvětrna:
Když dlouhý je, letní, jasný den,
spí pole, spí les i obláčky dřímou,
spí hnízda a všecko spí jako sen,
luk smějícími se travami
stín naslouchá a bloudí jako srna
v horizont, sluncem jenž oslněn.
Klid zdánlivý dýše nad námi
a zdánlivé ticho jest
již tušených hvězd
i vrcholů,
jež nehnou se, šumí-li pospolu,
i věží měst, bleskným pozdravem
když zaplanou dálek modravem.
Spí nebesa, země. Spí lid,
spí zvířata, všecko dřímá.
Leč všude, když zdá se klid,
já tuším, že v nitru to člověka hřímá,
že výpravy vyslal nové
za ziskem a krásou a mocí,
25
za dnů že kráčelakráčel nocí,
že z výbojů k výbojům se zvedá
a vše, co nezvěstným zove,
že hledá.
Že objevil zákony zemských sil,
vnik’ v bohatství vod a skal a lesů,
rod nepřátelských ras vyhubil.
Kdes v soutěžícím sil tanci a plesu
že po hrobech čerstvých kráčí
a krvavě značí
si mezníky dobyté území
a buduje v daleku, šíru.
On duše své tisíce žádostných hlasů
do nadějí zítřka vkládá,
do nové sázky a do nových bojů,
do dobrodružství a do zápasů,
svou zděděnou po otcích víru,
svou rozvahu, vášeň i závistný smích,
svou radost, svou mstu i hřích.
A dále, dál jíti si žádá.
Nic nezbývá člověku,
co neurval silou a duchem.
Je výboj vítězstvím posvěcen
od věků do věků.
V té sladké vůni, povadlé luhem a polem
jak mrtvo kolem,
vše zdánlivě spí a zdá se,
26
hle, bezvětří signálem ozývá se,
a nad zasypanými hroby
cos vykřiklo dlouze z mdloby.
Oh, zdánlivý klid má den.
Kdo zápasí v něm, ó ten
vždyť žíti musí, neb padnout pokosen.
27
VLADAŘ SOBĚ
Když duch tvůj přestal býti flagelantem vzbouřeným,
by za lidské se mrskal hříchy, zrady, bolesti,
rod promethejských kleteb doburácel kdes
za světem, novou vůlí světla stvořeným
a vzdaloval se, mizel, ztichal, v hloubku kles’,
by pohřbil tíhu, sám a sám již nes’.
Když duch již přestal býti flagelantem vzbouřeným,
ran jeho krví ulic chodník nemokval
a lidstvo ke mstám neprobouzel v noc ni v den,
na zhublé herce zmar s ním nepoklusával,
meč jeho netrestal a byl-li napřažen,
jak zkameněl by v ráz, hned spal, hned spal, hned spal.
Svět hmoty bolestný se ztratil ti jak stín,
i jeho propastí i věží, hrobů hlas,
s ním celá minulost propadla do hlubin
a smysl dávné existence jeho shas’.
Sám octnul jsi se, v poli prostý pracovník.
Dne krásu pochopil a cítil příčinnost,
jíž zaklíněn jsi mezi boha, obětník
a mezi tvorstvo, s kterým stotožnil se, srost,
hodiny žatvou naplnil, když uzrál klas
a ještě čas mu zbýval na píseň i dík.
28
Teď duch tvůj v tichu hojivém se blíží k věčnosti,
života rafij kruh jak opáčí si tisíckrát.
K svým žním a k svojí vroucí plnosti
přihlíží, kvést co má, co vadnout, zrát.
A jako rybář v tichu oceánu sám a sám
lov čeká radostný, svým lupicím a makrelám
se oddává, síť plnou zdvihá tišinou
a celou myslí svou
den ze dne odkázán svou prací na kořist,
svým dneškem je i zítřkem svojím jist.
Radostný rybář světů imaginárních,
sám v moři snů kvetoucích růžovými oblaky,
za ranních úsvitů, kdy zvony jitřními
vyzvání vítr, v blízkosti by náhle ztich’,
i vzduch i hlubiny naplniv zázraky,
ty pluješ, vrháš síť a necháš míjet kol
koráby černých pirátů, zkad uvězněn zří bol
střílnami prázdnými, pak z hrozných jejich brázd
svou loď ty vymaníš, síť novou počneš klást
sám mezi bratry, na hládi kdy ustal vír
do šíra, do šíra,
v jih, v sever, východ, západ když se prostírá
hvězd nekonečný mír,
loď plníš zvolna k večeru, když jinak zas
zakvítá moře, vany, stíny, z břehů hlas,
majáků první světlo blížících se měst, –
pak zkřížíš veslem tisíc různých cest,
a vracíš se a v trávu uléháš.
29
A na snu krásného ty mysle lov,
na vše, co hoří, kvete, tmí se, vynořuje
se před zrakem ti k žití, beze slov
položíš hlavu v ruce žilnaté,
spit krásným zázrakem, jenž život sluje,
ne apoštol, však člověk sobě již, –
svým spánkem spravedlivým usneš, tíž a tíž.
Ba bude lhostejno tvé touze rozpiaté,
zda zástup kořistí svou nasytíš.
30
ODVISLOST OD DÁRCE
Kdys cítil jsem: K zemi jsem přissát, však ranou vždy probuzen.
Jsem obdarován, však v chvíli té o vše vždy ochuzen.
Vše hlásalo krásu i nicotu, zpívalo život i smrt,
přede mnou paprsek slunce, však za mnou šel hladový chrt,
stůl přede mnou prostřený čekal, cíl v dáli se zlatil jak sen.
A za mnou, hle, vyhlídka na hřbitov okny, den co den.
Co darem mi bylo, hned ztrátou se v nezvěstno propadlo,
co vůní, to vyválo, co mi láskou, to uvadlo,
co přátelstvím, zvrhlo se v lhostejnost, zítra v nenávist.
Však dary a vůní a láskou a přátelstvím novým jsem jist,
já vítám i pohřbívám, klenu i bořím v týž okamžik
a poslouchám, něčí smích zadrh’ se v smrtelný, tragický křik.
Mně veliká ruka dává a bere v též vteřině,
já velké své štěstí líbám, však Smrt mám na klíně,
jsem brána, jíž radosti jásají, plíží se bolesti,
jdou horečné nemoci, blouznit jde zdraví o štěstí
a velký klid kdos mi dává a stejný nepokoj zas
mne vyhání v pohodu každou a odměřuje mi čas.
31
Vždy zlatý sen cíle můj drží v stejném tempu krok
mhou v daleku jasnící se, den za dnem, rok co rok.
A potkám-li ztroskotance, již zhrdají duší mou,
že společný úkol náš skončil již krisí tajemnou,
jich soud já jak memento beru a přísnější čím soud,
mi pobídnutím je větším dál za ně proniknout.
Dnes chápu: že příbytkem krásným je tělo. Že kdosi má
moc nad ním tak nezvratnou, že poutá i objímá,
nás v očistných plamenech koupá změn jdoucích ze změny,
dá tisíci hlasům se rozhřímat v duších ozvěny
a apokalyptickým hlasem nás denně vysílá
na kyklopské stavby duší věčného do díla.
32
MŮJ LET...
Můj let byl divý kdys. A země pode mnou
zdvihala vrcholy a mořem dýchla sivým,
shon lidský burácel, tak vlna za vlnou,
a města výseky výskaly echem živým,
a často nad střechami, nízko jako duch
uzřených bytostí jsem proplul kolem lásek,
když večer prochvíval chlad z pobořených hlásek
a tisíc nadějí z tmy volalo a tuch.
Teď, šípem lidským zraněný, jenž prokláv stíny
vzlét z hloubek pode mnou, z těch nejdražších mi míst,
já v nitro lidské posléz do hlubin
jsem sřítil se, kde Ďábel, Cherubín
i Tvůrce lidský bůh je trojjediný,
a poraněný věčnou láskou zůstal
mu věrný již a v něm a jím jen vzrůstal.
Teď u prostého lidských duší zřídla
si denně koupám rostoucí svá křídla.
33
VÝBĚRY
A všecko když míjels, co řečí cizí
ti mluvilo k srdci, sám v sobě, sám
si najdeš svůj svět, svých božstev chrám.
Vše pohltí minulost, vše v ní zmizí
a nad ní žhne vlastní jen duše plam.
Svým životem ráji a pustinami
za nořícími se vidinami
jsi kráčel a poznal, co krásná hra byla,
bouř vášní, co vítězství drtivá síla,
co přepyšných masek vylhaný klam.
