Srdce nám zvučelo jako nástroje,
housle a flétny a hoboje,
anebo polnice vřeskná, jež volala: do boje, do boje...
Milenka, přítel, nebo vrah,
u nohou zvíře neb v trávě květy,
lhostejný ať byl nebo drah,
poušť ať v nás stvořil, nebo světy,
každý nám ze srdce loudil zvuk
lásky neb hrůzy, krásy neb muk...
Každý z nás zástupů nástrojem
současně jdoucích, v týž kráčel cíl,
láskou, vášní a výbojem,
každý z nás doufat směl, aby žil...
Milenci žití a fikcí a snů
k moci jdem jedni, ti k lásce, ti ke krásnu...
V polnice vřeskné pláč hobojů zpívá,
viola temná, zádumčivá,
jásavé housle vzletem ptáka
hledají výše nebeských sfér,
píšťal a fléten píseň láká
v šeřivý podvečer,
shasínavých harf závany vzdychnou
houštím a stromy servány tichnou,
slyšet je nástroje vyznívat
v sestupující s hor noci chlad...
Jednou, též jednou jsme v žití se stali
houslemi jasnými, na které hrály
illuse, tratící se v dáli...
Každý z nás jednou v jaře žití
změněn byl v nástroj, jenž vyplakat může
bílé květy neb rudé růže,
přitisknut dívčí na ňadra
pod prsty drahými, v důvěře sladkých dní
zjevil, co uvěznil něhy v duši bezmračné,
promluvil k hrající milence hudbou mluvy zázračné,
zpíval a zpíval a zpíval:
Dovol a kaž, ó líbezná ruko,
k zázraku duši vybídni!