ŠUM KRVE

ŠUM KRVE
Zpívala šedých dob již syta, krásnými vidinami spita: Vítězit, vítězit. V mém proudu se jasně obráží, co silné, co mocné a mladé. Mnou zeleň je svěžejší, zpěvnější pták, mým rhytmem je obzor jasnější tak, je modřejší nebe, až zaráží svou temnou barvou, již klade. Jsou svěžejší květy a prudší proud, mnou čerstvější vítr počal dout. Jsou mladší lidé a mladší jsou sny i myšlenek plamen očistný. Jsem meetingům proudným podobna, krev, když náměstími se s prapory valí se stejnokrojem rudým v šiku a s kavalkádou a v diváků křiku, svůj do ulic vrhá bouřný zpěv, a přehlušuje ztrnulá ticha, dnů všedních zardoušený klid. Vítězit, vítězit. 56 Já sílila dlouho dštícími blesky od kovadlin duchů, a proud můj rost’ jak učedník věčného Mistra svého, zřel jeho seteb a sklizní úžasnost, a tajemství zdaru vůle pevné já pochopila, vše je mi zjevné, mým vasalem rozum je stejně a cit. Mám Vikingů někdy naivní víru se vzepříti bouřím a obludám. A proti deseti jeden se postaviti, vstříc valům vzkřiknout, jež v slunci svítí: svůj nesmlouvavý tep útoku mám. A někdy jak Husitů píseň dřímá má ukrytá síla v srdci a buší a hřímá, své mohutné svádíc ataky. A v stálosti ducha i srdce i rukou své slavné si básním zázraky. Já Vajdelota jsem, průkopník, za nímž kráčí hned probuzení a obrodný čin. Má víra se v tisíců zástupech zračí, jež k vítězství duší k předu kráčí, mým rhytmem rodí se zítřka syn. Vítězit, vítězit. 57