Pláč slabých a časů zašlých vání
nad hroby, jež mlčely v sesouvání
a pod drny sesutých jam.
Jak horoucně toužíš míti v duši
své království vlastní! Je stříci
svým výběrem přísným v dnů štěstí i v hluši
a ve vřavě unavující.
Mít duši svou plnou vlídného světla
svých drahých, jež poznal jsi v žití,
i hrdinsky trpět i radostniti,
chtít, jimi by rostla a zkvetla,
kams v Neznámo sáhala touhami jich
a sílila jimi a rostla z nich.
34
Oh, v duši své míti to království.
Jen několik lidí mít klíče k němu,
kams za denní vřavu ztracenému,
o kterém jen vyvolený ví.
Jichž kročeje zvěstují, slavnost že tichá
tam z keřů a stromů a květin dýchá
a roní se vzduchu záchvěvy.
Tam prostní jsou. Poznals je láskou mládí,
jsou naivní tak, jak polní květ.
Jsou do hrobu věrní ti, nenahradí
je láska, jež dal ti pozděj svět.
Jsou svatí v tom království a jsou velcí,
dnů budovatelé a snů jsou střelci,
v něm milenci bezstarostní jsou,
že zpívají pouze a tancujou.
Oh, v duši své míti království,
jen několik drahých srdcí a duchů,
jež náhle v jich světlech oživí
a v tajuplném jich vzruchu
žít počne, jich hlasy se ozývati,
vším kypět, čím cítili, myslili, lkali,
čím v hrdinských výpravách za zlatým rounem
šli světů dálí,
čím předhonili svou překotnou dobu,
i rozkoše její, lži její a zlobu,
neb jiní, čím veselým srdcem se smáli
a jiní, čím oddanou láskou vzpláli,
neb prostní, čím k Bohu se modlívali.
35
Těm jedněm jsi růžové zasázel sady
a z mramoru chrámy jsi druhým vznes’,
těm velkým, kdož sahali do záhady,
buď do hloubek pekel neb do nebes.
A výběrů těch královstvím
dát promluviti činům svým.
36
POSVĚCENÍ LÁSEK
Co k srdci mi přirostlo hynoucích lásek. V ten čas,
kdy zájem mne bičoval, hnal a nikdy neuhas’!
Jak zřel jsem a jak jsem jasně slyšel.
Co získal jsem a co ztrácel. Já denně jsem vyšel
a hledal a hledal a hledal.
Jak vysoký obzor se nad mou duší zvedal.
Vše, co jsem svou dychtivou láskou chyt’,
vždy uniklo jako stín pozdní a prchavý svit,
jak den, jenž se náhle smráká pojednou,
neb noc, kdy již hvězdy z rána poblednou,
za zšeřeným kouzlem kdy lije se světla jas.
Pak zhořkly mi lásky k lidem a věcem a k zemi
jak lék, jejž pijem’, by sílu a zdraví
tím větší přines’ a větší lásku a němý
v nás probudil zájem zas nedočkavý.
I ztratil jsem množství lásek. Však to, co zbylo.
ó díky, jen dvě tři duše mi pro věčnost zachránilo,
jen jimi svět vidím větší
a jimi mluví mi slavnou jak nikdy nemluvil řečí.
37
A nelituji, byť zřel bych denně na to,
že křehký hyne cit,
jak pohár praskne, z nějž vína zažloutlé zlato
se vylije navždy. Neb v čas
jak ovoce spadne;
neb pohasne k večeru svit;
neb lupen se utrhne větrem a svadne
a vymetá klas;
neb pták, jenž dozpívá píseň své něhy,
že její pel shas’.
Ó díky! Jen dvě tři duše. A v jejich spoluznění
svět celý má nový smysl i nové posvěcení.
38
RANNÍ ZPĚV LÁSKY
Můj svět je mladý a můj Bůh je štědrý
a čas můj jest jen věčné podjaří.
Mně žití v žhavých srdcích vzhořet dává
plameny, jejichž horoucnost je dravá,
prosvětlí, protkne, prozáří.
Můj svět je mladý krásnou vírou v stálý
koloběh srdcí, která nestárnou.
Stráž stojím před hroby, jež propadaly
se v minulosti propast beztvárnou.
Neznají dnů již, lidských zákonů.
Leč znovu vysílám své posly jasné
po stupních Jakubových, duch kde žasne,
zázraky kosmu, jasem aeonů.
Mnou veden zástup lidský vzhůru stoupá.
Fanfáry žití třepotné z tub kovových
můj sesiluje hlas, co v slunci žhnoucím koupá
se radostná ta cesta jich.
A vždy je ke mně milosrdný čas.
On zná již prázdná místa odstřelených
nezvěstným šípem. Nově vysílá
radostné šiky nových srdcí, duchů,
a moje píseň, vzklíčivší v jich sluchu,
lidštějším činí jejich hlas.
39
TANEČNÍ
Po travách a květných stoncích,
kde paprsky tančí k věčnu,
po zajíčkách, pryskyřnících
a modrých zvoncích,
po lukách spících
jdu k nekonečnu.
Na slunných mých luzích křepčí
snů naháči v rytmickém spětí,
jsou krasší a růžovější,
jich kůže hebčí,
hlas rozvitější
než pozemských dětí.
Jsou hoši a dívky, jsou víly,
jsou ďáblů neb andělů símě,
však všichni jsou synthesa žití
i jeho síly,
jich čelo svítí
cudně a přímě.
Že vděčni jsou každému daru
buď nebes neb mateřské země,
jich podiv a úžas je větší,
vždy v bujnějším žáru
se tancem vděčí
jich naivní plémě.
40
Vše objevem je a divem,
vše poznatkem novým se hlásí
k novému přerození
v tvoření chtivém:
že světa není
bez jeho krásy.
41
VEČERY SNOUBENCŮ
Snoubenci milovali své ruce vroucí a bílé,
košatý strom a ve vodě měnivá světla, v ty chvíle
tkané lunou ve třpytnou, svatební stříbrnou látku:
hvězdy v ní sprchly s nebe,
lekníny z černé se vinuly na hláď země,
sněžily ve vod temně,
obě srdce si říkala: Bože, jen tebe.
Halucinováni svou láskou zřeli:
na městě, na stromech měkce se chvěly
měsíčné noci. Tu mluvená slova
s vůní trav, růží, se světly z vody
vystupovala jak nahá těla
bílá a nově zrozená celá
a jako bytosti oživlé v chvíli
žádostnou krví, svá pouta předla,
růže si házela
jedinou cestou ze srdce k srdci,
házela sítě své, kouzla svá vedla,
vracela se a opakovala,
byla si krásou i věčnosti dechem,
bez konců důvěrným echem.
42
Všeho se po cestě tázala, ptáka a květu,
lístku i trávy: bude svět krásný,
jak jej dnes viděla srdce naše
na prahu žití,
budou nám lidé dobří, děti, kraje a města,
zvířata, stromy? A kdo nás v náruč chytí?
Kam nás povede cesta?
43
LOVCI KRÁSY
Je do noci zakleta něha
květů i stromů i trav.
V mlčení do tmy si lehá
pták snění, Zlatohlav.
Kol krása spí uzavřena
a kvete úsměvy.
Kým nově objevena,
komu se objeví?
Kol zlákaných do šílenství
jde lovců na tisíc.
Co smrt? Co protivenství?
Jen skryté jít kráse vstříc.
Pták Zlatohlav roste a zdvihá
se z ohně měnivých per.
Co světlo, je blesků rýha,
co rozlet, to k výším směr.
Vše v jeho žhne osvětlení,
kraj, lesy a údolí,
To požárů naladění
jak nově zabolí.
Pták Zlatohlav sluncem hoří.
Teď shasíná, ztracen v dým.
Ó lovče, na rychlém oři,
zda zmoudřels tajemstvím?
44
Zda krásu jsi uviděl nově
se smát neb zaplakat?
Zda ucítils v živém slově
představu žhnoucí plát?
Zda mrtvou a vodou živou
jsi vraždil, bys oživil?
Ó lovci, s touhou divou,
kdo z vás tak šťasten byl?
45
A NĚKDY HLASŮM ŽITÍ NASLOUCHÁME
A někdy hlasům žití nasloucháme,
jak milenčin sluch jemný, slouchající
za jarních večerů, kdy květy máme
nad hlavou šumící a žalující.
Vše zpívá, řeka, zvony, zkvetlá stráň,
tajemství města, jemuž ze života
daň zaplatíme zítra, chtivou daň,
i radostnou, jíž ducha zdeptá hmota.
A pak nám často bude hořce, vím.
