Nic víc!

Jaroslav Vrchlický

Nic víc!
Jen slunce paprsk zlatý, s ním v srdce trochu těchy, přes útrapy a ztráty by jak přes měkké mechy šlo lidstvo nohou zmdlenou na přístav doufajíc: chci v píseň roztouženou – nic víc! Jen modrého květ zvonku a jednu růži k tomu, by tiše dál až k sklonku vždy v stínu starých stromů ve poesie jaré květ plný sklánějíc vstříc tlouklo srdce kráse – nic víc! Jen krůpěj sladké přízně, jež v očích ženy leží, 79 a v odvet každé trýzně smích děcka mého svěží, když mrak pouť slunce krátí, zas doufat na měsíc, vždy moci milovati – nic víc! 80