V dílně přírody.

V dílně přírody.
Dítě! Ptáš se, odkud náhle ve vzduchu ten ruch a ševel, přes noc odkud v suchém listí modré oči fijalek? Odkud v stráni petrklíče, odkud jas a lehkost v myslích, odkud ptáci s písní zvučnou, odkud úsměv na tvářích? Vidíš, není dávno tomu, byl bych mohl velmi lehce sáhnout staré do zbrojnice romantiky všední dnes. Byl bych mohl říci tobě, že sta skřítků v klínu země zbudilo se, sotva na ni slunka paprsk zaťukal. Vzbudilo se, vstalo ze sna, promnulo si oči v spěchu, shledalo a našlo všecko, čeho třeba sflikovat: 99 Starou vetchou dekoraci, která jaro představuje, usmívavé hravé jaro na vesmíra divadle. Jeden v dlaň že bere štětec, co mu druhý barvy drží, společnou pak prací barví do zelena snět i list. Zlatem vroubí petrklíče, modro nebes kapou v srdce podléštkám a trochu tmavší do zřítelnic fijalek. Hladí skály, cídí louky, odfukují zvadlé listí, protkávají duhou křídla brouků, motýlů a mšic. Píšťalky si řežou v sítí, učí slavíky a drozdy, nevidění všady sedí na stromech a na keřích. To bych vše ti mohl říci a snad bys to uvěřila, já však sám juž nevěřím to, nevěří to nikdo víc! Odkud tedy tato změna, ptáš se stále udiveně – Dítě, zde zas ona sfinga, před níž němí stojíme. 100 Tajemství to nevýslovné, mystické x, zvi to, jak chceš, jak to dávno, dávno tomu, Faust vykládal Markytce. Je to hmoty velký život, síla nudy neznající, v masku jež se neprostupnou halí a nám uniká. Síla – je to ovšem málo, poznání to ovšem chudé, ale je to pravda, dítě, starého nic nový tvar. Je to láska, kterou skloněn hladím tobě světlé vlásky, patřím tobě v modré oko... Nu, zda to ti dostačí? 101