Jak pluli bychom hrozným mořem severním
ledy a ledy, ale z blízka kdes
slyšíme na ostrovech, pro nás skrytých, ples,
divokou hudbu, výskot, blíž a blíž
jsou lidé a jich horkých srdcí, slyš,
vítězný krve proud hřmí v spoutaný náš svět
a echa jinak žitých životů nám prolamují led.
46
PRVNÍMU PELU
Co mladé, křehké, svěží, vše mám rád,
úsměvy, sliby, jarní za rosy,
co hlavu o zeď nerozbilo si,
co ještě v čin krev nemusilo dát.
Pučení, vánků směr jež poznává,
jich první něhu, harmonické hry,
životní větu dlouhé předehry,
v nichž tančí vzdušné ženy postava, –
co pučí z barev stínů, ze zoře
a vlhka zemní hloubky úžasně,
mám rád, co nově mluví, překrásně
a pelem v naivní plá pokoře.
Mám vykuklené motýle a vlažný van
měnivých větrů rád, když pupence
zlatově žloutnou a když růžence
bělavých trsů visí ze všech stran
a tiší ptáci k hnízdům snášejí
zcuchaná stébla v sladké starosti,
svůj život zvroucnit něčím, žádostí
po odvislosti, družné naději,
na věčnou lásku vlastním pod krovem
zelených větví, něhou dýšících
a téměř v oblacích je držících
v přísvitu bledožlutě okrovém.
47
NOC
Když zrakem duše své se dívá, sestupuje
po zašlých pěšinách, křů houštím, stromů tmou.
A plníc údolí v něm jako na dně sluje
si usedá, hovořit s duší mou:
Trav omlazenou vůni přivívá mi k líci
vždy přísná, vážná, však dny nové slibující.
V mou duši zírajíc své hvězdy obrážívá,
i výšku, hloubku svou, svých hodin němý spád,
hor lesnatými průseky se dívá,
jsou její hvězdy miliony ztrát
a její ticha čekají, jak naděj dlouhá,
jak smrt jsou smířená a sladká jako touha.
Víc ode mne než lidé chce, než den, jenž minul,
neb z krajin útěch její moc jde magická.
Den nový roznítit zná po dni, který zhynul,
zná černým rouchem setřít krev, jež tekla tragická,
a mlčet jako věrnost hrdá, nekonečná
pohledem upřeným až do zámezí věčna.
48
JITŘNÍ CHÓR ZPÍVÁ...
Je často v nás ticho, jak dnění
by váhalo všeho se tknouti.
A často je mrtvo v snění.
Spát nelze ni zadřímnouti.
Však v ledových poutech spí, v mrazu
vše kolem, jsou vzdáleny světy.
Mráz na výších horského srázu
jen ledové kreslí květy.
A přece. Jak v horském chrámu
tvé jednou přec zaplanou svíce.
Hned ožijí v jejich plamu
i svatí a orodovnice.
Jsi kostelík, zapadlý v sněhy,
v němž o jitřní dětský chór zpívá,
a kadidla vůně, dech čistoty, něhy
v modlitbu jedinou splývá.
49
MLÁDÍ
Jak v příboji vlny letíš vpřed,
ó překotné mládí. Zem kvete stará
tvým zmlazena dechem. Do květů jara
svůj zavíráš svět.
Tvůj zjitřený proud
bez konce a divě hárá.
Pod nejprudšími mraky
a za zámořskými ptáky,
za čerstvými větry chceš dout.
Když v pohodě tvojí
však první den jarní nehnutě stojí
jak veliké přislíbení,
a květy se bělí v rovině bez dechu
bez zvláštní touhy a snění,
tu dávné úrody, dávné činy
jsou nadějí překonány
v den úrody nebývalý a jiný, –
tak svítíš, ó Mládí,
tak přislibuješ,
tak voníš, tak žhnou tvé vany.
Ty od všeho učíš se životu:
po růži voníš rudé,
po lilii bílé svítíš,
50
po kopřivě jarní žeháš!
Po vznešeném lidství toužíš
i s vulgaritou si leháš.
Ty od motýle, jenž těká všude,
máš barevný sen a touhu.
Ty po včelí toužíš píli,
i rozmary krví rudé
tě střemhlavě pudí a ženou.
l od stezky křivolaké,
kde horský vzduch stoupajíc cítíš,
se učíš jít k cíli, dál k cíli,
kde horská pásma se klenou.
Tvé žádostné srdce
před pustými zděmi
si sázívá čerstvé růže.
Dnů obzory otázkami
si tisíci zalidnit může.
A včerejší pravda-li dohořívá,
o nové si bezstarostně zpívá.
Tvůj rozum šeď vzývá, je lidský.
Před stroji číhá
jak pavouk a loví
jich kyvy a přesně
se učí vždycky
jích práci, k níž nutí tě nový
den, zmoci vše, mechanicky,
51
pro dobro vyšší,
řád, stavbu a smysl
nezrozených příštích říší.
Tvá žádost tryská
jak ze skály pramen.
Tu blýská,
tu divě šumí,
tu pění se a tříští se, padá,
tu zaúpí, řítí se, divoce hárá,
jak objímajících sta ramen.
Když mlčet se učíš od nocí,
po sovím letu
tajemně lítat,
snad dočkáš se puklých kalichů
mnohého květu,
než bude svítat.
Když učíš se řeči
vod, slunce a lesů,
měst, samot a hrobů,
desk, smývaných věky,
tvé rozkoše budou čistší a větší,
než předchůdců těch, kdož znali
i ústrky žití a zlobu.
Od důvěřivých, jichž plameny čistě hoří,
když Nadějí, věrných panen
své žíznící hvězdy
ty rozžehneš a v té zoři
ti nové vzplá krásy víra,
ty, dítě země i síly i krásy,
až zahoříš jí a vzplaneš,
pak v úžasném růstu jejím,
žák vděčný všehomíra,
se hodno svých podsvětných bohů staneš.
52
RANNÍ ZPĚV O NEJSTARŠÍCH
VZPOMÍNKÁCH
Jak často po nocích dlouhých, kdy vichry se prou
o nově zjevených končinách,
kdy ještě v tmách
shluk stříšek a lomenic, štítů
v mátožných massách ční
jak maškarní průvod, jenž v posuncích právě zkamení
svou rozmarnou, bizarní hrou,
by za chvíli v tichém rozdnění
se proměnil v moře kamení,
jež růžemi jitřními rudé, –
kdy hoši mí v spánku jsou růžoví snem, –
tu o něčem dávném sním, o plesném,
a naslouchám k ránu, a mladou mám duši svou;
O všem tom, co nejdražší,
co z celého života nejkrasší
mi bývalo kdys a co mi bude.
O krásných láskách nade vše větších,
mluvících naivně v dětinských řečích
a prosvěcujících dny chudé.
To byly kdys chvíle, kdy sám
jsem pocítil rozkoš, být připoután a spiat
se vším, co draho, co snům a myšlenkám
se musilo krásného zdát.
54
Kdy, dítě, jsem vyběhl z bílého domu
do lipové aleje, v zeleň trav
a poprv jsem křovím slunnou stezkou
sám bloudil a zpíval píseň k tomu
a zastaven první ženou vesskou
ssál poprvé drsnou selskou něhu
a starodávný ten mrav.
Kdy zakvítal v chudobkách sad,
kdy, ramena v kvítkovém šátku,
jsem vídal ji zpívat a hrát,
svou předrahou matku.
a její veliké oči plát
pohádek žárem a tajemnem,
kdy altový její hlas
se něčím bolestným třás’,
tím vším, co v přátelství vzájemném
jen jedinou bytost vždy stvořilo z nás.
Kdy v dalekých obzorech
jsme kráčeli s otcem poli,
šli lesy a kdesi jak v snech a v snech
nejvyšším na vrcholi
stanuli beze slov.
Přes vrcholky stromů když mne zdvih’,
já z dálek a propastí hlubokých rýh
vsi sčítal a města, – až na domov
nás upomněl večer, jenž kýv’.
Kdy utišeni dne prochladem
jsme sestupovali západem
zčeřených větry niv.
55
ŠUM KRVE
Zpívala šedých dob již syta,
krásnými vidinami spita:
Vítězit, vítězit.
V mém proudu se jasně obráží,
co silné, co mocné a mladé.
Mnou zeleň je svěžejší, zpěvnější pták,
mým rhytmem je obzor jasnější tak,
je modřejší nebe, až zaráží
svou temnou barvou, již klade.
Jsou svěžejší květy a prudší proud,
mnou čerstvější vítr počal dout.
Jsou mladší lidé a mladší jsou sny
i myšlenek plamen očistný.
