Zpívala šedých dob již syta,
krásnými vidinami spita:
„Vítězit, vítězit...
V mém proudu se jasně obráží,
co silné, co mocné a mladé...
Mnou zeleň je svěžejší, zpěvnější pták,
mým rhytmem je obzor jasnější tak,
je modřejší nebe, až zaráží
svou temnou barvou, již klade...
Jsou svěžejší květy a prudší proud,
mnou čerstvější vítr počal dout.
Jsou mladší lidé a mladší jsou sny
i myšlenek plamen očistný...
Jsem meetingům proudným podobna, krev,
když náměstími se s prapory valí
se stejnokrojem rudým v šiku
a s kavalkádou a v diváků křiku,
svůj do ulic vrhá bouřný zpěv,
a přehlušuje ztrnulá ticha,
dnů všedních zardoušený klid...
Vítězit, vítězit...
Já sílila dlouho dštícími blesky
od kovadlin duchů, a proud můj rost’
jak učedník věčného Mistra svého,
zřel jeho seteb a sklizní úžasnost,
a tajemství zdaru vůle pevné
já pochopila, vše je mi zjevné,
mým vasalem rozum je stejně a cit.
Mám Vikingů někdy naivní víru
se vzepříti bouřím a obludám.
A proti deseti jeden se postaviti,
vstříc valům vzkřiknout, jež v slunci svítí:
svůj nesmlouvavý tep útoku mám...
A někdy jak Husitů píseň dřímá
má ukrytá síla v srdci a buší a hřímá,
své mohutné svádíc attaky.
A v stálosti ducha i srdce i rukou
své slavné si básním zázraky...
Já Vajdelota jsem, průkopník, za nímž kráčí
hned probuzení a obrodný čin...
Má víra se v tisíců zástupech zračí,
jež k vítězství duší k předu kráčí,
mým rhytmem rodí se zítřka syn.
Vítězit, vítězit...“