Píseň.

Jaroslav Vrchlický

Píseň.
Nech se juž kácet v bezednou tůni, co duši blaží radostí; s fijalek vůní bude se vracet jaro a vždy tě pohostí! Nech se juž stmívat v mlhu a šero, mladosti slunce planoucí; drobných hvězd stero bude se dívat ještě v dny tvoje budoucí! Ó nech juž hynout kouzelná echa drahých těch hlasů z lepších dnů; čarovná těcha bude se řinout v samotu pozdní tvojich snů! Co bylo – není, a co je vskutku? Kdo může říci, kde tu mez? 77 V radosti, smutku, v touze a snění věčný jde řetěz do nebes! Nech se juž kácet, a nech se stmívat, dozníti klidně všecko nech, musí v tmu splývat, musí se ztrácet, musí vše doznít jako dech! Neb to je žití, přechody stálé, osudem všeho sebe ztiš! Mužně spěj dále, nech nitro vříti, jasným však okem vždy hleď výš! 78