Mír v srdci.

Jaroslav Vrchlický

Mír v srdci.
Sám nevím, odkud v duši mojí stek’, a nevím též, kdy prchne v dál jak ptáče, vím, jasný že jest jako paprslek, jak luny svit, v němž se tak sladce pláče. I cítím jeho plnost zázračnou a jeho měkké, tiché požehnání, k dnu jeho v hloub se nořím průzračnou a cítím kolem skrání jeho vlání. Ó rajští chodci, ať juž anděly vás zveme, cítím let váš vláti z dáli, ať duše těch jste, v údol setmělý nám nebem slané, jež jsme milovali: Mé srdce celé chrámem vaším teď, v něm není hněvu, vzdoru ani záště, jest jako moře, vln ztišena změť když stajena jest do hvězdného pláště. A neptám se, jak dlouho bude tak, ký náraz osudu mír tento schvátí, jen cítím srdce moje, lehký pták, jak jásajíc se v modro, v modro tratí! 54