Život.

Život.
Ó život! já ho ssaju v sprahlé póry! Tu z rosy v trávě, tam z úsměvu Zory i z ptáka písně v keři! Sta prsů, z kterých mléko jeho tryská, mi kyne všady, svítí v zrak a blýská i v duši, která věří! Když dítěte mi kyne úsměv vřelý, když oko patří v oko nepříteli, s nímž v boj se srazit musím, ve stisku ruky, za hroby jež sahá, tam o kus chleba chvějná dlaň kde tahá se v boji, jejž si hnusím. Sta zřídel jeho kol se roní slapem, i z hluku ulic, z dlažby, kterou šlapem, ze zvuku vozů, z ržání koní, ze stránky knih a z obrazů a z vřavy i z nudy práce, kam duch bez únavy jak nad výheň se kloní. Jej hledám, stíhám, chytám, piju, lokám! Tep jeho věčný chvilkovým svým slokám chci snoubit, by se smály 107 jak růže, aby zněly jako včely, jež v ústech nesou med a zlatoskvělý pel na nožkách z luk dáli. Ba, tam jdu za ním, zdánlivě kde hasne, já vidím jeho sledy zářit jasné ve věčné změně tvarů; jím oslněn si myslím, budu zpívat, sup lačný, smrt, až bude v hruď mou vrývat zlé ostří dravých spárů. Ó zněte, hymny, všehomírem, zněte! kde kvílí sosna, tymián kde květe, kde skála v šeré patří kraje, kde velký Pan na syrinx sedmizvukou do větru drsnou přeumělou rukou tu žití píseň hraje! 108