Při čtení Quinetovy knihy „Nový duch”.

Jaroslav Vrchlický

Při čtení Quinetovy knihy „Nový duch”.
Co největšího myslil’s ve svém žití, co nejhlubšího cítil’s v jeho pouti, hleď v chvíli smrti před svým zrakem míti, hleď naposled to srdcem obsáhnouti. A v myšlénce té, jak tvou půjde skrání, a v citu tom, jímž srdce tvoje vzplane, ti bude lehké jak sen umírání, v nic krůpějí tvůj život tiše skane. Tak mudrc praví. Snad děl pravdu ryzí; já básník, života jenž poznal tíhu, já snílek, jemuž všecko v přelud mizí, tím nezkojen odkládám jeho knihu. A pravím k sobě: Proč až na smrt čekat, bych silným být moh’ v onom pomyšlení, je těžší život a mne nesmí zlekat, když v sobě hotov jsem jak v snu i v chtění. Co největšího myslil jsem kdy v žití, co nejhlubšího cítil v srdce tůni, 138 to stále na cestu mi hvězdou svítí, to stále edenskou mi dýchá vůni. A tuto cenu, již jsem získal prací, odkládat nechci až k hodince smrti; toť vesna má, jež stále se mi vrací, toť síla Herakla, jež zmoky drtí. Co největšího myslil jsem, je se mnou, co nejhlubšího cítil, cítím posud a klidně vejdu v neznámou říš temnou, jak poklidně svůj nyní nesu osud. 139