PO STOPÁCH BOŽSTVÍ

Antonín Sova

PO STOPÁCH BOŽSTVÍ
A hudbou podzimního větru sílen šum lesů jako příboj moře zní, o skály jako rázy kladiv z dílen, kde tvoří zákonové železní životů, smrtí, stavů dřímotných. Kraj v kouřích shasíná. A v samotných těch dimensích, od vzniku k agonii, tu mezi životem a smrtí cosi míjí vězněno Jím, jenž utajen v svůj tvůrčí svět prostě a přísně, miliony mlčí let. Vsi, města, lomy, světla, dráhy, mosty řek, lešení obrovská, jeřábů vzryvný vzkřek. Tisíce myšlenek jde denně hledat Jej. Čím bližší, mlčí, mlčí ztajeněj. Je ve všem přítomen, v dnech, dálkách, v blízkém kraji. Jej hledající duše rozpínají svá křídla k výším prázdnou, mrtvou prostorou, za znameními Jeho ubírají se připoutáni s pokorou. Jdou, Jeho radost zvěstujíce v světy a utržené z Jeho zahrad květy těm sypou na cesty, kdož kráčejí s úsměvy, toužícími sladčeji po životě a po prožití jeho, 76 zázraku lačni úžasného, až jednou vrcholných dnů na výši Jej mluvit vším, co živo, plane, hoří, zpívá, i vším, co mrtvo, uslyší. 77