Adagio.
Tiše jarní větry dují
omžených mi do oken,
bílé mraky nebem plují,
lehké, vzdušné jako sen.
Plna poupat větev ťuká
v okna: Otevř, máj tu jest!
Hlohu snět jest jako ruka,
z které padá tisíc hvězd.
A ty květy jen se vrší
podél cest i na polích
a v tom teplém tichu prší,
jen to šumí v topolích!
Za každou tu slzu deště
volá země nebi: Dík!
Jenom houšť a jen víc ještě,
teď je pravý okamžik!
A jak do deště se dívá
do dálky zrak napjatý,
co to v kapkách k zemi splývá,
svítí jako dukáty.
18
Svítí to a zvoní zticha
matce zemi k ovlaze,
i to srdce sotva dýchá,
je mu sladce, přeblaze.
V něm to raší, v něm to květe
neznámými zázraky,
oblétnout chce tebe, světe,
s labutími oblaky.
Zpívá, dýchá vůní hlohu,
dosáhnout chce zlatých hvězd,
sní, že vyrovná se Bohu,
neví, že to láska jest!
19