MLÁDÍ

MLÁDÍ
Jak v příboji vlny letíš vpřed, ó překotné mládí. Zem kvete stará tvým zmlazena dechem. Do květů jara svůj zavíráš svět. Tvůj zjitřený proud bez konce a divě hárá. Pod nejprudšími mraky a za zámořskými ptáky, za čerstvými větry chceš dout. Když v pohodě tvojí však první den jarní nehnutě stojí jak veliké přislíbení, a květy se bělí v rovině bez dechu bez zvláštní touhy a snění, tu dávné úrody, dávné činy jsou nadějí překonány v den úrody nebývalý a jiný, – tak svítíš, ó Mládí, tak přislibuješ, tak voníš, tak žhnou tvé vany. Ty od všeho učíš se životu: po růži voníš rudé, po lilii bílé svítíš, 50 po kopřivě jarní žeháš! Po vznešeném lidství toužíš i s vulgaritou si leháš. Ty od motýle, jenž těká všude, máš barevný sen a touhu. Ty po včelí toužíš píli, i rozmary krví rudé tě střemhlavě pudí a ženou. l od stezky křivolaké, kde horský vzduch stoupajíc cítíš, se učíš jít k cíli, dál k cíli, kde horská pásma se klenou. Tvé žádostné srdce před pustými zděmi si sázívá čerstvé růže. Dnů obzory otázkami si tisíci zalidnit může. A včerejší pravda-li dohořívá, o nové si bezstarostně zpívá. Tvůj rozum šeď vzývá, je lidský. Před stroji číhá jak pavouk a loví jich kyvy a přesně se učí vždycky jích práci, k níž nutí tě nový den, zmoci vše, mechanicky, 51 pro dobro vyšší, řád, stavbu a smysl nezrozených příštích říší. Tvá žádost tryská jak ze skály pramen. Tu blýská, tu divě šumí, tu pění se a tříští se, padá, tu zaúpí, řítí se, divoce hárá, jak objímajících sta ramen. Když mlčet se učíš od nocí, po sovím letu tajemně lítat, snad dočkáš se puklých kalichů mnohého květu, než bude svítat. Když učíš se řeči vod, slunce a lesů, měst, samot a hrobů, desk, smývaných věky, tvé rozkoše budou čistší a větší, než předchůdců těch, kdož znali i ústrky žití a zlobu. Od důvěřivých, jichž plameny čistě hoří, když Nadějí, věrných panen své žíznící hvězdy ty rozžehneš a v té zoři ti nové vzplá krásy víra, ty, dítě země i síly i krásy, až zahoříš jí a vzplaneš, pak v úžasném růstu jejím, žák vděčný všehomíra, se hodno svých podsvětných bohů staneš. 52