Soše Narcissa.
Jak světlý stín v mé sny a dumy
se díváš tiše,
ať prázdna zeje, či ať v okraj šumí,šumí
mých zpěvů číše.
Prst pozdvižený napjat v dáli
a hlava v sklonu,
jak čekal bys, zrak upřen mezi skály,
na záchvěv tónů,
Nana fletny pláč, jež mluví k echu,
šum snivý hvozdů,
na lehké, dívčí kroky v pružném mechu,
na píseň drozdů,
Nana jelena řev v podjeseni,
na lovců ryky,
na nejsladší zvuk v světe, políbení
na dívčí rtíky!
A místo všeho, co sníš sladce,
jak v lesů tiši
jen verše slyšíš, v tísni dne a práce
jež na chvat píši,
Ježjež předčítám si, hudby trochu
bych zamk’ si v duši –
cos božského v nich přec, můj pěkný hochu,
tvůj úsměv tuší!
133