Idealní krajina.
Mám v mysli divnou krajinu.
Houšť čilimníků, vavřínů
na skalnou sedla písčinu
dštíc květy v spornýsporý pažit rosný;
kraj zátoky sní ve stínu,
tůň plna bílých leknínů
a nad vším blankyt neúprosný.
Na levo starý pavillon;
erb rozbitý skrz větví sklon
a u vrat starý Poseidon
se dívá v pláň, jež konce nemá,
a čekáš jen na vrátek ston,
na kroky v písku, flétny tón,
však ticho, alej kolem – němá.
Kde na východě modrý pruh
linií ostrou zrývá vzduch,
teď vítr zavál, znám ten ruch,
ó bože, tam je někde moře!
68
Při zvuku tom zvětralý bůh,
mně zdá se, hnul se, napjal sluch
a trojzubem bod svoje oře.
Však první nemá kopyta,
hruď druha mechem pokrytapokryta,
a hlednu-li blíž, rozbita
je škeble, v které bůh sám trůn ítrůní.
To klam byl; z tůně koryta
se rojem nesou moskita
a balšám stuchlou dýchá vůni.
69