SRDCE

SRDCE
Srdce nám zvučelo jako nástroje, housle a flétny a hoboje, anebo polnice vřeskná, jež volala: do boje, do boje. Milenka, přítel, nebo vrah, u nohou zvíře neb v trávě květy, lhostejný ať byl nebo drah, poušť ať v nás stvořil, nebo světy, každý nám ze srdce loudil zvuk lásky neb hrůzy, krásy neb muk. Každý z nás zástupů nástrojem současně jdoucích, v týž kráčel cíl, láskou, vášní a výbojem, každý z nás doufat směl, aby žil. Milenci žití a fikcí a snů k moci jdem jedni, ti k lásce, ti ke krásnu. V polnice vřeskné pláč hobojů zpívá, viola temná, zádumčivá, jásavé housle vzletem ptáka hledají výše nebeských sfér, píšťal a fléten píseň láká v šeřivý podvečer, shasínavých harf závany vzdychnou 84 houštím a stromy servány tichnou, slyšet je nástroje vyznívat v sestupující s hor noci chlad. Jednou, též jednou jsme v žití se stali houslemi jasnými, na které hrály iluse, tratící se v dáli. Každý z nás jednou v jaře žití změněn byl v nástroj, jenž vyplakat může bílé květy neb rudé růže, přitisknut dívčí na ňadra pod prsty drahými, v důvěře sladkých dní zjevil, co uvěznil něhy v duši bezmračné, promluvil k hrající milence hudbou mluvy zázračné, zpíval a zpíval a zpíval: Dovol a kaž, ó líbezná ruko, k zázraku duši vybídni! 85