BLAŽENÉ ÚSMĚVY MRTVÝCH

Antonín Sova

BLAŽENÉ ÚSMĚVY MRTVÝCH
To o rodičích svých znají vždy děti s vroucností mystickou vyprávěti, jak s úsměvy blažených zřeli je mřít. Jak uhasli v plamenech života svého plahočivého a pozemského, ráj věčný zřevše se otevřít. A jako by ožili, zbaveni tíže i zápasu, k hroudě jenž tělo víže, kde rvali se s života nízkými běsy, s dnů podloudnostmi a lstivými děsy, když s blaženstvím věčným v mrtvé líci tak polobdící, polospící tu opouštěli navždy zem. Jak očistným ohněm shořelo žití, když jiné se počalo v neznámu dníti nad všedností, hnusem a zlem. Já, dítě, též sníval jsem: Vždy vody jak šumí a větry jak dují a oblaka prosvitem větví sny odvěčné vypravují, sny o ráji zeleném tiše, – dnů vodopády že klesají s výše a prachem svým blažené smáčejí, 95 již sproštěni těl svých kráčejí po květech a světlech v rozhoupání, a po trsech, které se pokorně sklání, po hvězdných travinách zrosených luk. A putujících duší shluk blažených, stoupá k zenitu v klidu v duhovém obestřený vidu, sfér neslyšný zpěv za sebou stopami světla vláčí a zlatými vlnami proudy své stáčí u světel nekonečný mír, let tichý prostorem světlým víří, a jejich kruhy se úží, kams míří souhvězdím Labutí, Orlů a Lyr. 96