Adagio.

Jaroslav Vrchlický

Adagio.
Tiše jarní větry dují omžených mi do oken, bílé mraky nebem plují, lehké, vzdušné jako sen. Plna poupat větev ťuká v okna: Otevř, máj tu jest! Hlohu snět jest jako ruka, z které padá tisíc hvězd. A ty květy jen se vrší podél cest i na polích a v tom teplém tichu prší, jen to šumí v topolích! Za každou tu slzu deště volá země nebi: Dík! Jenom houšť a jen víc ještě, teď je pravý okamžik! A jak do deště se dívá do dálky zrak napjatý, co to v kapkách k zemi splývá, svítí jako dukáty. 18 Svítí to a zvoní zticha matce zemi k ovlaze, i to srdce sotva dýchá, je mu sladce, přeblaze. V něm to raší, v něm to květe neznámými zázraky, oblétnout chce tebe, světe, s labutími oblaky. Zpívá, dýchá vůní hlohu, dosáhnout chce zlatých hvězd, sní, že vyrovná se Bohu, neví, že to láska jest! 19