Jsem meetingům proudným podobna, krev,
když náměstími se s prapory valí
se stejnokrojem rudým v šiku
a s kavalkádou a v diváků křiku,
svůj do ulic vrhá bouřný zpěv,
a přehlušuje ztrnulá ticha,
dnů všedních zardoušený klid.
Vítězit, vítězit.
56
Já sílila dlouho dštícími blesky
od kovadlin duchů, a proud můj rost’
jak učedník věčného Mistra svého,
zřel jeho seteb a sklizní úžasnost,
a tajemství zdaru vůle pevné
já pochopila, vše je mi zjevné,
mým vasalem rozum je stejně a cit.
Mám Vikingů někdy naivní víru
se vzepříti bouřím a obludám.
A proti deseti jeden se postaviti,
vstříc valům vzkřiknout, jež v slunci svítí:
svůj nesmlouvavý tep útoku mám.
A někdy jak Husitů píseň dřímá
má ukrytá síla v srdci a buší a hřímá,
své mohutné svádíc ataky.
A v stálosti ducha i srdce i rukou
své slavné si básním zázraky.
Já Vajdelota jsem, průkopník, za nímž kráčí
hned probuzení a obrodný čin.
Má víra se v tisíců zástupech zračí,
jež k vítězství duší k předu kráčí,
mým rhytmem rodí se zítřka syn.
Vítězit, vítězit.
57
NOC BOUŘE
V tom tichu dusném před bouří,
kdy měsíc v mrak se utopil,
já nápoj nočních elfů pil:
Mně zdálo se, je lačná zem
po lásce, žhnoucím objetí,
že vzdechů stem
v horečném napětí,
že sprahlým rtem v mdlém pousmání
na blesků čeká smilování
a nepokoj má v tichu svém.
Vzduch prvním vichrem zafičel.
Já nápoj nočních elfů pil.
Z kalichů modrých květů lil
se výdech prudký, bzukot včel
jak srdce tep se zastavil
a jakés temné napětí
jak ono, kdy se div má stát,
když má se žena muži vzdát,
to, – vítězství v nějž zaklel Bůh
i zajetí, –
tím vším byl nasycený vzduch.
58
Pak zdálo se: teď temno vod
se s temnem z lesů utkalo,
a z dálek jak se hřímání
blížilo s vichrem o závod,
skal doupaty to pukalo,
třas zdí a želez těžkých hmot,
hluboká echa hřmících ran
do světových všech spěla stran.
A ve vzduch nad noc černější
blesk vžeh’ se mlnnou silou vší
a liják ryl kraj rozbitý
cválajícími kopyty.
Blesk za bleskem
uléhal na zem svlaženou
jak tvůrčí bolest tragicky
a pak když sledním zábleskem
kams pomizel, zjev nadlidský,
zem nechal v mdlobách tiše spát,
však mateřsky již blaženou.
A slunce pak když počlo plát
a den se vzbudil, zářivý,
vším prochvěl pocit žití blaživý,
plamenem hořel zarosený luh.
A z polí, z lesů na sta mil
vstříc omlazený vanul vzduch.
Já nápoj elfů doušky pil.
59
SMÍR
Já pozdě krásu chápal jsem, jak kdosi,
jenž o vše oloupený vroucně prosí
za milost poslední. Mé srdce zloupil
kdys ten, jenž do cesty mi dříve vstoupil.
Tu bolesti mi ze všech světských koutů
do oken hleděly. Já zřel vždy: Jsou tu.
Já srdce zloupené měl od bolesti,
temnými květy mohlo pouze kvésti
a v jejích studnách hluboko a chladno
padaly stíny rodných jedlí na dno
a ostré větry duly při smrákání,
jak pozdrav nocí a dnů sbohemdání.
A viděl jsem: Jdou za stopami, větří
a žádné oko pláčů neušetří.
Nepustí, duši dokud nerozdrtí
a tělo dokud nezaslíbí smrti,
naděje, dokud jed v ně nenakapou
a touhy, dokud neservou je tlapou.
Když v zápase jsem pohřbil mladé síly
a přes mne mnohokrát se převalily
ty těžce okované žaly dravé,
ty věčné, jejichž kopí v slunci žhavé
jak úděsná vždy fanfára se tratí,
já tam se dovlék’, – odkud moh’ bych vstáti,
60
a přitisknut v kout jeden, sluncem plný
bych cítil údolím vát vanu vlny
a oproštěn a neuvězněn časem,
bych naplněn byl pouze žití žasem,
i jeho příštím, jímž se zapomene,
oč srdce bylo kdysi oloupené.
61
ZASLÍBENÁ ZEMĚ
Tu krása vždy nová. Ač s oken zatichlé komnaty svojí,
v svém každodenním šatě, jenž podoben zašlému kroji
všech neúprosných a krutých k sobě pracovníků,
svou obhlížíš zemi, pln úžasu a tichých díků.
Ač před tebou leží a zívá života závratné moře,
jímž myšlenkou úzkostně pluješ a nad tebou světelné zoře
a oblaka, vítr a hvězdy a dálky rostou šedé,
kam nezměřitelná cesta dnem a nocí vede:
přec jakoby z ostrovů neznámých radostní, podivní ptáci,
vždy toužící po vláze krajů, jež samy se v sobě ztrácí,
zpěv zanesli vroucí a semena květin a štíhlých stvolů
a stromů, s nichž úponky visí navždy snoubené spolu.
Vždy radostné ženy se zjeví, jichž velké, andělské oči,
nad ptáky ty plaché, se po tvém užaslém hlase točí,
jsou důvěřivé a šťastné a v lidský ráj tolik věří,
že vroucností svojí lásky hlubiny věčnosti změří.
62
HLAS ŠTĚSTÍ
Jen tehdy je slyšet hlas štěstí
ze světlých, nezvěstných dálek pět:
když ticho je, po bolesti,
když věří a neptá se ret.
To ve zdupané když touze
zas doutnají dychtivé plameny živě,
když stejně vzhoří a dlouze
a šlehají žádostivě.
Nad láskami mládí zpívat
když přilétne odněkud vzpomínky pták.
On umí se očima dívat
sbližujícíma tak.
Den je-li, jenž střásá květy
a vůní se jarních luk u lesa dlouží,
on lichotné vyzpívá věty
a touží, touží a touží.
A v okamžik dneska žitý
dne zlozvuk-li zaniknuv pomíjí,
i chvilkové soudy a city,
jež vězní a zabijí,
jen tehdy je slyšet hlas štěstí,
zvuk nálezu stříbra zní v jeho slově,
když ticho je, po bolesti
a v duši se rozdnívá nově.
63
SLUNCE
I.
I.
Nad zrudlé tekuté obláčky
klene se obloukem slavně a výší.
Krvavé blesky na skaliska
paprsky ohnivě píší.
Do ztichlé řeky se ztápí, z ní blýská,
dálkami hoří a do věčna výská.
V obzoru nesmírném život již hřímá
tisícerou svou písní. Teď dýmá
v kouřích. Slyš, dunění strojů a kol.
Vzbuzená každá chatrč svítí
uprostřed malých zahrad a kvítí,
cesty, jež točí se nad údol.
Den se již rozvírá. Jeho branou
důmysl lidský a práce a shon,
touhy, jež kořistit neustanou,
vášně, jež vraždí jednou ranou,
valí se záměrů milion.
Z chatrčí, samot a vsí a měst
křižuje život a tisíci cest
opakuje svou výpravu lačnou
životodárnou a dobyvačnou,
64
šíří se, roste a množí se, získává.
Bije, co skonává.
Vniká a přetváří. Hltá a poznává.
II.
II.
Na rozcestí ty stojíš všech světů,
Slunce! Duch zrání jsi. Smrt jsi i mor.
Záhuba slabých lidí a květů,
které tu nevzrostly pro boj a vzdor!
Vítězi, šípy jenž přepad’ jsi svými
železnou vůlí kalenými
ohromný vesmír, neznaje ztrát
voláš v svět: vládnout, vším pronikat.
Výbojný dobyvatel jsi dravý!
Jásot máš vítěze, hradbou jsi vnik’
do světů, pokořit zjímané hlavy,
epochy velké účastník.
Bohatství přehlížíš, dosud ti cizí,
ale jež patří ti od včíra.
Ovoce po prvé čin tvůj sklízí,
poklady v domech si otvírá,
školy i chrámy i věže i sklepy.
Zabíráš vše, jsi záměry slepý,
kterak nést budoucí svobodu
z pokory dobytých národů.
Kterak jich k činům vzepnout sílu,
všeho se zmocňuješ, vědom svých cílů.
