Kdo došel harmonickou samotou
tam, kde se bezpečným a svým být cítí,
svou spokojí se sudbou sluncem zalitou,
své k srdci tiskne žhavě prosté kvítí...
Však zápas věčný o to nejvyšší,
o svobodu svou, snílek usměvavý
přenechá zápasníkům... Neslyší
dnů bolesti, v svůj sen jsa vnořen žhavý...
Snů tolik záře, tolik života,
přeletných tolik dojmů v duši sahá...
Odstínem každá chvíle blyskotá...
a nezmařena-li, je nad vše drahá...
Noc, hloubek ticho... Jako moře rozlité
až v nedohledný obzor nepohne se...
Temnými květy voní tužby rozvité,
jich zavanutí pozdrav z dálky nese...
Jej vlastní duše plní starostmi,
sny zpívají mu, oživené květy:
„Zelené věnce kde as vezmem‘ my
na hlavy tanečnic, jež v divé lety
se pustily a víří, radosti,
kde k bohatým my hodům rozžhnem‘ svíce,
dost bílých těl kde najdem‘ k mladosti
a k hříchům svojím sladké slitovnice?“
Jej vlastní duše těší bohatství,
snesené s úctou posvátnou a vroucí,
ztajené síně, o nichž ten jen ví,
kdo zasvěcený v tužby nehynoucí
snů, bílé mramory v nich tlumící,
své šperky v lesku, nikdy nevídané,
vše jedinečnou řečí mluvící
a božstvem, jež jej milovalo, dané...
Jej děsí kroky v prázdných prostorách,
jež musí vždy, ach, něčím vyplniti:
Zda krásou? pravdou? dobrem? Jaký strach
jej jímá, musí-li kol záhad jíti...
Jej nenaplní starostmi dům knížecí,
ni zlatá koruna, vězení trůnů vratkých...
moc lhostejná mu, vrazi odvěcí,
sní ukolébán v rythmy vteřin sladkých...
On, skoupý na bohatství schráněné,
tak mimo život, lidstvo, všední děje,
sám ze svého pít bude pramene,
nikomu darů svých dát neuměje...
A vnořen v sebe zemře... Málo, žel,
jen přátel věrně za rakví mu kráčí...
To proto, že co měl, jim zjevit neuměl,
tak lítostně a bezútěšně pláčí...