Idealní krajina.

Jaroslav Vrchlický

Idealní krajina.
Mám v mysli divnou krajinu. Houšť čilimníků, vavřínů na skalnou sedla písčinu dštíc květy v spornýsporý pažit rosný; kraj zátoky sní ve stínu, tůň plna bílých leknínů a nad vším blankyt neúprosný. Na levo starý pavillon; erb rozbitý skrz větví sklon a u vrat starý Poseidon se dívá v pláň, jež konce nemá, a čekáš jen na vrátek ston, na kroky v písku, flétny tón, však ticho, alej kolem – němá. Kde na východě modrý pruh linií ostrou zrývá vzduch, teď vítr zavál, znám ten ruch, ó bože, tam je někde moře! 68 Při zvuku tom zvětralý bůh, mně zdá se, hnul se, napjal sluch a trojzubem bod svoje oře. Však první nemá kopyta, hruď druha mechem pokrytapokryta, a hlednu-li blíž, rozbita je škeble, v které bůh sám trůn ítrůní. To klam byl; z tůně koryta se rojem nesou moskita a balšám stuchlou dýchá vůni. 69