65
III.
III.
Pronikat učíš a ke dnu až vésti.
Ohraničit až za světy hvězd.
Svítíš, by nejmenší lidské štěstí
pro sebe, ze sebe mohlo kvést,
ohraničeno však v osudy vesmírnými,
spiato tisíci svazky tajemnými,
tisíci křižovatek a cest.
Trpělivé! Ty záříš denně,
pronikáš cestami pevniny
rozžhavit krve své ohnivým varem
horstva a moře a lesiny,
zem až pak pokorně, unaveně,
vpije tvá světla shaslá a kosá,
noc kdy v kraj padá a do trav rosa.
A že vždy cítí se připoutanou
země, jak milenka polibků chtivá,
nastaví líc svou a zpod slz se dívá,
aby zas zítra líc nezlíbanou
zlíbat si dala. A věrná věčně
zářila tvými dny nekonečně.
Věčný a věrný milenec
k smrti až miluješ mlčící milenku,
líbáš ji v objetí, šílenec,
v posledním žáru. V bezvědomí
duši jí vyssáváš. Chvílenku
nekřikne nic a nevzdychne.
V okamžiku svět utichne.
Staletí míjí. Věky se lomí.
66
IV.
IV.
Tam, kde jsi včera bylo,
kde jsi se skrylo, tam opět jsi zazářilo,
tkát a tkát života velké dílo.
Na horských štítech, jež mlčením svírá
ledovec, léta tající,
zapálíš plameny všehomíra
do všech stran světů vlající.
Miluješ mlčení stejně jak slova,
obé je život, v nich přikázání jsou Mojžíšova,
pro lidský výboj i vzrůst i řád.
Života velké dílo tkát!
Vysílat proudy, jež tepelně buší
na pouštích stejně jak v ohnisku duší,
paprsků svojich věčnou hrou.
Neboť to, o čem sní samotář, není:
od žití zdánlivé odloučení,
všecko je nadzemskou milostí tvou
harmonickou jen jednotou.
Milováno a čekáno vítáním,
čnícími horami, zlatým svítáním,
příbytky vítáno a vším, co skrývá
trochu jen štěstí, jímž naděje zpívá,
kráčíš a líbáš a tkneš se a z objetí
tvory a věci pak musíš zas pouštěti
67
od štědrých života darů
v tragiku smrti a zmaru.
V.
V.
Stromy se listy i květy derou
k doteku tvému. A motýl a brouci
proměnou od zrození sterou
travami ve vzdušný spouští se proud
krovky a křídla rozepnout
v závratný závan tvůj vroucí.
Šípy jsou boží drobní ptáci.
Z ukrytých hnízd
ve výš se v nedohlednu ztrácí.
Ještěrka s hady v líně tekoucích dnech
kamení ve výhně plamenech.
Na pastvinách a u potoků,
vody kde záře tvé skandují blýskavou sloku,
koně se pasou, krav líná stáda
šlehají ohony v strakaté boky a záda.
V ovádů bzukot zní píseň ta,
kterou si monotonně skládá
pasačka, v trávě ležící,
blatouchů kruh již obkvétá.
Zvířena všecka i rostlinstvo touží
ještě být tknuto kouzelným divem
tebou v protknutí živém.
A když se stíny západu dlouží
v lesích, kde šero spí a kam vnikne
68
zář tvá jak dusný, zlatý prach,
jako když vzdálené echo křikne
v samotách,
traviny v rose a mechy a houby,
jimiž se kořeny žilnaté vroubí
pod obřích sosen rameny,
vůní svou volají ještě
zanikající tvé plameny.
Potok lká, zvoní. Jen v sběleném kamení
do lesa temného z výhně tvé vplývá
pstruh, zkad se vzmrštil, by zlaté tvé znamení
vtisknout dal smělému vzletu, jímž blysk’,
a pak se ztratil zas v proudu, jenž zpívá
v kořenech temných u křovisk.
Daněk tvé světelné schvívání listoví
a vodstva čeká. Hle, kukačka kuká
divným svým steskem. A lesy když odpoví,
důl si stesk opáčí častokrát.
A jak tvá hebká by mávla již ruka,
večerem hladila vše, co jde spat.
Tvůrce, ó životy tkát a tkát.
Od včíra dílo zas pokročilo,
mohutní listy, buk ztemněl a plod
nalil se, zrůžověl, z rybničných vod
rákosí sytěj’ se zelení spilo,
nažloutla pole a v brzku zhnědla,
všecko dle vteřin a plynoucích dnů.
Opeřený pták dorost a vzlét
69
a pak se ztratil, již ve slunci svítí.
Nesmírný je a veliký svět.
Všecko zrá, dozrá a vše je žití,
jdoucí k smrti v tvém žhnoucím snu.
VI.
VI.
Člověče, který tápeš a hledáš,
než se ti v nitru rozední,
nelituj nocí, kdy černou tmou
mlčí svět celý! Bůh, vůlí svou
vysvoboditel jak poslední
sestoupí, naplní duchem, by žilo
surové, nezušlechtěné dílo,
k Slunci ho vznese očistnému,
poslední mohutný vzlet dá jemu.
Básníku, vyčkej, až zanesen smrštěmi
ve kraj, kde květiny zpívají, zřídla,
ptáci, kde věčnost tvá rostoucí křídla
zlíbá, vzduch vášnivě, prudce
v tvůrčí jak muce
naplněn vůněmi, ozony
v oblaku pouhém, jenž pluje a svítí
snům svým dá kosmu let zrcadliti.
Vyčkej též, vědče! Dny minou a roky,
objev tvůj ještě spí v počtu, a z vězení
vyhlíží každého rána i zpívá
budoucí vítěznou píseň,
přechází dlouho a k umdlení
70
za soumraků i v rozdnění
tragicky těžkými kroky,
doufá a věří, den poslední vyčkává, –
slunce. Tvé světlo! ó světlo! Již poznává.
Vyčkej, ó dělníku! Slzami zmáčený
chléb jenž jsi jídal a v stuchlé své komoře
vzpomínals díla, kam denně jsi vláčený
pro zisk a pro štěstí jiných. Tam nahoře
jednou kdes se svého shlížeje lešení
poznáš, jak úžasně sílí
víra tvá, dále žít, doufat, v tu chvíli
o miliony svých bratří, již touží,
opřen, hle poznáš v den jasný a bílý
cestu všech lidí, jak Sluncem se dlouží,
vede je k jednomu cíli:
ve sluncích žhavých, poledních
života cena jak z obilí sladce,
z úrody duší a z radostné práce
dozrává v lidských žních.
VII.
VII.
Ale kam dosud jsi nevniklo, tam
na vrchol činů a v koruny díla,
i tam tvá tvůrčí pronikne síla,
v patách bouřím a mrákotám,
nocím a stínům. Ty, v hlubinách moří,
ve výších, duch kde se objeví,
odkryješ dávná tajemství,
paprsků rydlem v zem vyryješ
71
tolik svých nezbadaných zoří,
tisíc že duší opiješ
hledáním nových cest, životů, kras,
vítězství, zápasů, smrtí i slávy.
Vítězům duše ty porobíš davy.
Věky k nim skloníš i smutný čas.
Do služby silných, kdož tebou žili,
uzráli tebou a vyvrcholili,
zástupy budeš přibírat
velké a rostoucí duchem a vůlí,
již si dnů zákony nové zkuli
po dobách pokoření a ztrát.
Tvůrče! Ó životy tkát a tkát.
Proměs, vnoř ve svůj var a jas
všecek ten lidský života kvas,
od moře k moři, od hory k hoře,
údolí soumraků, smutku a tuchy
hasnoucí choře,
zažehni mocných křídel duchy
nesmrtné síly,
kteří dlí dosud nezrozeni
v prajádře ohně tvého a čekají v jeho chvění
na svého vtělení chvíli.
72
DOBYVATELŮM
Ó křepký zápase
sil, zdraví a krásy a mládí,
snů nových a rhytmů a forem.
Dny překotné pádí
vždy za novým dílem
a silným vždy ožijí tvorem.
V svět vyjděte směle,
ó dobyvatelé!
Je radostný života boj!
Svůj zdvihněte mladý štít
a neposkvrněnou svou zbroj,
ne ztrácet, – však duchem se bít!
Chce člověk být unášen života hlasem,
svou opravdovostí, svým vnitřním žasem
a vykřiknout mocně: žít!
Ó člověče, spěš.
A pohleď, den jasný že sladce voní,
brouk zlatými krovkami s třeslice
se smeká a kobylka skok a skok,
že přelétá travin vysokou věž,
kol motýli perleťoví že v tanci se honí,
i cikáda zamilována je velice
do žhnoucích svých slok.
