Kouzlo letního dne.

Jaroslav Vrchlický

Kouzlo letního dne.
To byla divná pohádka, tak dlouhá a tak přesladká a začla s jitrem, zory lesk než zbudil v skalách doupnákův stesk. Chvěla se, zněla v doubravě, metlicí táhla a po trávě, vyprávěl v lese ji táhlý šum listí a snětím a poupatům. Ji slunce psalo v skalin tes, ji motýl na svých křídlech nes’, ji zlatem narcis v srdci měl, jí stříbrem chvěl se jitrocel. Jí voněl hloh, ji zpíval pták, ji azurem nes’ v klínu mrak, tak táhla v kraj až po obzor ku vzdušné čáře modrých hor. Ji pavouk znal, jenž v buků skrýš svou krajkovou síť vetkal již, i laň, jež plaše vyzírá, kde houšť své oko otvírá. 38 Ta pohádka dál hvozdem šla jak rmenu a routy vůně mdlá a držela v svém objetí svět celý jako v zakletí. Dva jistě včera nebo dnes, kde luh se směje, mračí les, se našli v lásce. Její báj tak okouzlila celý kraj, Žeže dýchá, zpívá, plane dol i skála, hloh i trávy stvol i vlna v zboji a v ní pstruh i motýl v letu, dobrodruh. Dál bude zníti ta přesladká, ta dlouhá a divná pohádka, až v noci v paprsků snivé hře ji měsíc s hvězdami uzavře. 39