Kdys cítil jsem: K zemi jsem přissát, však ranou vždy probuzen.
Jsem obdarován, však v chvíli té o vše vždy ochuzen...
Vše hlásalo krásu i nicotu, zpívalo život i smrt,
přede mnou paprsek slunce, však za mnou šel hladový chrt,
stůl přede mnou prostřený čekal, cíl v dáli se zlatil jak sen.
A za mnou, hle, vyhlídka na hřbitov okny, den co den...
Co darem mi bylo, hned ztrátou se v nezvěstno propadlo,
co vůní, to vyválo, co mi láskou, to uvadlo,
co přátelstvím, zvrhlo se v lhostejnost, zítra v nenávist...
Však dary a vůní a láskou a přátelstvím novým jsem jist,
já vítám i pohřbívám, klenu i bořím v týž okamžik
a poslouchám, něčí smích zadrh’ se v smrtelný, tragický křik...
Mně veliká ruka dává a bere v též vteřině,
já velké své štěstí líbám, však Smrt mám na klíně,
jsem brána, jíž radosti jásají, plíží se bolesti,
jdou horečné nemoci, blouznit jde zdraví o štěstí
a velký klid kdos mi dává a stejný nepokoj zas
mne vyhání v pohodu každou a odměřuje mi čas...
Vždy zlatý sen cíle můj drží v stejném tempu krok
mhou v daleku jasnící se, den za dnem, rok co rok.
A potkám-li ztroskotance, již zhrdají duší mou,
že společný úkol náš skončil již krisí tajemnou,
jich soud já jak memento beru a přísnější čím soud,
mi pobídnutím je větším dál za ně proniknout...
Dnes chápu: že příbytkem krásným je tělo. Že kdosi má
moc nad ním tak nezvratnou, že poutá i objímá,
nás v očistných plamenech koupá změn jdoucích ze změny,
dá tisíci hlasům se rozhřímat v duších ozvěny
a apokalyptickým hlasem nás denně vysílá
na kyklopské stavby duší věčného do díla...