73
Snad zítra již
vše život svým přetaví žárem v chvění,
na podzim vypraží zeleň luk,
sny těkavé v záměry k činům změní,
dá drsnost hebkému stisku ruk,
dá brouku se s krovkami zhnědlými vléci,
pel s křídel setře a kouzlo s věcí,
své vyryje značky podél cest,
svým dechem svadnout dá ratolest
a večerů olověnou tíž
namíchá v mlhy a v noc, kdy spíš.
Ó člověče, spěš.
A, ratolest jsi-li, v kmen vyrosť záhy,
a kmenem-li, v dub ze slunce a vláhy,
a jsi-li potok, ty prorvi se v řeku,
a jsi-li řeka, až v moře vplyň v bouřícím jeku,
a jsi-li moře, svým hymnem vyzpívej světy,
své nové dráhy a nové mety
a ostrovy nové, jež odkryješ.
74
SKLIZNĚ RŮŽÍ A HROZNŮ
Můj den plál v jaře čistou zelení
a mnohé plaché ženy zněl tam krok
a tisíc z radostí orosených slok.
Jak každé dmul se první touhou prs,
vsadily všecky v sad můj růží trs
a čekaly, zda vzejde ve snění.
A přátelé mí byli sadaři.
Sta křů a stromů vsadili a rév.
Teď po rocích a podzimech, kdy krev
a zlato tryská z listí žlutého,
kdy všecko zrá, jak z bronzu zkutého
když všecko sluncem plá a zazáří,
hle, pozdní růže, hrozny dozrají
mi z přátelství a lásky přesladké.
Je právě čas. A v chvíli překrátké
já vezmu je, neb samy tíhou svou
do trávy zrosené mi u nohou
voníce rozloučením, spadají.
75
PO STOPÁCH BOŽSTVÍ
A hudbou podzimního větru sílen
šum lesů jako příboj moře zní,
o skály jako rázy kladiv z dílen,
kde tvoří zákonové železní
životů, smrtí, stavů dřímotných.
Kraj v kouřích shasíná. A v samotných
těch dimensích, od vzniku k agonii,
tu mezi životem a smrtí cosi míjí
vězněno Jím, jenž utajen v svůj tvůrčí svět
prostě a přísně, miliony mlčí let.
Vsi, města, lomy, světla, dráhy, mosty řek,
lešení obrovská, jeřábů vzryvný vzkřek.
Tisíce myšlenek jde denně hledat Jej.
Čím bližší, mlčí, mlčí ztajeněj.
Je ve všem přítomen, v dnech, dálkách, v blízkém kraji.
Jej hledající duše rozpínají
svá křídla k výším prázdnou, mrtvou prostorou,
za znameními Jeho ubírají
se připoutáni s pokorou.
Jdou, Jeho radost zvěstujíce v světy
a utržené z Jeho zahrad květy
těm sypou na cesty, kdož kráčejí
s úsměvy, toužícími sladčeji
po životě a po prožití jeho,
76
zázraku lačni úžasného,
až jednou vrcholných dnů na výši
Jej mluvit vším, co živo, plane, hoří, zpívá,
i vším, co mrtvo, uslyší.
77
ZPĚV NAVEČERNÍ O MYŠLENCE
Když pod hvězdnatou splynou oblohou
hory a lesy, dálky u nohou,
světla a stíny, chvíle s věčností,
vše, zdá se, stísněno je velkostí
snu, myšlenky, jež z ticha věcí všech
svůj zdvihá let a omamný stře dech.
Vyrůstá z věků? z dávna? z mladosti?
ze slávy lidské? z vášní? žádosti?
Má rajské ženy kouzlo, pád a stud,
mužovu ctižádost i cíl i blud,
má vše, co zkuté slovo, meč i kříž,
co v hloubku sráží tě, co vznáší výš,
hor srázy má i nekonečno cest,
studenou výšku nedostupných hvězd.
Je někdy laskavá. Má blízký hlas
někoho z těch, kdož milovali nás,
lyšajů sametová křídla má,
bříz bělost potmě, vroucně rukama
jak pouze milenka se umí tknout,
jak vězeň z mříží v hloub se rozhlédnout,
neb dítětem si pohrát v slunci dne
od rána k noci, květ než uvadne.
78
A časem, noc kdy chce ti podmanit
ulehlé ticho, paprsků jež přede nit
i zpívající vůni růží plazivou
zanáší vany vzbuzenými v duši tvou,
tak mocným učiní ti čas, kdy vše se utiší,
že zvíš, co jiný nevidí a nikdy neslyší.
79
LEGENDA
Já poutník byl, u cesty v stráni jenž sednul, kdy v trávách a v síti
se večerní dlouží stíny a měsíc již bledý svítí.
Mé o ztrátách mlčely rety a roky a dny že hojí,
já o sobě tajemně mlčel i o ranách v duši svojí.
Však oči mé hořely láskou, jíž vyučily mne věci
a žena i děti a zvířata, mého štěstí svědci.
Já miloval všecko, co užitkem lidí a krásou být může
a tak jsem vrost‘ do své země a kol mne zplaněly růže.
A jako strom s posvátným posláním do země vrost’ jsem a zemí
se živily kořeny moje a horskými ručejemi.
Jak rušných měst ctižádost pěla a modlitby z chatrčí vznesly
se s úsvitem denním, jak tisíci křídlatými vesly
by stříbrných vylétlo ptáků, já probouzel se tím echem,
již provátý vůní lesů a mechem jich svěžím, par dechem.
80
Roj včel se mi usadil v koruně, zvučel vzduch do daleka
a z dutiny prsou mojich med z bohatých pláství stéká.
Já raněným láskou lék s rosou životodárnou mísil,
jim na puklá kapal jej srdce a k novému žití je křísil.
81
Z MOUDROSTI RANNÍCH HODIN
Ranních hodin moudrá krása
upřeně ti v okna hledí.
Jitro třpytnou rosu střásá,
ze stříbrné rdí se šedi.
Vše to přišlo z oněch světů
bez otázek, odpovědí
s chladem rána, s vůní květů.
Hloubky v stínu, výšky v světle,
město mlčí v rozdnívání.
Stromy všude bíle zkvetlé
poprvé se modlí v stráni.
Hlubokým a tvůrčím klidem
duše v němém odevzdání
Bohu blíž je, tvorstvu, lidem.
Překonány leží ve mně
včerejších vojsk mrtvé šiky:
pudy, jež se draly temně,
zloby, brousivší své dýky.
Chci dnes čist jak paprsk pouhý
hořet mezi smrtelníky.
Věčným úsměvem své touhy.
82
Bolesti mé vykoupené
jako zkrotlé šelmy leží
u mých nohou. Nakupené
v okně tříště střech a věží
odhmotněných výší klenou
oblasti. A věčno střeží
chvíli žití pochopenou.
83
SRDCE
Srdce nám zvučelo jako nástroje,
housle a flétny a hoboje,
anebo polnice vřeskná, jež volala: do boje, do boje.
Milenka, přítel, nebo vrah,
u nohou zvíře neb v trávě květy,
lhostejný ať byl nebo drah,
poušť ať v nás stvořil, nebo světy,
každý nám ze srdce loudil zvuk
lásky neb hrůzy, krásy neb muk.
Každý z nás zástupů nástrojem
současně jdoucích, v týž kráčel cíl,
láskou, vášní a výbojem,
každý z nás doufat směl, aby žil.
Milenci žití a fikcí a snů
k moci jdem jedni, ti k lásce, ti ke krásnu.
V polnice vřeskné pláč hobojů zpívá,
viola temná, zádumčivá,
jásavé housle vzletem ptáka
hledají výše nebeských sfér,
píšťal a fléten píseň láká
v šeřivý podvečer,
shasínavých harf závany vzdychnou
84
houštím a stromy servány tichnou,
slyšet je nástroje vyznívat
v sestupující s hor noci chlad.
Jednou, též jednou jsme v žití se stali
houslemi jasnými, na které hrály
iluse, tratící se v dáli.
Každý z nás jednou v jaře žití
změněn byl v nástroj, jenž vyplakat může
bílé květy neb rudé růže,
přitisknut dívčí na ňadra
pod prsty drahými, v důvěře sladkých dní
zjevil, co uvěznil něhy v duši bezmračné,
promluvil k hrající milence hudbou mluvy zázračné,
zpíval a zpíval a zpíval:
Dovol a kaž, ó líbezná ruko,
k zázraku duši vybídni!
