PRVNÍMU PELU.
Co mladé, křehké, svěží, vše mám rád,
úsměvy, sliby, jarní za rosy,
co hlavu o zeď nerozbilo si,
co ještě v čin krev nemusilo dát...
Pučení, vánků směr jež poznává,
jich první něhu, harmonické hry,
životní větu dlouhé předehry,
v nichž tančí vzdušné ženy postava, –
co pučí z barev stínů, ze zoře
a vlhka zemní hloubky úžasně,
mám rád, co nově mluví, překrásně
a pelem v naivní plá pokoře...
Mám vykuklené motýle a vlažný van
měnivých větrů rád, když pupence
zlatově žloutnou a když růžence
bělavých trsů visí ze všech stran
a tiší ptáci k hnízdům snášejí
zcuchaná stébla v sladké starosti,
svůj život zvroucnit něčím, žádostí
po odvislosti, družné naději
na věčnou lásku vlastním pod krovem
zelených větví, něhou dýšících
a téměř v oblacích je držících
v přísvitu bledožlutě okrovém...
51