ODVISLOST OD DÁRCE

ODVISLOST OD DÁRCE
Kdys cítil jsem: K zemi jsem přissát, však ranou vždy probuzen. Jsem obdarován, však v chvíli té o vše vždy ochuzen. Vše hlásalo krásu i nicotu, zpívalo život i smrt, přede mnou paprsek slunce, však za mnou šel hladový chrt, stůl přede mnou prostřený čekal, cíl v dáli se zlatil jak sen. A za mnou, hle, vyhlídka na hřbitov okny, den co den. Co darem mi bylo, hned ztrátou se v nezvěstno propadlo, co vůní, to vyválo, co mi láskou, to uvadlo, co přátelstvím, zvrhlo se v lhostejnost, zítra v nenávist. Však dary a vůní a láskou a přátelstvím novým jsem jist, já vítám i pohřbívám, klenu i bořím v týž okamžik a poslouchám, něčí smích zadrh’ se v smrtelný, tragický křik. Mně veliká ruka dává a bere v též vteřině, já velké své štěstí líbám, však Smrt mám na klíně, jsem brána, jíž radosti jásají, plíží se bolesti, jdou horečné nemoci, blouznit jde zdraví o štěstí a velký klid kdos mi dává a stejný nepokoj zas mne vyhání v pohodu každou a odměřuje mi čas. 31 Vždy zlatý sen cíle můj drží v stejném tempu krok mhou v daleku jasnící se, den za dnem, rok co rok. A potkám-li ztroskotance, již zhrdají duší mou, že společný úkol náš skončil již krisí tajemnou, jich soud já jak memento beru a přísnější čím soud, mi pobídnutím je větším dál za ně proniknout. Dnes chápu: že příbytkem krásným je tělo. Že kdosi má moc nad ním tak nezvratnou, že poutá i objímá, nás v očistných plamenech koupá změn jdoucích ze změny, dá tisíci hlasům se rozhřímat v duších ozvěny a apokalyptickým hlasem nás denně vysílá na kyklopské stavby duší věčného do díla. 32