85
NOC VE ŽNÍCH
Můj hoste z hvězdných sfér, jenž ne již mlád,
víš, co to hýřit, tančit, hodovat.
Uzrálá Noci, zřel jsem tě jít v luhy.
Obzorem kladla jsi svých světel duhy,
svítila vodami a zlatem žit.
A přec jsi kladla černé stíny na pažit.
Donášel vítr hloubkou tvojí zpěv,
hvězd záře světélkovala tvůj zjev,
a hlasy narozené ve tvém tichu,
to byl tvůj hovor zadušených smíchů
i polibků, kdy duše stromů, vod
s tím loučí se, co dozrálo již v klas a v plod.
Tajemný hoste, známý, neznámý...
Se zralými, jež touží, ženami
se spřátel mi. A jejich vlasům plavým
dej rozzářit se světlem polétavým
a vpusť je, vpusť již, sní-li o ráji,
v svou tmu, kde první jabka Evě dozrají.
86
DEN OČISTY
Já zalidněnu mám duši
i činy i sny.
Ty všecky věří vždy v bouří
den očistný.
Sny věřící, pobožné,
i mstivé i bezbožné
já vzývám,
v svém nitru skrývám
a jimi žiju a zpívám.
A zahřmí-li bouře
a potopa řičí,
lká proudů jek,
sta hlasů křičí,
sta postav tyčí
se ve vln vztek.
Však po bouři v slunci
kdy dravý hřmí proud:
zřím předrahé mrtvoly
v nezvěstná údolí
střemhlavě plout.
A na živu zachráněné
já slyším v chóru zpívat
a v proud, jenž se dravě kol žene,
se bez závratě dívat.
87
ZPĚV ZEMĚ
Zpívat zná země žhavými paprsky dne
živým i mrtvým o důvěře.
Hory je pijí a svahy a tiché poledne
odpočívající ptáci a bílé keře,
květiny, kořeny stromů čnící
nad traviny šeptající.
Lidí proud bouří ulicemi,
předbíhá prospekty, mizí štvanicemi
za něčím skutečným, do neskutečna;
ale den poutá je blíž a blíže,
ruce a duše jim víže
na prahu žití i věčna.
Jděte, zpívá. Čas, čas je sít,
rozhodit sítě a budovat.
Bratřit se, rozžíhat plameny
krbů svých vlastních, žít a žít,
vším, co je celý váš osud, vzplát,
objat, co možno, svět rameny.
Jděte. A co je zjeveno,
množte, leč to, co stín je tuch,
s pokornou kázní nechť složí váš duch
za práh, kde nelze mi uniknout.
88
Všichni jste moji. Váš přijmu proud.
Nikdo mým tichům, kde zeleno,
nikdo mým zahradám, kde ční tis,
nikdo mým stromům, zkad padá stín
neunikne, kdož rodný můj syn.
Každý se vrátí, zkad vyšel kdys.
89
RUKA
Mně umřel mnohý drahý, a v ten okamžik
odveden rukou nezřenou, jež bere žití.
Táž ruka pak mne přišla záhy pohladiti
a zastavit mých slzí rozpoutaný vzlyk.
Odvedla, pohřbila. Však ještě zem jsem cítil
jí na prstech, svěc stydnout vosk, jenž před tím svítil.
Když hladila mne, tu já pochopil, že táž
nezvěstná ruka chová nemluvňat rod sladký,
jinochy vodí, panny střeží, sílí matky,
a že ji k srdci svému přichýlenu máš,
já poznal též, že kolébku mou kdysi kolébala
do snů, jež nikdy již tvá bytost nepoznala.
Pohřbívat, křísit, vnášet v svět a odnášet,
jak na počátku kosmu při zrození.
Mně bude známa již, já postřehnu ji, v denní
až tlačenici přimáčkne můj let
a jako rozmáčknutý hmyz mne kosmu vrátí.
Z ní slunce ucítím žhnout, zem z ní zahnívati.
90
HLEDÁNÍ POKLADU
Ztrativ se mezi lidí miliony, vím
o pokladu, jenž písněmi je opěván,
že staletím a staletím
se blíží k němu člověk rovinou a přímořím
i pralesy a městy, průkopy a průplavy,
mudrců skepsí, optimismem pohanským,
přepychem mocných, rmutem poddanským,
pustinou chudých, králů terasovou zahradou,
hvězdářů věžmi, potápěčů cestou v sinavý
klid hlubokých vod tíží utichlých
a nezbadaných končin záhadou.
Ten vyjde s rýčem, s pluhem, s branami,
ten s mečem jde a druhu odpoví.
Ten třetí slovy rve a sráží okovy,
jde čtvrtý s němou světců prostotou,
přes mrtvoly jde hledat pokladu
lidství, jímž naplní se proroctví.
Koloběh činů spiatý jednotou.
Ztracený mezi miliony, pomáhám
dlátu a rýči, slovu, zpěvu, meči hledat chrám
pokladu společného, o němž vím, že zůstane
za tisíciletími skryt,
že desky zákonů a blesky bohů k němu míří prst
posvátné cesty pohanského háje,
91
křížová cesta křesťanského ráje,
moderní vůle ocelový klid.
Však bude hledán jen, leč plně nenalezen,
obcházen věčně, neboť podstata
života věčné hledání a věčně rozpiatá
je náruč k výším, věčné kyvy perutí
a věčná radost objevů a ze ztrát trpký žal.
V den, najde-li kdy člověk poklad zázračný,
již nebude mřít zač. A v brzku nebude
na zemi člověka, jenž nad vše miloval
jen to, co nemá a to, zač se bil.
92
O ŽIVOTĚ A SMRTI.
Den za nocí a slunce čeká za lunou
a za životem smrt, až naplní se doba.
Na houslích denně puká struna za strunou,
kde radost hraje, smutek, zloba.
Radostným dětem květů nespočetnou daň
v drobounké, bílé, čisté ruce dává.
Života opozdilcům hrozny věší v stráň
a října rudé listí rozmetává.
Tak život tvorů, stromů, květů, křů a trav
v odraze oblaků a vod si věčně zpívá
měnivý rytmus puků, zrání, pochýlených hlav
a v tichu smrti s věčnem splývá.
93
MEDITACE SVÁTEČNÍ
Po tichých polích slunce odpolední těkalo,
zčernalé rány pluhů teple hladilo,
až ticho sváteční se kroků ozvěnami zlekalo.
Jásavé pění skřivanů a cvrčků housle zladilo
v pokornou hudbu odpoledních modliteb.
A z keřů nejchudobnějších to stíny chladilo,
mír ze svátečních obydlí a z prahů zavál chléb,
lid mlčel pokorně i zvířata a úrod klas,
jenž uzrával a zlatě hořel, sluncem slep.
A jako touhou věčnosti vše přibližuje čas,
vteřina za vteřinou, vše, co žití, růst a květ,
minulá rozkoš, bolest, délka rovin, příkrý sráz,
to vše, ač žití oddáno, se zdálo odcházet,
jít zmaru vstříc a toužit po nesměrných dnech
příštího života se nekončících let,
klid tak byl pokojný, vál snášenlivý dech
z vesmíru, z klidu živých, z mrtvých mlčení,
z odkvětu stromů, z odumření věcí všech,
že zdálo se, vše o budoucím sní již vzkříšení.
94
BLAŽENÉ ÚSMĚVY MRTVÝCH
To o rodičích svých znají vždy děti
s vroucností mystickou vyprávěti,
jak s úsměvy blažených zřeli je mřít.
Jak uhasli v plamenech života svého
plahočivého a pozemského,
ráj věčný zřevše se otevřít.
A jako by ožili, zbaveni tíže
i zápasu, k hroudě jenž tělo víže,
kde rvali se s života nízkými běsy,
s dnů podloudnostmi a lstivými děsy,
když s blaženstvím věčným v mrtvé líci
tak polobdící, polospící
tu opouštěli navždy zem.
Jak očistným ohněm shořelo žití,
když jiné se počalo v neznámu dníti
nad všedností, hnusem a zlem.
Já, dítě, též sníval jsem:
Vždy vody jak šumí a větry jak dují
a oblaka prosvitem větví
sny odvěčné vypravují,
sny o ráji zeleném tiše, –
dnů vodopády že klesají s výše
a prachem svým blažené smáčejí,
95
již sproštěni těl svých kráčejí
po květech a světlech v rozhoupání,
a po trsech, které se pokorně sklání,
po hvězdných travinách zrosených luk.
