Adagio.

Jaroslav Vrchlický

Adagio.
Je šerá chvíle v klenbě starých stromů, kdy vráží netopýr v šer tmavých snětí, kdy stáda líným krokem táhnou domů, kdy v postýlkách svých usínají děti. Vzduch plný snů a předtuch, hvězdné oči z řas mraků svitem ještě neproblesknou a v trávě vlhké, kam jen zrak se točí, se rosy krůpěje jak slzy lesknou. Na staré zvonici, jež v obzor kalný hrot gotický svůj tyčí, dozněl vzdechem kvil zvonu poslední tak chvějně žalný a celý kraj se třese jeho echem. Pod olšemi je noc, jen místy voda se v tůni míhá jako oči vlčí. Vlá přírodou a duší divná shoda, v snech obě vhrouženy jsou – obě mlčí. 45