Leť, duše zženštilá, má snílko bláhová,
k Princezně v pohádkách k palácům růžovým,
k palácům zčeřeným lehkými vůněmi –
leť, duše zženštilá, má snílko bláhová,
šumnými hvozdy tak, šumnými, šumnými...
Z tajemných úkrytů vánky nám rozčeří,
kadeře rozhází zkazkami dětskými,
zkazkami dávnými o Bílé Princezně,
o křehké Princezně v paláci růžovém...
Lehkých vod fontány, zelené, zazvoní,
v stesky nám zazvoní jemnými zvonečky,
zvonečky zlatými, zvonečky z pohádek,
zvonečky z dalekých úsměvů Princezny...
Šílená něha nás požene v mámení,
šumnými hvozdy nás požene v mámení,
vodami snícími o něze Princezny,
běloučkých prstíčkách, noženkách sklouzavých...
Smutek a nadšení, něha a zželení
věčně dál bude nás všemi hnát pralesy,
řekami měsíce smutky nám vystříbří,
srdce nám opojí, nervy nám oženští...
V asbestu měsíce budeme plakati,
teskniti v zasklených budeme fontánech,
budeme šíliti o smutku Princezny,
o Věčné Ženskosti, o Věčném Zakletí...
Oh, jak jsi vzdálená, zakletá princezno...!
Oh, jak jsi vzdálená, vysněná princezno...!
Ach, Tvoje ručenky, princezno běloučká,
ach, Tvoje noženky v střevíčku z perliček,
něžné mé děvčátko z pohádky do pláče –
přej, ať Tě dobudu – líčko Tvé bleďounké
bez dávných úsměvů v paláci zrůměním,
vínem a polibky, šepotným mazlením –
tělíčko křehounké obejmu, zceluju –
Zakletá Princezno z pohádky do pláče...