A putujících duší shluk
blažených, stoupá k zenitu v klidu
v duhovém obestřený vidu,
sfér neslyšný zpěv
za sebou stopami světla vláčí
a zlatými vlnami proudy své stáčí
u světel nekonečný mír,
let tichý prostorem světlým víří,
a jejich kruhy se úží, kams míří
souhvězdím Labutí, Orlů a Lyr.
96
ŽNEC, HOSPODÁŘ KOSMU
Žnec v každý čas čekal již připraven
a brousil si kosu svou.
Žnec, hospodář kosmu, zřel k rovinám ven
dnů světlem a nocí tmou.
Ať v první zeleni sojky hvizd
táh’ větrem z ptačích hnízd,
ať z prvních jaří zadých’ van,
ať pozděj’ zřel obilí růst,
ať v podzimní líše slech’ skřípat pluh,
ať sněhy vál těhotný zimou vzduch, –
on pro vše měl zrak a sluch.
On každého krta a ponravu zřel
i vrabce i čermáčka, ze všech stran
zřel pole, slech’ každý kyv a šust,
jak sta mil tak obcházel.
To Žnec byl, jenž v kosmu nezměrném
úrodu tvorstva žal,
let tisíce brousil svou kosu, ji bral
vždy v přátelství důvěrném.
Ta neviditelná mu mávala k zemi,
jak trpěliv sklízel a díval se němý,
jak klesaly noci a vstávaly dny,
žár střídal se a mráz nevlídný.
97
Co předčasně zkvetlo neb dozrálo,
vše jeho kosu poznalo.
Dešť jarní když milosrdně zdvih’
křehoučkou zeleň širých lích,
hned nové se úrody zdvihaly
a jedna druhou stíhaly.
Žnec na vše, co rostlo, otcovsky zřel.
On každičkou trávku slunci předal
i měsíci, jenž chladný zvedal
se nocí a jenž tišit měl
tuch zklamaných nesmírný žel.
Žnec cítil v šum harmonických sfér,
co pokosit z rána, co v podvečer,
a nocí, dnem, procházel, kosil zas
své lidstvo i tvorstvo, strom, květ a klas,
vše zkosit šel, což tu kvetlo neb zrálo,
v objetí slunce žhnulo a plálo.
Hle, celý Kosmos se k němu modlí,
i roviny zelené, černý les,
vše žasne, na čem kosa prodlí,
a vše se dívá do nebes
a vše je nasyceno zoří,
žehnoucím sluncem, jež láskou hoří
už na svém loži v červáncích.
A z vlhkých par jak na zem vstává,
98
zároveň vítá i s bohem dává,
a živé i mrtvé líbá na spáncích.
Žnec vesmírem kráčí s kosou svojí
a předurčenou žne úrodu svoji,
jak jasnozřením ji zvolil svým,
a za ním, co mrtvo, slunce líbá,
až zvoní to zrním drolivým,
až polibky bolí, jak nízko se shýbá
kotoučem ohnivým.
Jde po polích, po vsích a po městech žít,
a čeho se tkne, tam pozorný klid. –
Krok zaskřípe v písku pod horou
a chudou zašustí komorou.
Teď míří k městu, v spleť jeho střech,
jde palácových po schodech, –
a tiše-li zkosil, kde světla shasil,
on po kobercích dech smrti nasil.
Teď z chatrčí vyšel a z továren,
kde rachotící kola duní,
a z předměstských, obrovských kasáren,
před nimiž děcka řvou a se sluní,
a z blázinců a nemocnic,
kde vytřeštěné mu žaly zří vstříc,
i z malých idylických domků,
před nimiž květin pár a stromků,
tam všude zkosil a všude žal
a současně sil. – Pak bral se dál.
99
A pokoseným, by spalo se líp,
stlal lístky z růží a květy lip,
slal vlažné větry, zpěv ptačích hnízd,
za listem žloutnoucí pouštěl list,
byl všudypřítomný, nastlal v skon
hmyzů a zvířat milion
a třeslic, květů, stromů, trav
pod tisíce těl a mrtvých hlav,
přerodem novým vykouzliv
převzácné zemské prsti div
na novou setbu kosmických niv.
Kde zkosil, zas nový život rost‘,
za pláčem vstal smích, za propastí most.
A za každou smrtí zas život tu byl,
za půlnocí den vždy rozsvítil,
vzduch vláh’ jak zvonů ozvěnou
před jarem, a život prosvítal,
zas stoupaly mízy a sojky křik
zněl z lesů, tmou pramen prokmital
a jarní dešť silou zdvojenou
svou prášil duhu o trávník.
Žnec, hospodář kosmu, šel po lánech svých.
Kde smrti sníh sešel, květ žití se zdvih’
a pod dobrotivou rukou jeho se dělo cosi zázračného:
100
kde požal, tam nasil, tam řozžeh’, kde shasil,
a na troskách zašlého bytí
tam mnohonásobné a věčné a slavné se křísilo žití.
101
MODLITBA
Věčnost spí pod vrcholy, na nichž ovoce zraje,
živeno sluncem a lunou, dešti mlhavými,
vítr je sráží s kraje, tiše je zahrabávaje,
žloutnou listy a nikdo neví a neví a neví
přijdou-li mrazivá rána s tragediemi svými,
jež tak rdousí, tak jistě cítí s neživými,
sborem již zpívajíce pohřební, pozdní zpěvy.
Ale přece to zbylé bude jen ovoce vzácné
v nedotknutelné síle,
vzdorující a milostí v závětří kdesi zbylé:
proto se modlím vroucně, nechť milost božského zrání
plody mé zbývající v duši mé hýčká a chrání.
Zrání, mou šlechtící krev až k vrcholu mého rodu,
opanovavší vášně vznešeným podzimním chladem,
zvolna sestupující,
podávající mi z hořkých zkušeností plodů
nápoj sladký a k životu posilující,
všecky zažité rozkoše vykoupené kdys žalem,
ve vráskách kolem víček i v čele, ještě mladém,
najdiž v mé duši svůj domov a buď mým soudcem a králem!
Přibliž mé dílo věčnu, příznivé srdci a duchu,
abych, prostředník hodný velké tvojí moci,
102
k slávě a velkosti lidské nebyl menším své touhy,
která mne vede a buduje, tesá věk celý dlouhý
silami zrozenými z tajemných sil a vzruchů
nesčetných dnů a nesčetných, nekonečných nocí.
Žhavý kov z dílny ducha pohruž v svou tajemnou hloubi,
a jak meč z ocele zkutý, ztužený koupelí vody,
stane se zbraní sečnou,
se silou zítřků se snoubí,
dědictvím předán a opět děděn silnými rody
obranou jejich je stálou, neomylnou a věčnou,
proměň mou práci v zbraň duší v jejím vrcholném rostu,
plameny zažehující, křísící mrtvé k žití,
poklady zmnožující,
tisíc naklaď jí mostů,
křižovatek a drah, jež v nezměrné dálky se řítí
za ilusemi a láskami většího, krásnějšího
a slavnějšího bytí.
[103]
OBSAH
[105]
Básníkova cesta5
Rozhraní7
Sloky10
Kouzelný ostrov11
Žádoucí13
Zrání15
Navečerní procházka po práci18
Přivítání Města21
Kročeje24
Výboje25
Vladař sobě28
Odvislost od dárce31
Můj let...33
Výběry34
Posvěcení lásek37
Ranní zpěv Lásky39
Taneční40
Večery snoubenců42
Lovci krásy44
A někdy hlasům žití nasloucháme...46
Prvnímu pelu47
Noc48
Jitřní chór zpívá...49
Mládí50
Ranní zpěv o nejstarších vzpomínkách54
Šum krve56
Noc bouře58
Smír60
Zaslíbená země62
Hlas štěstí63
Slunce64
[107]
Dobyvatelům73
Sklizně růží a hroznů75
Po stopách božství76
Zpěv navečerní o myšlence78
Legenda80
Z moudrosti ranních hodin82
Srdce84
Noc ve žních86
Den očisty87
Zpěv země88
Ruka90
Hledání pokladu91
O životě a smrti93
Meditace sváteční94
Blažené úsměvy mrtvých95
Žnec, hospodář kosmu97
Modlitba102
[108]
DÍLO ANTONÍNA SOVY
SVAZEK
VI.
ŽNĚ
Básně z roku 1912-13
Třetí definitivní vydání
Vydal
Dr. Ot. Štorch-Marien
Praha II., Purkyňova ul. č. 6
v úpravě V. H. Brunnera
na podzim roku 1927
jako 69. svazek edice
AVENTINUM
v 1500 výtiscích, z nichž tento má číslo
Vytiskl Frant. Obzina ve Vyškově
E: pk; 2004
[109]