Motýli.

Motýli.
Byl večer v srpnu, šli jsme zvolna domů kol jeteliště, kolem polí sžatých, a vítr usnul ve korunách stromů a slunce haslo ve obláčcích zlatých. Tu na mezi, na jitrocele třtině, na pelu stříbrném jak nadechnutém zřel motýlky jsem spáti klidně, líně, ve sklonu modrých křídel nepohnutém. Tak tiše spali, nehnuli se ani, když květ jsem utrh’, asyl jejich sladký, a spali, když jsem držel je v své dlani a dych’ na jejich křídel azur hladký. Pak teprv zvolna, zvolna odlétali jak blankytu by kapky oživené, na třtinu jinou skládali pak v dáli dne rozmary své křídlo unavené. 46 I musil mysliti jsem mládí na sny, jak podobni jim na útěk se dají, že nežli můžeš říci: Jak jsem šťastný, se více s nimi srdce neshledají. A přec i v této nestálosti svojí tak luzné jsou jak modří motýlkové, že srdce, když se nejvíc o ně bojí, lkát musí: Buďte požehnáni, snové! 47