Z MOUDROSTI RANNÍCH
HODIN.
Ranních hodin moudrá krása
upřeně ti v okna hledí...
Jitro třpytnou rosu střásá,
ze stříbrné rdí se šedi...
Vše to přišlo z oněch světů
bez otázek, odpovědí
s chladem rána, s vůní květů...
Hloubky v stínu, výšky v světle,
město mlčí v rozdnívání...
Stromy všude bíle zkvetlé
poprvé se modlí v stráni...
Hlubokým a tvůrčím klidem
duše v němém odevzdání
Bohu blíž je, tvorstvu, lidem...
Překonány leží ve mně
včerejších vojsk mrtvé šiky:
pudy, jež se draly temně,
zloby, brousivší své dýky.
Chci dnes čist jak paprsk pouhý
hořet mezi smrtelníky.
Věčným úsměvem své touhy...
90
Bolesti mé vykoupené
jako zkrotlé šelmy leží
u mých nohou... Nakupené
v okně tříště střech a věží
odhmotněných výší klenou
oblasti. A věčno střeží
chvíli žití pochopenou...
91